Země

Země (vznik před cca 4,5 miliardami let) Jádro Země je mnohem mladší, ale i tak pořádně staré - asi jednu miliardu let. Země má na povrchu pevnou krustu, ale v jeho jádru (geodynamo) je jen tekutá čokoláda (má v průměru 2442 kilometrů). V jádru se převaluje žhavá láva, jejíž pohyby vytvářejí magnetické pole Země, (magnetosféru, bránící většině nabitých částic slunečního větru dostat se na povrch Země., tím jádro chrání život) Aby se láva nedostala ven, k tomu slouží pevný obal. Vše tedy funguje tak, že to ve výsledku přispívá k příjemnému životu na Zemi. 

• Spolu s tektonickou aktivitou a vulkanismem pomáhá magnetické pole životu tím, že stabilizuje globální teploty a formuje uhlíkové cykly. Pokud by jádro vychladlo a ztuhlo, Země by o magnetické pole, magnetosféru i stabilní klima přišla. Stal by se z ní druhý nehostinný a pustý Mars.
• Jedním z důvodů, proč je Země tak dynamickou planetou, je přítomnost vody v jejím nitru (Ringwoodit". "Voda mění vše o tom, jak planeta funguje. 
  
• Kolem roku 2009 se rotace jádra zastavila a poté se znovu rozběhla opačným směrem. Frekvence změn rotace vnitřního zemského jádra může mít cyklus 70 roků, někteří vědci počítají mnohem kratší cykly. Studie spojuje oscilace jádra se změnami délky dne a magnetického pole Země a zdůrazňuje potřebu integrovaného přístupu k pochopení naší planety.  
  

Geodynamo je zdrojem magnetického pole. Žádná jiná planeta v naší Sluneční soustavě magnetické pole nemá. I nad tím se vědci zamýšlí, proč jsme v tomto směru tak unikátní. Jádro není koule, ale spíše elipsa, která se otáčí o 1,3 stupně více než Země. Jádro možná kdysi bylo jen tekuté a pak postupně krystalizovalo, ale na tuto věc se názory různí. Otázkou je, kdy jádro jakožto tekutá hmota vlastně vzniklo. 

• Bez magnetické pole by Země nebyla obyvatelná, protože magnetické pole chrání povrch před radioaktivním zářením z vesmíru. 
  
• Jádro postupně chladne a pevný obal kolem něj se zvětšuje procesem krystalizace. Tekutá láva postupně tuhne, a jádro se tak zmenšuje. Je to ale velmi pozvolný proces, který bude trvat ještě velmi dlouho. 
  
• V jádru není jen roztavené železo, ale také lehčí prvky, jako je vodík, uhlík a kyslík, ale také síra a silikon, vše se nachází v tavenině o teplotě 5 100 stupňů Celsia.
  
• Desková tektonika hraje důležitou roli při udržování obyvatelné Země , především pohybem uhlíku (13.1.2021).  Astenosféra (vrstva v horním plášti Země) je plastičtější jako sousední vrstvy a poskytuje blokům litosféry (tvrdý obal planety), aby se po této vrstvě pohybovala (slouží jako mazivo po kterém kontinenty a zemská kůra klouže) a zajišťuje izostatickou rovnováhu těchto bloků. Díky tomu jsou kontinenty v neustálém pohybu, jedny se pohybují proti sobě, jiné se vzdalují a některé se pohybují rovnoběžně.
  
• Země pulsuje (zemská kůra klesá a stoupá, roztahuje se, nebo stlačuje podkladový povrch, který se taví a opět ochlazuje), dýchá (zlehka se stahuje a pět se roztahuje). Voda také pulsuje v určitých cyklech, je nasávána do země (hladina oceánů klesá a voda mizí v zemi a potom se opět objeví na povrchu).
• Země má základní cca 27,5 milionu letý cyklus, mezi tyto události patří doby mořských a mimomořských vymírání, významné oceánsko-anoxické události, kontinentální erupce, fluktuace hladiny moře či reorganizace desek. Globální geologické události jsou obecně korelované a zdá se, že přicházejí v opakovaných pulzech.
• Magnetické pole má svůj cyklus cca 200 milionů let, během kterých mění svoji intenzitu. Respektive slábne a pak zase posiluje. Souvisí s procesy hluboko v Zemi a také s oběhem kolem pomyslného středu Galaxie, který trvá 230 až 250 milionů let.
  

• Veškerá voda, která se nachází v našich mořích, nepochází jen ze zrnek slunečního prachu. Stejně významně by k tomu přispěl led z komet a asteroidů, které na Zemi dopadají. Sluneční prach a ledové komety poskytly oceány, v nichž se pak vyvinul život (14.12.2021). Voda může být i na jiných světech naší sluneční soustavy, možná ve formě ledu, což má hluboké důsledky pro budoucí průzkum vesmíru a pátrání po životě v celém vesmíru.

• Člověk na planetě ničí mikroklima kolem (sám dýchá znečištění, které vyprodukoval, plyny a prach) sebe a nemůže ovlivnit vzdušené proudy. V planetárním měřítku změnit člověk zemské klima a chod zemských procesů nemůže, to ovlivňují chemické a jiné reakce a procesy planety. Člověk pouze svým konáním hubí pouze sám sebe. Na změny klimatu působí kosmické jevy (působení energie Slunce atd.), procesy (chemické a fyzické) a cykly. Emise CO2 spojené s lidskou činností jsou bezvýznamné v porovnání s emisemi, ke kterým dochází při sopečné činnosti. Zvyšování koncentrace CO2 v atmosféře je důsledek procesů probíhajících uvnitř planety a ty člověk nemůže ovlivnit. 
• Geologové našli souvislost mezi rotací Země, Golfským proudem a činností sopek.
• Rossbyho vlny vznikají kvůli Coriolisově síle, která není stejná v různých zeměpisných šířkách - setrvačná síla generovaná rotací Země. V důsledku toho se v atmosféře tvoří proudy v planetárním měřítku, které ovlivňují počasí a klima. Nesou teplý vzduch z tropů k pólům a studený vzduch zpět, určují střídání cyklón a anticyklón. V oceánu se tyto proudy pohybují podél termokliny - hranice mezi teplou horní vrstvou vody a spodní studenou.
  
• https://dinosaurpictures.org/ancient-earth#66

Rotace Země zpomaluje, je to známo již delší dobu. Za tento fakt může náš Měsíc, který je se Zemí ve vázané rotaci a nastavuje nám stále stejnou stranu. Díky tomu tak Měsíc brzdí rotaci naší planety a rovněž se sám neustále vzdaluje. S tím, jak se Země zpomaluje, prodlužuje se délka dní.  

Naše matička Země se otáčí jednou kolem své osy za 23 hodin, 56 minut a 4,091 sekundy, což při rozměrech planety znamená, že její obyvatelé žijící na rovníku fofrují kolem dokola závratnou rychlostí 0,465 kilometrů za sekundu. Země oblétá i Slunce, a to průměrným tempem 30 kilometrů za sekundu. Se sluneční soustavou pak v rameni Orionu rotujeme kolem pomyslného středu Galaxie rychlostí takových 220 kilometrů za sekundu, abychom zhruba za takových 230 až 250 milionů let završili jeden oběh. více

Zemské jádro generuje vlny, které zapříčiňují nejen seismickou činnost (zemětřesení), ale zároveň vytváří magnetické pole Země. Vědci toho o jádru ani magnetickém poli zatím mnoho neví, nicméně díky zkoumání zemětřesení nyní přišli geologové s objevem, který by jim mohl pomoci oba problémy objasnit.

Vědci objevili už dávno, že teplota zemského jádra při zemětřesení kolísá, jen se nevědělo proč. Nyní se rozhodli zkoumat opakující se zemětřesení. Díky novým metodám zjistili, že zemské jádro rotuje.

Cyklování, změny v magnetickém poli Země - cyklické změny magnetických pólů (přepólování planety). Cyklus magnetického pole Země trvá cca 200 milionů let, Souvisí s procesy hluboko v Zemi a také s oběhem kolem pomyslného středu Galaxie, který trvá 230 až 250 milionů let.

Driftování kontinentů (desková tektonika).

Střídání glaciálu a interglaciálu a s tím spojené kolísání hladin oceánů. Milankovičovy cykly.

Schumannova rezonance.

Geomagnetické pole země: https://www.solarham.net/

Lunární cykly, Solární cykly, Vulkánanické cykly.

Vědci objevili fosilii 70 milionů let starého mlže, která pocházela z období křídy. Díky analýze této zkamenělé lastury vědci zjistili, že v době, kdy žil, byl den na Zemi o půl hodiny kratší než dnes. Vědci díky tomuto objevu lépe pochopí vývoj rotace Země a také okolnosti neustálého vzdalování Měsíce od Země. Raná Země měla před 1,4 miliardami let pouze 18 hodin dlouhé dny, což je o šest hodin méně než dnes.

• Chemická analýza skořápky (před cca 66 miliony roků) odhalila, že oceány byly v období křídy mnohem teplejší a dosahovaly teploty až 40 stupňů Celsia, pozemský rok měl 372 dní, což znamená, že den měl pouze 23,5 hodiny.
  

Yarrabubba (dopad asteroidu vyprodukovat ve skalách kráter široký 69 km) v západní Austrálii asi před 2,23 miliardami let se také časově shoduje se zmizením ledovcových ložisek, s dobou, kdy Země začala přecházet ze stadia sněhové koule do fáze tání ledové masy. "Tento zvrat naznačuje, že dopad velkého meteoritu mohl mít vliv na globální klima. více

Před deseti lety vědci poprvé využili seismologové vlny vznikající při zemětřesení, aby vytvořili mapu hlubinného vnitřku Země. Nenalezli pouze vrstvy cibule, které si možná pamatujete z učebnice základní školy - jádro a plášť pokryté prasklou krustou. Místo toho viděli vágní obrysy dvou obrovských anomálií, neznámých forem zírajících zpět z propasti. Jedna se skrývá pod Afrikou, zatímco druhá uprostřed Indického oceánu (dvě obrovské anomálie v Africe a Tichomoří jsou způsobeny starodávnou sopečnou horninou) - a to je současně asi tak vše, co o nic zatím víme. V magmatu, které z hrud uniklo, byly nedávno objeveny stopy unikátních hornin a izotopů - materiálů starých téměř jako Země sama, které dosud nikde nebyly nalezeny. více

• Anomálie vypadají v prostoru jako vznášející se megakontinenty v jádru Země, nejvyšší body mohou mít výšku více než 100násobek výšky Everestu.
• Objem těchto anomálií by pokryli celou planetu lávou zhruba v tloušťce 100 kilometrů. 

Země má magnetickou osu (magnetosféru a symetrickými Van Allenovými radiačními pásy) a rotační osu

• Van Allenovy pásy (vnitřní, vnější a třetí radiační pás).
• Dnes údajně v atmosféře shoří přibližně 100 tun meteoritů denně (samozřejmě většina ve formě malých kamínků a prachu). Před 466 miliony let to údajně bylo 10 tisíc až 100 tisíc tun kamenů každých 24 hodin. více
  

Schumannnova rezonance

V zemském plášti v hloubce 700 km je 3x více vody než ve všech světových oceánech dohromady 

Planeta dýchá, pulsuje a nasává vodu v souladu s precesním rokem, kterou následně vypustí a dojde k potopě světa (pokaždé v polovině precesního cyklu v den rovnodennosti jedno a 13 000 roků dojde k apokalypse - potopě). Voda nad a pod zemí (symbol Vodnáře) cyklicky pulsuje a řídí ji cyklický kyvadlový proces (mezi souhvězdím Draka a Orionu) v průběhu precese, který je propojen s dvěma precesními cykly rovnodennosti (nástup věk Lva a Vodnáře). Nyní se voda ztrácí, jako jako před Tsunami a následně dojde k jejím zmnožení (Viktor Schauberger). Minerál, který akumuluje vodu pod povrchem se jmenuje Ringwoodit - v přechodové zóně pláště v hloubce 410 do 660 km je jeden až třikrát ekvivalent vody ve světě. Tento proces je provázán se "solární zábleskem" a transformací člověka (Vědomý člověk).

V roce 2014 v červnu uveřejnil časopis New Scientist článek o objevu Stevena Jacobsena z Northwestern University v Evanstonu ve státě Illinois v USA, který provedl výzkum pomocí seismografů a tzv. seismických vln. V hloubce 700 km v podzemí uvnitř zemského pláště byly objeveny doslova oceány vody, a to ve formě minerálů, které vážou molekuly vody pod obrovským tlakem. Při snížení tlaku se minerály rozpadají a voda se z minerálů uvolňuje. 

Tento minerál se nazývá ringwoodite a v zemském plášti je tak v těchto minerálech ukryto 3x více vody, než jich je ve všech světových oceánech na naší planetě! Jen to považte, 3x tolik vody! Je tak naprosto zjevné, že voda pochází přímo z nitra naší planety a voda nepřiletěla odněkud z vesmíru, ale byla vyprodukována přímo v nitru naší planety. 

Pokud půjdete na Google Earth a podíváte se na mořské dno, tak zjistíte, že to je přesně tak, jak uvádí ve videu Neal Adams. Na mořském dně jsou mohutné rýhy a trhliny, které jasně potvrzují, že mořské podloží má trhliny, které se rozestupují, z trhlin se protlačuje nová žhavá hornina, která vlivem chlazení mořské vody tuhne, a tak pořád dokola. Mořské dno se roztahuje a planeta se tak nafukuje jako balón. A spolu s nafukováním zemského pláště se zdánlivě jako pohybují i roztrhané kontinenty. 

https://earth.google.com/web/@0.05038627,-16.3537974,-3019.05574402a,3032620.00683278d,60y,4.30749068h,14.46922349t,0r

https://aeronet.cz/news/video-kapitola-1-syndikatu-o-vzniku-planety-zeme-a-vsech-planetarnich-teles-tridy-g-v-celem-vesmiru-uprostred-nasi-planety-je-termonuklearni-jadro-jako-uvnitr-slunce-a-nase-planeta-se-zvetsuje/

Maria Orsic popsala skutečnou mechaniku a konstrukci planetárních těles naší třídy G 

Jedním z nich byl Otto Christopher Hilgenberg, který v roce 1933 v Německu publikoval malou knihu s názvem Vom wachsenden Erdball, tedy v překladu Zvětšující se Země. Hilgenberg pracoval pro Berlínský technologický institut a právě v této knize v roce 1933 přinesl pojednání o planetární mechanice našeho nosiče a doplnil knihu i obrázky. Hilgenberg byl první, který knižně publikoval názor, že zemské kontinenty jsou de facto 3D puzzle rozlámaný na několik kusů na nafukujícím se podloží planety. 

Magnetické pole Země

Naše planeta je vlastně jedním velkým magnetem a má svůj vlastní severní a jižní magnetický pól, které ale nesouvisejí s těmi zeměpisnými a ani jim neodpovídají. Magnetické póly Země na rozdíl od těch geografických mění svou polohu, jelikož planetární magnetické pole vytváří pohyb roztaveného železa a niklu ve vnějším jádru Země.

• Magnetické pole Země má severní a jižní pól, dochází k jejich přepólování, stává se to poměrně pravidelně, v posledních dvaceti milionech let se tato změna odehrála průměrně každých 200 tisíc až 300 tisíc let.
• Cyklus magnetického pole Země (souvisí s procesy hluboko v Zemi) trvá 200 milionů let, během kterých mění svoji intenzitu. Respektive slábne a pak zase posiluje.  
  

Magnetické pole Země je pro naši civilizaci životně důležité. Chrání nás před slunečním větrem a kosmickým zářením. Proto bychom měli co nejlépe vědět, jak funguje a jak se mění v průběhu času. Magnetické pole Země poskytuje ochranu před nalétajícími částicemi slunečního větru. Bez dlouhodobě funkční magnetosférické ochrany by se na Zemi nejspíše nevyvinula tak bohatá biosféra.

• Od roku 2010 odhadovali vědci stáří magnetického pole Země na 3,45 miliardy let. Lidé zodpovědní za tento odhad teď ale museli přiznat, že se zmýlili a ve světle nově získaných dat tvrdí, že magnetické pole naší planety je vlastně mnohem starší, přes 4 miliardy let. 
  
• Magnetické pole naší planety občas převrátí a severní magnetický pól si prohodí místo s tím jižním (severní magnetický pól si během takové události vymění místo s jižním magnetickým pólem. Jak přesně výměna probíhá, není úplně jasné, podle vědců ale magnetické pole zřejmě významně zeslábne, možná tak na 10 procent dnešní intenzity, možná i méně).
  
• Během posledních 2,5 milionů let se to stalo několikrát. Naposledy došlo k plnohodnotnému a dlouhodobému přepólování přibližně před 780 tisíc lety (takzvaná událost Brunhes-Matuyama), na základě jejich původních pozic pod Olduvaiským sedimentem, který zaznamenává známé obrácení magnetického pole Země asi před 781 000 lety.
  
• Před 41 tisíci lety se během dočasné události Laschamp magnetické pole překlopilo jenom asi na 250 let.  (Milankovičův cyklus 41 000 roků, sklon rotační osy Země, mezi cca 22 a 24,5°).
  
• Vědci se doposud domnívali, že se zemské magnetické pole převrací relativně rychle, přibližně v časovém úseku 1 000 let. Singerův tým ale vyčetl z vrstev lávy, že se nejmladší převrácení našeho magnetického pole odehrálo v průběhu 22 tisíc let, tedy podstatně pomaleji, než jsme si doposud mysleli. 
  
• Z jiného zdroje: Za posledních dvacet milionů let se údajně magnetické póly několikrát prohodily, a to přibližně jednou za dvě stě až tři sta tisíc let (100 000 -1000 000 roků). více
  
• Magnetické pole Země interaguje s magnetickým polem Slunce. Meziplanetární magnetické pole (IMF) je součástí magnetického pole Slunce, které je přenášeno do meziplanetárního prostoru slunečním větrem.
  
• Většina přenosu energie na Zemi ze slunečního větru se uskutečňuje elektricky a téměř celé napětí spojené s tímto procesem se objevuje v oblasti polární čepičky , která se typicky rozkládá méně než 20° zeměpisné šířky od magnetického pólu. Celkové napětí na polární čepičce může být až 100 000 voltů, což svou velikostí konkuruje elektrifikaci planety při bouřce. Toto elektrické pole polární čepičky je hlavním zdrojem velkých horizontálních rozdílů napětí v atmosféře. Kromě toho dynamická polární oblast představuje velkou část variability vlastní naší horní atmosféře, variability způsobené chaotickými změnami v magnetickém poli slunečního větru, které způsobují rozsáhlou restrukturalizaci dutiny obklopující magnetické pole Země. Tato restrukturalizace se nejzřetelněji projevuje v produkci ionizovaného plazmatu a s tím související distribuci polární záře vysoko nad severní a jižní polární oblastí. Na druhé straně spodní atmosféra Země (ta část zodpovědná za jevy počasí) prochází změnami ve složení a dynamice ovlivněnými těmito vazebnými efekty prostřednictvím složitého a dosud ne zcela pochopeného systému zpětné vazby. [ https://www.arcus.org/logistics/svalbard/Svalbard.pdf ]
• Magnetické pole má největší sílu v blízkosti pólů a nejslabší oblast nad Jižní Amerikou a napříč oblastí El Nino v Tichém oceánu. 
  

Posunování magnetického pólu země souvisí i s klimatickými změnami.

Vědci z Queen Mary University of London potvrdili teorii, která byla předložena před více než čtyřmi desetiletími. Jejich studie poprvé prokázala, že když je magnetický štít Země zasažen silnými impulsy, vibruje jako buben. Pokaždé, když impuls udeří na vnější hranici štítu - oblast známou jako magnetopauza - rozvlní se po jeho povrchu a jakmile dosáhne magnetických pólů, vrací se zpět. více

26.12.2022 Ruští vědci zjistili, že oslabení magnetického pole Země vede ke zmenšení velikosti korýšů dafnie a zpomalení jejich rozmnožování, což je charakteristické zejména pro vodní prostředí s nízkým obsahem kyslíku. To naznačuje, že další oslabení magnetického pole Země zhorší životaschopnost zooplanktonu, uvedla v pondělí tisková služba Ruské vědecké nadace (RNF).

• Pokles síly geomagnetického pole se může stát důležitým faktorem, který umocňuje účinky nedostatku kyslíku ve vodě, včetně těch, které souvisí s globálním oteplováním. Experimentální data, která jsme získali, lze použít k předpovědi negativního účinky globálních geofyzikálních a klimatických procesů.
• Jak se dnes geofyzici domnívají, poloha magnetických pólů Země není konstantní. Pravidelně mění místa, jejichž stopy vědci našli v ložiscích starověkých jílů a vulkanických hornin. Někdy jsou takové posuny pólů dočasné, jako tomu bylo zejména před 40 000 lety (Beringova šíje, která v době ledové spojovala Čukotku a Aljašku, vznikla asi před 35,7 tisíci lety), a jindy, jako asi před 780 000 lety, se stanou trvalými.
  
• Jak přesně tento proces probíhá, proč k němu dochází, geologové zatím nedokážou říci, ale tuší, že souvisí se změnami v pohybu proudění uvnitř kapalné části zemského jádra a s vlnami, které se šíří po jeho povrchu. V posledních letech se zájem o tento problém zvýšil, protože vědci zjistili, že síla magnetického pole planety rapidně klesá už nejméně tři století.
• Další oslabení magnetického pole Země by mohlo oslabit životaschopnost zooplanktonu a také zvýšit účinek dalších negativních změn v ekosystémech, které jsou pravděpodobně spojeny s antropogenním globálním oteplováním.
• To se projevilo tím, že samice korýšů se zmenšily, zatímco rozmnožovací cyklus začaly později a produkovaly méně potomků. Změny byly výrazné zejména při kombinaci oslabeného magnetického pole a nízké koncentrace kyslíku ve vodě. To naznačuje možné zvýšení negativního dopadu změny klimatu na ekosystémy Země s dalším snížením síly magnetického štítu Země .
  
• https://nauka.tass.ru/nauka/16689919

23.8.2021 Magnetické pole má skutečně svůj cyklus, přesně 200 milionů let, během kterých mění svoji intenzitu. Respektive slábne a pak zase posiluje. Před 332 až 416 miliony lety došlo k poklesu intenzity magnetického pole, který se shoduje s dalším poklesem z doby před 120 miliony let. Během dřívějšího období dosahovalo pole kolem Země přibližně čtvrtiny síly, kterou má dnes. Pokud tomu tak skutečně je, magnetické póly se překlápějí nebo obracejí, a to tedy každých 200 000 až 300 000 let.

https://veda.instory.cz/1738-magneticke-pole-ktere-nas-chrani-ma-svuj-cyklus-meni-se-kazdych-200-milionu-let.html?

4.6.2021 Nejmladší obrácení magnetického pole Země v historii se mohlo odehrát před 42 000 lety (Laschamp Event, geomagnetická exkurze). Odpovídá tomu aspoň nová analýza nálezu zkamenělých tří prstenců. Tento obrat magnetického pole by byl devastující, vytvořil by naprosto extrémní počasí a nejspíše by vedl k vyhynutí velkých savců a našich předků jako například Neandrtálců.

Samo magnetické pole Země sahá i do vesmíru a jeho síla se nejvíce koncentruje na severním a jižním pólu. Putuje a občas se prohodí zhruba každých 200 000 až 300 000 let, ale máme obecně velmi slabé poznatky či důkazy o dopadu těchto změn na prostředí naší planety. Badatelé s muzea na jihu Austrálie nám teď poskytli několik odpovědí. Přišli totiž s nejpřesnějším stanovením data posledního obratu magnetického pole Země nazvaného Laschamp. Tato událost podle nich nastala v době před 41 560 až 41 050 lety a proces sám trval méně než 1000 let. Tým tyto parametry vypočítal použitím radiouhlíkové analýzy tři prstenců z dávno zkamenělého stromu Kauri zachovaného v severních mokřadech Nového Zélandu. Tento strom "prožil" tyto obraty a badatelé použili změnu uhlíku 14 v atmosféře, aby určili přesný moment, kdy magnetické pole samotné zkolabovalo.

• Magnetosféra Země, tedy oblast kolem planety, které dominuje magnetické pole Země, při přehození pólů zeslábne. Australský tým odhaduje, že během posledního obratu byla jeho síla jen asi 6 % jeho aktuální síly. Když toto pole zeslábne, pronikne do atmosféry mnohem více kosmického záření a zvýší úroveň radioaktivity uhlíku 14. Změřením úrovně uhlíku 14 v každém prstenci zachovalého Kauri stromu mohli tak vědci určit přesné datum přeměny pole.  
• Příkon záření a ultrafialového světla poškozujícího ozonovou vrstvu byl na velmi vysokém stupni. To by bez diskusí zasáhlo do počasí včetně masivních bouří, vysokých teplot a hodně slunečního svitu. Na tyto podmínky by se mnoho organismů jen velmi obtížně adaptovalo. Tato extrémní změna mohla vést k vyhynutí některých velkých druhů savců, nebo minimálně přispět k takové skutečnosti. Mamuti či Neandtrálci vyhynuli přibližně ve stejném čase.

https://vedazive.cz/planeta-zeme/obrat-magnetickeho-pole-zeme-by-byl-devastujici-vytvoril-by-extremni-pocasi-a-vedl-by-k-vyhynuti-velkych-savcu/

26.4.2021 Máme se obávat? Studie ukazuje vliv změny klimatu na osu Země. Globální oteplování ale mimo změn v chování mořských proudů, velkému vlivu na živočichy i rostliny má i dopad na zemi jako celek. Podle studie vědců se totiž od 90. let změnila rotační osa Země. Globální oteplování, které každoročně rozpouští obrovské masy ledovců, jež byly před desítkami let považovány za věčně zamrzlé totiž rychle mění váhu hmoty, která se na místech nacházela. Právě tání ledovců a jejich rozpouštění a tím i zvyšování hladin oceánů odstraňuje hmotnost pevného ledu, který dříve býval jen na některých místech.

A právě tyto změny mají podle vědců od 90. let na svědomí výrazné posuny v rotační ose Země. To podle vědců ukazuje jak obrovský vliv lidé mají na celou planetu a ne jen na její části. Zeměpisný severní a jižní pól Země, jsou bodem kde pomyslná osa otáčení protíná povrch planety. Právě umístění ale není úplně pevné a závisí na umístění hmoty na Zemi. Tání ledu tak mění jak pohyb os tak i pólů.

• Jak uvádí studie, směr polárního driftu se v roce 1995 posunul z jihu na východ a jeho průměrná rychlost byla mezi roky 1995 až 2020 až 17 krát rychlejší ve srovnání s obdobím mezi roky 1981 až 1995. Od roku 1980 se tak poloha pólů posunula přibližně o čtyři metry dál.
• Studie poukazuje na to, že za většinou pohybů stálo tání ledu, menší vliv by ale podle všeho mohlo mít také snižování hladin podzemních vod. Podzemní voda využitá k zemědělství nebo jako pitná voda totiž nakonec skončí většinově v moři a opět tak mění váhu vody po celém světě. To má ovšem mimo zmíněných změn i další vlivy na vysychání studní. 
• https://agupubs.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1029/2020GL092114 
  

https://energozrouti.cz/z/mame-se-obavat-studie-ukazuje-vliv-zmeny-klimatu-na-osu-zeme?

18.2.2021 K masovému vyhynutí mohlo přispět obrácení magnetického pole před 42 000 lety. Nová studie naznačuje, že klopný obvod magnetických pólů Země před 42 000 až 41 000 lety krátce, ale dramaticky zmenšil sílu magnetického pole - a mohl vyvolat kaskádu ekologických krizí na Zemi.

S pomocí nového, přesného datování uhlíku získaného ze starých fosilií stromů vědci korelovali posuny v klimatických vzorcích, vyhynutí velkých savců a dokonce i změny v lidském chování těsně před a během Laschampsovy exkurze, krátké obrácení magnetických pólů, které trvalo méně než tisíc let.

https://www.sciencenews.org/article/earth-magnetic-field-reversal-mass-extinctions-environment-crisis?

19.8.2020 Geomagnetické pole Země působí jako celoplanetární štít, který zachycuje a odráží ionizující nabité částice mířící na planetu ze Slunce i z dalekého vesmíru. I tento štít má však své slabé místo. Nachází se nad Jižní Amerikou a Atlantským oceánem a nazývá se jihoatlantská anomálie. Anomálie je známa už řadu let, v poslední době se však zvětšuje.

"Prasklina" v geomagnetickém poli je středem zájmu mnoha vědců z NASA i dalších vesmírných agentur. V současnosti nepředstavuje žádné nebezpečí pro život na Zemi, ovlivňuje však provoz družic a dalších kosmických plavidel.

V oblasti anomálie se vnitřní tzv. van Allenův radiační pás blíží zemskému povrchu na zhruba 200 kilometrů, což vede ke zvýšenému výskytu nabitých částic a vystavuje to satelity prolétávající touto oblastí vyššímu než běžnému množství radiace.

Poslední data ukazují, že se anomálie, kde je magnetické pole neobvykle slabé, postupně zvětšuje a dělí na dvě. Výzkumné skupiny NASA zabývající se geomagnetismem, geofyzikou a heliofyzikou anomálii pozorují a vytvářejí její model, aby mohly předvídat její další budoucí vývoj a odhadnout, jaké překážky může jihoatlantská anomálie (SAA - South Atlantic Anomaly) představovat z hlediska provozu satelitů i lidských výprav do vesmíru.

Magnetické pole chrání Zemi před zářením

Vnější zemské jádro se skládá z horké, elektricky vodivé tekutiny (z 80 procent roztaveného železa), které vytváří magnetické pole. To zachycuje a odklání sluneční vítr - proud částic (protonů, elektronů a částic alfa - jader hélia), který rychlostí kolem 450 kilometrů za sekundu míří ze Slunce na Zemi. Bez toho by život na Zemi nebyl možný.

Vlivem magnetického pole vzniká takzvaná magnetosféra, jejíž tvar je dán slunečním větrem, který na ni směrem od Slunce tlačí. Směrem ke Slunci je proto magnetosféra potlačena do vzdálenosti zhruba 60 tisíc kilometrů, na odvrácené straně je pak protáhnuta do špičky, která dosahuje až za oběžnou dráhu Měsíce.

Oblasti, kde se nachází záření zachycené magnetickým polem, se nazývají právě van Allenovy radiační pásy podle objevitele vnitřního pásu Jamese Alfreda van Allena. Sergej Nikolajevič Věrnov později objevil i vnější pás, v roce 2012 byl objeveni pás třetí. V průřezu tyto pásy mají tvar půlměsíce, jejich počet a tvar však závisí na aktivitách magnetického pole.

Při obzvlášť silné sluneční bouři však může dojít vlivem zvýšeného náporu částic k deformaci magnetického pole a částice mohou proniknout do atmosféry.

Anomálie je riziko pro prolétávající satelity

Důvodem vzniku magnetické anomálie je pohyb roztavených kovů (železa a niklu) ve vnějším jádru Země. Následkem toho se magnetické póly naší planety pohybují a tento pohyb magnetické pole deformuje a mění.

"Sledovaná anomálie může být interpretována jako následek slábnoucí dominance dipólového pole v oblasti," uvedl Weijia Kuang z Goddardovy geodetické a geofyzikální laboratoře. "Přesněji řečeno, v oblasti SAA roste magnetické pole s obrácenou polaritou, což znamená, že intenzita magnetického pole je velmi slabá, slabší než v okolních oblastech".

Podle Evropské kosmické agentury (ESA) může za vznik anomálie pohyb tzv. africké superplumy (large low-shear-velocity province - LLSVP), obrovské hmoty plující jako skrytý kontinent mezi vnějším jádrem a spodním pláštěm planety.

Slabé magnetické pole v oblasti anomálie znamená, že celá oblast může být nebezpečná pro satelity kroužící na nízké oběžné dráze. Nabité částice při nárazu do satelitu mohou způsobit zkrat a dočasně ho vyřadit, v nejhorším případě způsobit i trvalou škodu. Oblastí anomálie prolétá i vesmírná stanice ISS, její posádka je však před zářením dobře chráněna.

Když satelity prolétávají oblastí anomálie, operátoři vypínají jejich funkce, které nejsou životně důležité, aby zabránili jejich poškození či zničení.

Vědci vytváří modely chování anomálie i zemského jádra

Vědecké týmy z NASA a ostatních vesmírných agentur proto bedlivě sledují současný stav magnetického pole a snaží se vytvořit modely pohybu kovu ve vnějším zemském jádře, které umožní předpovědět další vývoj magnetického pole.

"Je to podobné, jako se vytvářejí modely předpovědi počasí, až na to, že my pracujeme s mnohem delšími časovými úseky," uvedl matematik NASA Andrew Tangborn.

Měnící se anomálie tak vědcům poskytuje příležitost, jak blíže poznat zemské jádro. Pozorováním pozvolna měnící se trhliny v magnetickém poli mohou vědci lépe porozumět procesům, jak se planeta mění, a lépe se připravit na budoucí zabezpečení satelitů a vesmírných stanic.

Od cca 9:00

Posun severního magnetického pólu: https://alles-schallundrauch.blogspot.com/2019/01/klaut-putin-den-magnetischen-nordpol.html

https://vtm.zive.cz/clanky/vedce-zneklidnuje-severni-magneticky-pol--stale-se-pohybuje-k-sibiri-nyni-ale-zpomalil/sc-870-a-201718/default.aspx

Proč dochází k přepólování Země?

Přepólování Země nedoprovázejí výrazné změny v živé přírodě, žádné hromadné vymírání či katastrofy. Výměna magnetických pólů nejspíš jen rozkolísá a zeslabí magnetické pole planety 

• Neexistuje spolehlivé vysvětlení, proč má Země vlastní magnetické pole. Obecně se soudí, že jeho původ musíme hledat uvnitř zemského jádra, kde se vůči sobě otáčejí jeho jednotlivé vrstvy. Při popsaném procesu zřejmě vzniká silné dipólové pole, které formuje celou zemskou magnetosféru.  
  
• Planeta prošla několika epizodami tzv. přepólování, tedy změn polarity magnetického pole. Nastávají velmi nepravidelně, ovšem v průměru jednou za 200 tisíc let (poslední proces probíhal cca 22 000 roků, to by mohlo znamenat, že magnetický štít Země je v takovém případě oslabený nebo dokonce vyřazený z provozu po delší dobu. Zatím není úplně jasné, jaké má taková událost důsledky pro život na Zemi. Zřejmě nepůjde o nic extrémně dramatického, fosilní nálezy tomu totiž nenasvědčují).  
  
• Přepólování kontinentů může být spojené s roztáním všech ledovců na pólech nebo naopak s maximálním zaledněním v glaciálu, před cca 20 000 roky, kdy byla hladina oceánů o cca 140 m níže.
  
• Během Laschampsovy exkurze došlo k obrácení magnetických pólů, které trvalo méně než tisíc let. 
  

https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/2707763-magneticky-pol-zeme-se-pohybuje-stale-rychleji-a-miri-na-sibir-nebezpeci-ale-nehrozi

18.2.2021 K masovému vyhynutí mohlo přispět obrácení magnetického pole před 42 000 lety (Náklon (šikmost) osy Země každých cca 41 000 let (jako důsledek gravitačního působení na rovníkové vyboulení Země), může ovlivňovat monzuny a tak i periodickou tvorbu pouští.). Nová studie naznačuje, že klopný obvod magnetických pólů Země před 42 000 až 41 000 lety krátce, ale dramaticky zmenšil sílu magnetického pole - a mohl vyvolat kaskádu ekologických krizí na Zemi.

S pomocí nového, přesného datování uhlíku získaného ze starých fosilií stromů vědci korelovali posuny v klimatických vzorcích, vyhynutí velkých savců a dokonce i změny v lidském chování těsně před a během Laschampsovy exkurze, krátké obrácení magnetických pólů, které trvalo méně než tisíc let. 

https://www.sciencenews.org/article/earth-magnetic-field-reversal-mass-extinctions-environment-crisis?

Má vliv na přepólování i střídání glaciálu a interglaciálů?

Magnetické pole Země má severní a jižní pól, dochází k jejich přepólování, stává se to poměrně pravidelně, v posledních dvaceti milionech let se tato změna odehrála průměrně každých 200 tisíc až 300 tisíc let.

Milankovičova teorie nebo Milankovičovy (klimatické) cykly.

Milankovitch navrhl, že ledová období začala, když se tři cykly zarovnaly, aby upřednostňovaly delší období většího slunečního záření v zimě a menšího slunečního záření v létě při 65 ° severní šířky. Tyto podmínky pro severní šířky upřednostňují poněkud vyšší teploty, ale také více vodní páry ve vzduchu, což způsobuje více sněžení.

• (Excentricitě) orbity Země každých cca  96 000 - 127 000 let (vyjadřuje změny oběžné dráhy Země z eliptické na téměř kruhovou.
• Cyklus s periodou přibližně 405 000 let díky gravitačnímu působení Jupiteru a Venuše.
• Náklon (šikmost) osy Země každých cca 41 000 let (jako důsledek gravitačního působení na rovníkové vyboulení Země), může ovlivňovat monzuny a tak i periodickou tvorbu pouští.
• Kolísání (precese) osy Země asi ~ 23 000 - 26 000 let.
• Geologové našli souvislost mezi rotací Země, Golfským proudem a činností sopek.

Souhra tří orbitálních cyklů ovlivňuje množství slunečního záření přijímaného v různých zeměpisných šířkách během roku. Zdá se, že množství slunečního záření dopadajícího na severní polokouli při 65 ° N řídí postup a ústup ledovců a ledových plátů. více

Magnetický pól

Jeho pohyb popisuje například Světový magnetický model (World Magnetic Model) na stránkách amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru.  pohyb zrychluje - nejdříve to bylo zhruba patnáct kilometrů za rok, nyní pádí rychlostí pětapadesát kilometrů ročně. právě tento rychlý pohyb severního magnetického pólu si vyžádal aktualizaci mimořádnou. Nejen ve formě tabulek, ale například v softwaru chytrých mobilních telefonů či v přístrojích pro mapování, sledování družic a řízení letového provozu.

Severní geomagnetický pól je místo na severu planety, kde osa zemského magnetického pole protíná povrch Země. Oba magnetické póly Země se totiž pohybují. Jižní pól se pohybuje jen zvolna, ten severní ale mnohem rychleji. A jeho pohyb stále zrychluje.

• Zdrojem magnetického pole Země a jiných planet jsou termodynamické a hydrodynamické procesy v jádru Země.  
  
• Pohyb severního magnetického pólu je řízen dvěma velkými magnetickými poli, z nichž jedno je pod Kanadou a druhé pod Sibiří, přičemž v současnosti silnější je to v Rusku 
  
• Opravdu velký problém představuje pokles intenzity magnetického pole až asi na čtvrtinu dnešní hodnoty. 
  
• Pro naši planetu představuje magnetické pole ochranu před negativními vlivy kosmického záření. To je velice důležité, protože třeba Mars obklopuje velmi slabé magnetické pole, jeho ochranné vlastnosti se blíží nule a případné kolonizátory čeká nutnost vybudovat radiační ochranu. 
  
• Bude otázkou, jak se s tím například vyrovná fauna, která se podle magnetických čar orientuje. 
  
• Roku 2016 se při obzvláště silném geomagnetickém pulsu posunul jižní magnetický pól směrem k Jižní Americe.  
• Cestování pólů ale není tím, co by mělo lidstvo ohrozit. Horší by bylo přepólování. (protože to oslabí ochranný štít Země) tzv. Van Allenovy pásy (Chrání před slunečním větrem).
  
• Magnetosféra nás zatím chrání například před zvýšenou sluneční aktivitou. Sluneční erupce vytvoří mrak částic, jde o takzvaný sluneční vítr, jenž je tvořený protony, elektrony a alfa zářením, které u člověka může vyvolat rakovinu. 
  
• Tento sluneční vítr setká s magnetickým polem Země, tak to ho většinu odrazí, část však zachytí a stáčí směrem k magnetickým pólům Země. Zde sluneční vítr v interakci s atmosférou vytváří polární záře, severní (aurora bodalis) a jižní (aurora australis). Jestliže bude magnetosféra oslabena a sluneční erupce dostatečně silná, vznikne tedy i pro Zemi velký problém.  více

• Jak se dnes geofyzici domnívají, poloha magnetických pólů Země není konstantní. Pravidelně mění místa, jejichž stopy vědci našli v ložiscích starověkých jílů a vulkanických hornin. Někdy jsou takové posuny pólů dočasné, jako tomu bylo zejména před 40 000 lety, a jindy, jako asi před 780 000 lety, se stanou trvalými. Jak přesně tento proces probíhá, proč k němu dochází, geologové zatím nedokážou říci, ale tuší, že souvisí se změnami v pohybu proudění uvnitř kapalné části zemského jádra a s vlnami, které se šíří po jeho povrchu. V posledních letech se zájem o tento problém zvýšil, protože vědci zjistili, že síla magnetického pole planety rapidně klesá už nejméně tři století.

11.5.2020 Severní magnetický pól se pohybuje a za posledních 200 let urazil už přes 2 tisíce kilometrů. Od roku 1830, kdy jsme severní geomagnetický pól objevili, urazil tento pól po zemském glóbu úctyhodných 2 250 kilometrů. Pohybuje směrem z arktické Kanady k Sibiři. Mezi lety 1990 a 2005 se rychlost pohybu severního magnetického pólu razantně zvýšila, z méně než 15 kilometrů za rok na zhruba 60 kilometrů ročně.

Probíhá válka hluboko v nitru Země. Jde o to, že pod Kanadou a pod Sibiří jsou dvě masy roztavených magnetických hornin, které se v průběhu historie navzájem "přetahují" o vliv na magnetické pole planety. V minulých stoletích vítězila kanadská masa a svým působením "držela" severní magnetický pól v Kanadě. Postupně ale její vliv zeslábl a pól teď putuje k Sibiři. 

Van Allenovy pásy jsou podobné jako Jin a Jang v 3D (moje domněnka)

Van Allenovy pásy zachycují  částice slunečního větru, zachycené v magnetickém poli planety, proto je jejich existence možná jen u planet s magnetosférou. Van Allenovy pásy se rozprostírají od výšky zhruba 400 km nad zemským povrchem do vzdálenosti asi 50 000 km.

• Van Allenovy pásy (Chrání před slunečním větrem). 
  

Oba pásy obklopují Zemi symetricky okolo její magnetické osy. V průřezu mají pásy půlměsícovitý tvar, což je zapříčiněné topologií křivek geomagnetického pole. Zahušťující se křivky vyvolávají efekt magnetického zrcadla, proto jimi většina nabitých částic nemůže proniknout až k pólu. Částice se proto odrážejí zpět a putují k druhému zrcadlu, kde se opět odrazí. Tímto způsobem jsou částice v radiačním pásu dlouhodobě uvězněné a jejich nejvyšší koncentrace se nachází nad rovníkem (kde jsou siločáry nejřidší). Pokud mají částice vhodný úhel letu vzhledem k siločarám a vhodné energie, mohou v oblasti zrcadel proniknout až do atmosféry, kde mohou způsobit polární zář. Pravděpodobnost jejich průniku do atmosféry je tím větší, čím větší příkon částic směrem od Slunce pozorujeme. Největší bývá v období geomagnetických bouří. 

• Vysokoenergetické protony a záření beta ve van Allenových pásech životu nebezpečné, neboť částice, které se v nich velkou rychlostí pohybují, jsou schopné porušit lidskou DNA.
  
• Vnitřní hranice vnitřního van Allenova pásu (tedy max do cca 350 km od zemského povrchu) 
• Van Allenovy pásy (vnitřní, vnější a třetí radiační pás).
• Částice ztrácejí svoji energii při srážkách s částicemi atmosféry. Neustále však přibývají nové částice vznikající rozpadem sekundárního kosmického záření, ze slunečního větru a z ionosféry. 
  

Carringtonova bouře 10. slunečního cyklu (cyklus cca 500 roků, s pětinovou intenzitou několikrát za století)

Před sto šedesáti lety (2019) bouře ve sluneční fotosféře zasáhla naši planetu tak silně, že polární záře byla na Zemi pozorována i v oblastech kolem obratníků, například v Karibiku či na Havaji, na některých místech Austrálie pozorovali dokonce obě, jižní i severní najednou. Ve dnech 1. a 2. září roku 1859 si například při svitu polární záře mohli lidé v Evropě a USA číst noviny, telegrafní systémy kompletně zkolabovaly a v mnoha případech jejich operátoři byli zasaženi elektrickým proudem. 

Astronom Richard Carrington, jenž bouři pozoroval, zaznamenal a zároveň uvedl do souvislosti pozemské jevy s předchozím koronálním výronem sluneční hmoty.

Rotace země

Síly vytvářené rotací Země rozpoutávají zemětřesení a erupce. Otáčení Země kolem osy ale není úplně ideální, protože naše planeta není ideální koule a působí na ni celá řada dílčích sil a vlivů. Osa rotace Země často nesedí úplně přesně se severním a jižním pólem planety (vytváří soustředné elipsy kolem osy na pólech).

Tento pohyb pólů (anglicky polar motion) je poháněný řadou jevů, od střídání ročních období, přes roztávání velkých ledovců, až po pohyby tektonických desek (driftování kontinentů). Při pohybu pólů dochází k deformacím a tlakům v zemském kůře, které se nejvíce projevují v oblastech kolem 45 stupně zeměpisné šířky, kde se zemská kůra pohybuje asi o centimetr ročně.

• Pohyby a deformace v zemské kůře se projevují se ve zvýšené intenzitě a četnosti zemětřesení a sopečných erupcí (například otřesy a erupce italské sopky Etny vzrůstají v obdobích, kdy je rotační osa Země nejvíce vzdálená od geografické osy naší planety)
• Geologové našli souvislost mezi rotací Země, Golfským proudem, zemětřeseními a činností sopek.
• Změny proudění v oceánech (Golfský proud a mořský proud Kurošio v Tichém oceánu) jsou provázané se změnou salinity vody, růstem planktonu, stoupáním hladiny oceánů, táním ledovců, poklesem diverzity živočichů atd., ale také jsou provázané s kolísavým nebo kývavým pohybem osy Země s periodou 18,6 roku (rotace Země souvisí se zvýšenou činností sopek) a lunárním cyklem slapů Měsíce (cca 18,6 roků), který souvisí s jevem El Nino a La Nina.

• více

Driftování kontinentů (desková tektonika)

Desková tektonika odhaluje, jak je zemský povrch neustále v pohybu a jak jsou jeho rysy - sopky, zemětřesení, oceánské pánve a hory - neodmyslitelně spojeny s jeho horkým vnitřkem. Víme, že známá krajina planety je produktem věčně dlouhého cyklu, ve kterém se planeta neustále přetváří. 

Desková tektonika popisuje, jak je celá nejvzdálenější vrstva Země silná 100 kilometrů, zvaná litosféra, rozbitá na skládačku desek - desek hornin nesoucích oba kontinenty i mořské dno - které se sklouzávají na horkou, pomalu vířící vnitřní vrstvu. Pohybující se rychlostí mezi 2 a 10 centimetry každý rok, některé desky se srazí, některé se rozcházejí a jiné se mletí kolem sebe. Nové mořské dno je vytvořeno ve středu oceánů a ztraceno, když se desky ponoří zpět do nitra planety. Tento cyklus dává vzniknout mnoha geologickým zázrakům Země i jejím přírodním rizikům.

Afrika se přibližuje k Evropě (Euroatlantická deska) a na rozhraní těchto dvou litosférických desek se nachází Anatolský zlom (Turecko), tato oblast se stlačovaná ze dvou stran a dochází zde k zemětřesením (podélné a příčné vlny), trvá obyčejně max. 1 minutu.. 

Zlom San Andreas (v roce 1906 díky zemětřesení a požáru bylo zničeno město San Francisco z 80%)

• https://www.sciencenews.org/century/earth-history-plate-tectonics-volcanoes-earthquakes
  
• https://volcano.si.axismaps.io/
  

https://www.sciencenews.org/article/satellites-expose-mysteries-deep-ocean

13.1.2021 Jak se zrodila teorie otřesů Země s deskovou tektonikou. Desková tektonika odhaluje, jak je zemský povrch neustále v pohybu a jak jsou jeho rysy - sopky, zemětřesení, oceánské pánve a hory - neodmyslitelně spojeny s jeho horkým vnitřkem. Víme, že známá krajina planety je produktem věčně dlouhého cyklu, ve kterém se planeta neustále přetváří. Desková tektonika popisuje, jak je celá nejvzdálenější vrstva Země silná 100 kilometrů, zvaná litosféra, rozbitá na skládačku desek - desek hornin nesoucích oba kontinenty i mořské dno - které se sklouzávají na horkou, pomalu vířící vnitřní vrstvu. Pohybující se rychlostí mezi 2 a 10 centimetry každý rok, některé desky se srazí, některé se rozcházejí a jiné se drtí mezi sebou. Nové mořské dno je vytvořeno ve středu oceánů a zaniká, když se desky ponoří zpět do nitra planety. Tento cyklus dává vzniknout mnoha geologickým zázrakům Země i jejím přírodním rizikům.

Tento vzor ukázal, že mořské dno na obou stranách hřebenů se oddělovalo, což je klíčový důkaz deskové tektoniky. Na schůzce diskuse po rozhovoru nashromáždila data navíc k podpoře šíření mořského dna, včetně údajů o zemětřesení Sykes a těchto symetrických vzorů zebrových pruhů. Brzy vyšlo najevo, že tato zjištění směřují k jednomu sjednocenému příběhu: středooceánské hřebeny byly rodištěm nového mořského dna a hluboké oceánské příkopy byly hroby, kde se zpětně vstřebávala stará litosféra do nitra. Tento cyklus zrození a smrti znovu a znovu otevíral a uzavíral oceány, čímž spojil kontinenty a poté je rozdělil.

Důkazy byly ohromující a právě na této konferenci "bylo jasně stanoveno vítězství mobilismu", napsal v roce 2001 geofyzik Xavier Le Pichon, dříve skeptik šíření mořského dna, ve své retrospektivní eseji "Moje přeměna na deskovou tektoniku", včetně v Oreskesově knize.

• Tuhé těleso se pohybuje kolem koule, jako by se otáčelo kolem osy - tanec litosférických bloků - desek.
  
• Víme, že desková tektonika hraje důležitou roli při udržování obyvatelné Země , především pohybem uhlíku.
  
• Když se srazí dvě tektonické desky, jedna může sklouznout pod druhou a nést kameny nesoucí uhlík hluboko do nitra planety. Subduktivní deska se začne tavit a na nad ní ležící desce sopky kvetou a do atmosféry chrlí oxid uhličitý a další plyny. Jak se oxid uhličitý hromadí, zahřívá planetu skleníkovým efektem.
  
• Tato teplejší atmosféra pak urychluje zvětrávání hornin na povrchu Země tím, že podporuje chemickou reakci mezi dešťovou vodou bohatou na oxid uhličitý a horninami. Tyto reakce čerpají plyn z atmosféry a vytvářejí nové uhlíkové minerály. Minerály se promývají do oceánu, kde drobní oceánští tvorové používají uhlík k vytváření skořápek uhličitanu vápenatého. Nakonec tato stvoření zemřou, jejich skořápky klesnou na dno oceánu a samy se stanou karbonátovými skalami. Jak se čím dál více a více oxidu uhličitého odvádí z atmosféry tímto způsobem, planeta se ochladí - až nakonec pomalé mletí deskové tektoniky nese uhličitan do vnitřku planety pomocí subduktující desky.
• Tento cyklus, který se odehrává po mnoho milionů let, neudržuje pouze mírné teploty. Stloukání také udržuje kyslík, dusík, fosfor a další živiny v atmosféře, oceánech, horninách a chemicky je transformuje do forem, které mohou živé organismy využívat.
• "To neznamená, že život by se nestal bez deskové tektoniky," ale bylo by to velmi odlišné." Ve skutečnosti může první život na Zemi předcházet nástup deskové tektoniky.
• Podobné mikrobiální komunity existují v moderní době u horkých pramenů, jako jsou například v Yellowstonském národním parku. Někteří vědci spekulují, že horké prameny - které obsahují biochemický recept na život, včetně chemických prvků, vody a energie - mohly připravit půdu pro nejstarší život Země .
• https://www.sciencenews.org/article/earth-plate-tectonics-volcanoes-earthquakes-faults

13.1.2021 Projděte si chodby akademického oddělení věd o Zemi a pravděpodobně někde na zdi uvidíte nápadně krásnou mapu oceánských dna světa. Mapa byla dokončena v roce 1977 a představuje vyvrcholení nepravděpodobné a nedoceněné kariéry Marie Tharpové. Její tři desetiletí práce geologa a kartografa na Kolumbijské univerzitě poskytla vědcům i veřejnosti první pohled na to, jak mořské dno vypadá.

V polovině 20. století, kdy se mnozí američtí vědci vzbouřili proti kontinentálnímu driftu - kontroverzní myšlenka, že kontinenty nejsou pevně na svém místě - pomohly Tharpovy průkopnické mapy naklonit vědecký pohled k přijetí a vyčistit cestu pro vznikající teorii desková tektonika .

Podnebí - zemský klimatický motor

Zemský klimatický motor se skládá z nespočtu pohyblivých částí, patří k nim dmutí moře a terén, boční větry a proudy. To vše společně vyrovnává teploty na celé planetě. Když tropické vedro vystoupá do extrému, může to vyvolat zkázu, V srpnu roku 2005 vypustil oceán v obřím zákrutu Golfského proudu monstrum - hurikán Katrina. 

Teplejší proudy se střetávají s těmi chladnějšími a vytváří mraky. Větry zvyšují míru odpařování teplé mořské vody, což připravuje oceány o stále více tepla a současně tím zvyšují rychlost větru. Větry, které krouží kolem oka bouře mohou dosahovat rychlosti 250 km/h. Silný hurikán (Katrina) dokáže každých 20 min. uvolnit tolik tepelné energie, jako jaderná bomba o síle 10 megatun. Zatím co bouře uvolňují teplo uložené v oceánu, vlhkost kterou vnášejí do atmosféry, udržuje zbytek planety v teple. Odpařování vody zachytává sluneční energii společně s oxidem uhličitým, tím samým skleníkovým plynem, který zničil Venuši. Rozdíl je v tom, že Země si našla způsob, jak množství CO2 regulovat. 

Když se ponoříme pod hladinu oceánu, můžeme se na to podívat na vlastní oči. Speciální přísada, kterou Zemi odlišuje se jmenuje život a oceány jsou ho plné. Fytoplankton je možná ta nejvýznamnější živoucí věc na planetě. Přijímá CO2, který do oceánu přináší vlny a  který vytahují z hlubin mořské proudy. Přitom vstřebává uhlí a vypouští kyslík. Uhlík potom putuje potravním řetězcem směrem vzhůru. Zooplankton požírá fytoplankton. Mezi zooplankton patří mřížovci, kteří se objevili před více než 500 miliony lety, kdy světové oceány zaplavil život. Klanonožci (mají více jak 20 000 druhů) a představují největší zdroj bílkovin v mořích a díky stále větším druhům v celém mořském potravním řetězci. V každém kroku potravního řetězce je  uhlík, který zahájil svou cestu rozptýlením ve vzduchu se předává stále větším a větším zvířatům. Čím větší tělo, tím větší množství uhlíku. Jedno zvíře nad ostatními vyniká, keporkak, který pozře až 1,5 tuny potravy denně a to je spousta uhlíku. Od velryb až po fytoplankton, mořský život je součástí globálního systému, který odstraňuje CO2 z atmosféry (podobně jako na povrchu Země rostliny a stromy) a pak ho postupně uvolňuje zpět. 

Klíčem tohoto uhlíkové cyklu je schopnost země ho dlouhodobě skladovat. Satelit NASA, který sleduje chlorofylovou stopu (rostlinnou hmotu) ukazuje globální biosféru v akci. Rostliny v souladu s ročními obdobími přijímají obrovské množství CO2 a uvolňují ho ve formě kyslíku, který dýcháme. Na zemi si dokáže uhlík najít cestu pod povrch, když rostliny a zvířata umírají a rozkládají se. Svou roli sehrává i země. Odhalené skály vstřebávají oxid uhličitý, když prší a eroze ho posílá do oceánů. Když se uhlík stane součást potravního řetězce mořského života, dokáže se hmota bohatá na uhlík, ve formě odpadu, ponořit až na mořské dno. Četné organismy, jako tato salpa (medůzovité stvoření o velikosti palce), se každý rok  rodí a umírají a všechny tyto organismy dopadají na mořské dno, hromadí se vrstva za vrstvou. Tyto usazeniny se časem mohou proměnit na roku nebo kámen (např. vápenec). Když se skály dostanou nad vodu, může se uhlík ve formě CO2 vrátit do oběhu, to stejné se stane, když jsou skály pohybem zemské kůry zatlačeny hlouběji - tomu se říká desková tektonika. Tlak a teplo postupně narůstají, dokud země nezačne vybuchovat. 

Sopky každý rok vychrlí do oceánu a atmosféry stovky milionů tun CO2. Uhlíkový cyklus, fungující v časovém rozmezí dní až milionů let pomohl naši planetu učinit obyvatelnou. Ale úspěch země závisí na samotném životě. My jsme jádro fungování země. Jak by Země vypadala, kdy uhlíkový cyklus nefungoval? Odpověď nalezneme na Venuši. Tady se CO2 vyplivovaný sopkami nikam nedostává. Venuše je jako hořící dům s navěky zavřenými okny. Příčinu můžeme částečně hledat u spalujících slunečních větrů. Země je před těmito větry chráněná, udržuje hladinu CO2 v rovnováze, takže ho ve cca stejném množství vstřebává i vylučuje. V poslední době dochází k narušení této rovnováhy. Množství CO2 vyprodukovaného lidskou činností včetně aut, letadel, elektráren a továren převyšuje množství produkované sopkami více než 200x. Většina pochází ze spalování uhlí a ropy, které byli po miliony roků uloženy v zemi. Od počátku průmyslové revoluce (1785) vzrostlo množství CO2 v atmosféře téměř o 40 %. Většina tohoto nárůstu spadá do posledních 50ti roků. 

Následky? Globální teploty vzrostly téměř o 1°C, to je dost na urychlení tání velkého množství ledu vysoko v horách  a polárních oblastech. Vědci z NASA od 80tých let minulého století metodicky ledují sezónní změny v Arktidě. Zjistili, že přišla o 25 % svého povrchu, který v létě pokrýval led. Led který zůstal se také dramaticky ztenčil. To je pouze počátek změn, které mohou přeměnit náš svět. Některé oblasti mají hodně srážek, jiné trpí suchem. Pouště se rozšiřují, stále častěji se rozšiřují požáry. Přirozená prostředí živočichů se zmenšují. V polárních oblastech rostou lesy. Když led taje odtéká do oceánů. Do konce 2100 očekáváme vzestup hladin oceánů až o 1m. 

Země zprávy z tisku:

29.11.2023 Hluboko pod našima nohama se nachází jedno z největších tajemství naší planety – zemské jádro. Záhadná oblast tisíce kilometrů pod povrchem je předmětem rozsáhlého výzkumu a spekulací. Vědci se dlouho domnívali, že zemské jádro, které se skládá z vnější vrstvy z tekutého kovu a vnitřního jádra z pevného kovu o velikosti zhruba Měsíce, se při pohledu ze severního pólu otáčí proti směru hodinových ručiček. Rotace je v souladu se zbytkem planety. Nedávné studie však přinesly překvapivé odhalení. Průlomová studie vědců z Pekingské univerzity, která využívá šest desetiletí dat o seismických vlnách, naznačuje dramatickou změnu v chování zemského jádra. Kolem roku 2009 se rotace jádra zastavila a poté se znovu rozběhla opačným směrem. Jev, který popsali výzkumníci Xiaodong Song a Yi Yang, přirovnává pohyb jádra k houpačce, která kmitá sem a tam. Odhaduje se, že tento kompletní cyklus trvá přibližně 70 let, což znamená, že rotace jádra se v historii Země několikrát posunula.

https://www.poznatsvet.cz/clanek/zeme-jadro-rotace.html?

1.3.2023 Uvnitř zemského jádra je pevná kovová koule o poloměru asi 650 kilometrů – k tomuto závěru vědci dospěli analýzou rychlosti seismických vln ze zemětřesení. Tím dochází k významným úpravám představ o fungování planety.

https://ria.ru/20230301/yadro-1854898036.html

25.1.2023 Rotace zemského jádra se zastavila a může se obrátit. Tým vědců z Pekingské univerzity právě dospěl k závěru, že v roce 2009 se rotace pevného vnitřního jádra Země zastavila a možná se začíná obracet. Na základě tohoto zjištění, které bylo zveřejněno v nejnovějším vydání časopisu Nature Geoscience, se vědci domnívají, že k této inverzi dochází pravidelně. Stane se tak přibližně jednou za sedm desetiletí a může způsobit změny v intenzitě magnetického pole a délce dnů, uvádí server The Hill.

• Vnitřní jádro, pevné a tvořené převážně železem a niklem, je fyzicky odděleno od zbytku zemské hmoty vnějším jádrem, tvořeným tekutým železem, což mu umožňuje udržovat rotaci nezávislou a odlišnou od rotace samotné Země.
• Vědci se totiž domnívají, že toto "zastavení" může souviset s obrácením rotace vnitřního jádra. A že tento typ zvratů není něčím výjimečným, ale že k nim dochází cyklicky, přibližně jednou za sedm desetiletí. Podle studie se předchozí obrat odehrál na počátku 70. let 20. 
• https://techsvet.cz/nejnovejsi-zpravy/rotace-zemskeho-jadra-se-zastavila-a-muze-se-obratit/janpakandl/? 
  

23.1.2023  Zemské jádro se ochlazuje a my se snažíme zastavit globální oteplování. Globální teplota na povrchu Země stoupá a lidstvo se tento vývoj snaží alespoň zpomalit. Naproti tomu nitro naší planety se ochlazuje, patrně už od jejího zrodu před 4,5 miliardy let.

Tým během výzkumu ozářil pulzními lasery krystal bridgmanitu - minerálu, který tvoří 38 procent objemu planety. Zvýšil teplotu krystalu na 2 440 Kelvinů a tlak na 80 gigapascalů. Tím vytvořil podmínky blízkém těm, které panují ve spodním plášti (až 2 630 Kelvinů a 127 gigapascalů).

• Měřením vědci zjistili, že tepelná vodivost bridgmanitu je 1,5krát větší, než se dosud předpokládalo. Znamená to, že tepelný tok z jádra do pláště (rychlost, kterou se vnitřek Země ochlazuje) je mnohem rychlejší. A tento proces by se mohl ještě zrychlit - když se bridgmanit ochladí, mění se na minerál post-perovskit, který má vyšší tepelnou vodivost.

• https://nedd.tiscali.cz/zemske-jadro-se-ochlazuje-a-my-se-snazime-zastavit-globalni-oteplovani-549691?
  

23.1.2023 Studie čínských vědců Yi Yang a Xiaodong Song publikovaná v časopise Nature Geosience o zpomalení rotace zemského jádra vyvolala v západním tisku rozruch. Geologové ve svém článku analyzovali seismické vlny generované zemětřesením a došli k závěru, že vnitřní jádro Země se "v posledním desetiletí téměř přestalo otáčet" a možná se právě teď "začíná otáčet opačným směrem".

• Analyzujeme opakující se seismické vlny od počátku 90. let a ukazujeme, že všechny trajektorie, které dříve vykazovaly významné časové změny, prošly za poslední desetiletí menšími změnami. Tento model je globální povahy a předpokládá, že rotace uvnitř jádra se nedávno zastavila.
• V polovině 90. let vědci našli důkazy, že vnitřní jádro Země , přehřátá železná koule o něco menší než Měsíc, se otáčí svým vlastním tempem, jen o něco rychleji než zbytek planety. Nyní studie publikovaná v Nature Geoscience naznačuje, že kolem roku 2009 jádro zpomalilo svou rotaci, aby na čas vířilo v synchronizaci s povrchem - a nyní za ním zaostává.
  
• Tři tisíce mil pod povrchem pluje uvnitř tekutého vnějšího jádra žhavá žhavá koule pevného železa. Geologové se domnívají, že energie uvolněná vnitřním jádrem způsobuje pohyb kapaliny ve vnějším jádru, generující elektrické proudy, které zase vytvářejí magnetické pole obklopující planetu. Toto magnetické stínění chrání organismy na povrchu před nejničivějším kosmickým zářením. 
  
• Získaná data nás nutí přemýšlet o vlivu jádra na délku dne a kolísání magnetického pole Země.  
  
• Źe to všechno zní jako příprava na "blogbuster ničící svět", ale zároveň čtenáře vyzval, aby se nebáli. Nepanikařte. Zpomalení jádra není začátkem časů konce. Zdá se, že totéž se stalo koncem 60. a začátkem 70. let 20. století a autoři studie z Pekingské univerzity v Číně předpokládají, že to může představovat 70letý cyklus zrychlování a zpomalování rotace jádra.
  
• https://ria.ru/20230124/yadro-1846961817.html
  
• https://www.washingtonpost.com/science/2023/01/23/earth-core-slowing/
  

26.12.2022 Ruští vědci zjistili, že oslabení magnetického pole Země vede ke zmenšení velikosti korýšů dafnie a zpomalení jejich rozmnožování, což je charakteristické zejména pro vodní prostředí s nízkým obsahem kyslíku. To naznačuje, že další oslabení magnetického pole Země zhorší životaschopnost zooplanktonu, uvedla v pondělí tisková služba Ruské vědecké nadace (RNF).

• Pokles síly geomagnetického pole se může stát důležitým faktorem, který umocňuje účinky nedostatku kyslíku ve vodě, včetně těch, které souvisí s globálním oteplováním. Experimentální data, která jsme získali, lze použít k předpovědi negativního účinky globálních geofyzikálních a klimatických procesů.
• Jak se dnes geofyzici domnívají, poloha magnetických pólů Země není konstantní. Pravidelně mění místa, jejichž stopy vědci našli v ložiscích starověkých jílů a vulkanických hornin. Někdy jsou takové posuny pólů dočasné, jako tomu bylo zejména před 40 000 lety (Beringova šíje, která v době ledové spojovala Čukotku a Aljašku, vznikla asi před 35,7 tisíci lety), a jindy, jako asi před 780 000 lety, se stanou trvalými.
  
• Jak přesně tento proces probíhá, proč k němu dochází, geologové zatím nedokážou říci, ale tuší, že souvisí se změnami v pohybu proudění uvnitř kapalné části zemského jádra a s vlnami, které se šíří po jeho povrchu. V posledních letech se zájem o tento problém zvýšil, protože vědci zjistili, že síla magnetického pole planety rapidně klesá už nejméně tři století.
• Další oslabení magnetického pole Země by mohlo oslabit životaschopnost zooplanktonu a také zvýšit účinek dalších negativních změn v ekosystémech, které jsou pravděpodobně spojeny s antropogenním globálním oteplováním.
• To se projevilo tím, že samice korýšů se zmenšily, zatímco rozmnožovací cyklus začaly později a produkovaly méně potomků. Změny byly výrazné zejména při kombinaci oslabeného magnetického pole a nízké koncentrace kyslíku ve vodě. To naznačuje možné zvýšení negativního dopadu změny klimatu na ekosystémy Země s dalším snížením síly magnetického štítu Země .
  
• https://nauka.tass.ru/nauka/16689919

15.1.2022 Vědci z technologického institutu v Curychu (ETH) v laboratoři prokázali, jak dobře vede teplo minerál bridgmanit, který je běžný na hranici mezi zemským jádrem a pláštěm. To je vede k podezření, že zemské teplo se může rozptýlit dříve, než se dosud předpokládalo, informovali na webu ETH Zurich.

Před 4,5 miliardami let panovaly na povrchu mladé Země extrémní teploty a byla pokryta hlubokým oceánem magmatu. Během milionů let se povrch planety ochladil a vytvořil křehkou kůru. Obrovská tepelná energie vycházející z nitra Země však uvedla do pohybu dynamické procesy, jako je plášťová konvekce, desková tektonika a vulkanismus.

• Tato hraniční vrstva je důležitá, protože právě zde je viskózní hornina zemského pláště v přímém kontaktu s horkou železo-niklovou taveninou vnějšího jádra planety. Teplotní přechod mezi oběma vrstvami je velmi strmý, takže zde může proudit velké množství tepla. Mezní vrstva je tvořena především minerálem bridgmanitem. Vědci však jen těžko odhadují, kolik tepla tento minerál vede ze zemského jádra do pláště, protože experimentální ověření je velmi obtížné.
  
• Tepelná vodivost bridgmanitu je asi 1,5krát vyšší, než se předpokládalo. To naznačuje, že tepelný tok z jádra do pláště je také vyšší, než se dosud předpokládalo. Větší tepelný tok zase zvyšuje plášťovou konvekci a urychluje ochlazování Země. 
  

• Při ochlazování se bridgmanit mění na minerál post-perovskit. Jakmile však post-perovskit začne převládat, může se ochlazování pláště skutečně ještě urychlit, protože tento minerál vede teplo ještě účinněji než bridgmanit.

• Tyto výsledky nám poskytly nový pohled na vývoj dynamiky Země. Naznačují, že Země chladne, a stává se neaktivní mnohem rychleji, než se předpokládalo.

• https://techsvet.cz/nejnovejsi-zpravy/vnitrek-zeme-se-ochlazuje-rychleji-nez-se-ocekavalo/jakubhlavica/?
  

10.12.2021 Naše planeta se na oběžné dráze kolem Slunce "potuluje". A její proměnlivá trajektorie má na náš život větší dopad, než jsme původně mysleli. Ve škole vám patrně řekli, že Země obíhá Slunce po kruhové dráze, která je mírně eliptická. Nejspíš vám ale neprozradili, že tato dráha se mění. Zhruba každých 405 tisíc let se mírně protáhne - a stane se o pět procent eliptičtější. Potom se zase vrací na kruhovitější trajektorii.

• Tato proměnlivá dráha, nazývaná orbitální excentricitou, má přitom na naši planetu nezanedbatelný dopad. Ovlivňuje globální podnebí, podílí se na střídání dob ledových a teplejších epoch. Co víc, nové poznatky naznačují, že měnící se dráha měla a má vliv také na biologickou evoluci, a možná i na vývoj nás - lidí.

• Orbitální excentricita pohání evoluci nových druhů, přinejmenším mořských řas, nazývaných fytoplankton, když se Země na své orbitě Slunci vzdaluje, vyvolává to mezi vodními řasami "explozi" zrodu nových druhů.

• Proměnu, kterou popisují v žurnálu Nature, odhalili na kokolitkách, tedy drobných jednobuněčných řasách, které v průběhu životů obalují svá mikroskopická těla vápníkem. Postupné hromadění těchto druhů v průběhu milionů let dalo vzniknout bílým Doverským útesům. Slavné pobřeží Anglie je v podstatě hrobkou nezměrného množství mikrofosilií kokolitek.
  

• Kokolitky jsou doslova živeny slunečním svitem. Energie slunečních fotonů se u nich spolu s oxidem uhličitým podílí na fotosyntéze, díky které máme dost kyslíku k dýchání. Je tedy nasnadě, že když se oběžná dráha Země protáhne a svitu ubude, může se to na fytoplanktonu podepsat.

• Ačkoli kokolitky jsou mikroby, jejich velikost se v průběhu věků může významně měnit. Beaufort se svým týmem pomocí automatizované mikroskopie a strojového učení provedl devět milionů měření fosilizovaných kokolitek, které žily v různých vrstvách Tichého a Indického oceánu během 2,8 milionu let. Průměrná velikost kokolitek se řídí právě pravidelným cyklem změn výstřednosti dráhy Země - každých 405 tisíc let se tak opakuje příběh zvětšování a zmenšování řas. Největší velikosti přitom kokolitky dorůstají krátce po období největší výstřednosti. Tento jev je dlouhodobý, platný bez ohledu na roční období. Podobným způsobem se cyklus promítá také do vzniku zcela nových druhů řas.

• "V dnešním oceánu dosahuje fytoplankton nejvyšší rozmanitosti v tropech, což souvisí s tamními vysokými teplotami a stabilními podmínkami. Naproti tomu různé druhy řas se v průběhu ročních období nejvýrazněji střídají ve vyšších zeměpisných šířkách, a to kvůli silnému sezónnímu teplotnímu rozdílu."
  

• Řasy se ale v datech z měření takto neproměňují jen v prostoru, ale i čase. Když dlouhodobě poklesne sluneční svit, zvýší se evoluční tlak na řasy - a to vede k nárůstu jejich nových druhů. Řasy se v "hubenějším" období snaží přizpůsobit horším podmínkám. Postupně se tak z původního jednoho druhu začínají odštěpovat druhy nové. Právě to vede k "explozi" rozmanitosti, která je přímo svázána s orbitou Země a svitem Slunce.

• Proměny rozmanitosti fytoplanktonu by přitom mohly být hnací silou v cyklu koloběhu uhlíku přírodními systémy. Uhlíkový cyklus sám o sobě dalekosáhle souvisí s dalšími formami života, v neposlední řadě i s lidmi... Ačkoli jsou řasy drobounké organismy, jejich vliv na zbytek přírody se po této studii jeví jako větší, než bychom mohli předpokládat. A může nakonec ovlivňovat i nás samotné.

• https://nedd.tiscali.cz/zeme-meni-svou-drahu-kolem-slunce-a-tim-pohani-evoluci-524780?

6.11.2021 Lidská činnost zásadně ovlivňuje naši planetu nejen s ohledem na životní prostředí, ale i ve vztahu k samotné rotaci Země. Podle vědců se jedná o ohromný problém. Není možné, aby Země náhle ztěžkla, je však možné, aby se obrovské masy hmoty přesouvaly a tím měnily těžiště planety. Podle některých vědců a měření NASA se právě tohle děje. Prudce rostoucí asijská populace totiž skutečně vyžaduje neuvěřitelné přesuny hmot. V Číně jde o megalomanské stavební projekty, které s sebou nesou miliardy tun betonu, v Indii zase miliarda lidí odčerpává spodní vodu.

Pokud se však změní hmotnostní rozložení Země, změní se i místní gravitace, což dokáže zachytit i dvojice satelitů mise Grace-FO. Blíže situaci popisuje dokument Neobjasněné případy NASA 4.11. ve 13.55 na Prima Zoom. Vychýlení zemské osy by znamenalo, že by sluneční paprsky dopadaly na zemské kontinenty pod jiným úhlem, čímž by se změnilo rozložení klimatických pásů. Tichý oceán by se tak mohl pokrýt ledem a Arktida by mohla zcela roztát.

• Obecně platí, že redistribuce hmoty na Zemi a uvnitř Země - jako změny na pevnině, ledových příkrovech, oceánech a proudění pláště - ovlivňuje rotaci planety. Jako teplota vzrostla v průběhu 20 -tého století, Grónska led hmotnost snížila. Ve skutečnosti během tohoto časového období roztálo do oceánu celkem asi 7 500 gigatun - váha více než 20 milionů budov Empire State Building - grónského ledu. Díky tomu je Grónsko jedním z hlavních přispěvatelů hmoty přenášené do oceánů, což způsobuje vzestup hladiny moří a následně posun zemské rotační osy.
  
• Pokud se ztráta ledu v Grónsku zrychlí, pravděpodobně se zrychlí i polární pohyb (pohyb rotační osy Země). 
  
• https://climate.nasa.gov/news/2805/scientists-id-three-causes-of-earths-spin-axis-drift/
  
• https://zoommagazin.iprima.cz/vesmir/video-vychyleni-zemske-osy?

5.11.2021 Země má pevné vnitřní jádro a tekuté vnější jádro. Ale co když se vědci spletli a vnitřní jádro není tak pevné, jak si mysleli? Podle geofyzika je uvnitř naší planety skrytý svět ve světě, který nechápeme. Analýzou seismických vln určil, že vnitřní jádro se pohybuje na škále pevného, poloměkkého až tekutého kovu.

•  Zemské vnitřní jádro není pevnou koulí, alespoň ne stoprocentně. Na svém povrchu má polotekuté a tekuté struktury. 
• Vnitřní jádro totiž pomáhá magnetického pole Země modifikovat. Jiné planety, jako je například Mars, zase vnitřní jádro nemají, a tak nemají ani magnetické pole.  
  
• https://veda.instory.cz/objevy/1831-podle-znameho-geofyzika-je-uvnitr-nasi-planety-skryty-svet-ve-svete-ktery-nechapeme.html
  
• https://vedazive.cz/planeta-zeme/nova-podoba-zemskeho-jadra/?<br>

27.10.2021 NA NEBI SE PODLE NOVÉ STUDIE VYSKYTUJE VELKÝ MAGNETICKÝ TUNEL. Tajemné struktury na obloze by mohly být po desetiletém pátrání vysvětleny. The North Polar Spur a Fan Region mohou být propojeny jakýmisi magnetizovanými vlákny. Kdybychom mohli pozorovat rádiové vlny, viděli bychom velký magnetický tunel.

• North Polar Spur a Fan Region jsou obrovské hřebeny emisí záření, které byly objeveny v 60. letech na rádiových vlnových délkách. Emitované záření je vysoce polarizované, což nasvědčuje, že je produkováno ionizovaným plynem v přítomnosti silných magnetických polí.

• Jako nejvhodnější vzdálenost struktur od sebe navzájem se jeví 350 světelných let, což je v souladu s některými staršími odhady. Tento tunel by na délku měřil 1000 světelných let. Jelikož odpovídá četným pozorováním polarizace elektromagnetického záření a jasu v The North Polar Spur, pravděpodobně kolem nás skutečně krouží jakýsi magnetický tunel, který lidským okem nevidíme.

• Protilehlé strany na naší obloze mohou být navzájem propojeny širokou sítí magnetických galaktických vláken, tzv. filamentů. Tato vlákna formují struktury podobné obrovským tunelům. Ty procházejí jak Sluneční soustavou, tak i všemi dalšími hvězdnými prostory. Tyto tunely mohou být v jakémkoli směru, kterým se skrze vesmír podíváme. Pokud bychom tedy měli zrak, který uvidí radiové vlny. Jedná se o největší struktury vesmíru. 
  

• https://techfocus.cz/veda-vesmir/3689-na-nebi-se-podle-nove-studie-vyskytuje-velky-magneticky-tunel.html? 
  

• https://vedazive.cz/vesmir/vyzkum-gigantickych-vesmirnych-tunelu/?

27.10.2021 Jupiter zachránil Zemi před pádem obřího vesmírného objektu. Jeho úloha pro lidstvo je nenahraditelná. Planetu Jupiter zasáhl poměrně velký objekt a při kolizi došlo k jasnému záblesku. K podobné události u Jupitera došlo už v roce 1994, ta byla dokonce silnější, i tak má ovšem aktuální srážka pro lidstvo význam. Podle všeho je jednou z nejlépe zdokumentovaných vesmírných kolizí. O tom svědčí také fotky a videa, které přišly z celého světa.

V roce 1994 se Jupiter srazil s kometou Shoemaker-Levy 9, jejíž dráhu narušila tzv. slapová síla planety. Jde o gravitační efekt, který způsobuje například příliv a odliv. Během července 1994 pak úlomky komety dopadly na povrch planety, největší přitom měřil až 3 kilometry. Rychlost jejich dopadu dosahovala až 60 kilometrů za vteřinu. Nejsilnější dopad měl kinetickou energií 6 milionů megatun, tedy čtyřnásobek všech atomových bomb světa.

Z toho je vidět, že Jupiter je jasným gravitačním štítem Země. Odklání totiž k sobě mnoho objektů, které by jinak hrozily pádem právě na zemský povrch. Tato jeho úloha je nenahraditelná a naprosto nedocenitelná. Je vlastně takovým magnetem čistícím vesmírný prostor od mnoha potenciálních rizik pro naši planetu. Panují i názory, že právě díky sousedství tak velké planety mohl vůbec na Zemi vzniknout život a dál se vyvíjet. 

https://vedazive.cz/vesmir/jupiter-potvrdil-roli-stitu/?

25.10.2021 Zemské póly se před 84 miliony let vydaly na skutečný vandr. Říká se mu "Skutečné polární bloudění" ("True Polar Wander"). Tento jev, který naklání celé planety, před desítkami milionů let nastal na Zemi. Oblast, kde dnes leží Česko, se tehdy výrazně posunula k rovníku.

Před 84 miliony let byla osa rotace Země tak nakloněna, že se naše planeta po oběžné dráze vlastně "kutálela". Vyplývá to ze studie založené na rozboru vápence nacházejícího se na území dnešní Itálie.

• Z pozorování planet víme, že severní a jižní pól (bez ohledu na magnetický pól) není něčím trvalým. Při rotaci planet může nastat výrazný odklon osy. Nynější studie, publikovaná v žurnálu Nature Communications, je zatím nejprůkaznější indicií, že na vandr se kdysi vydaly i zemské póly.
• Před 84 miliony let - tedy v éře dinosaurů - se osa rotace planety naklonila o 12 stupňů. Území Itálie se tak významně přiblížilo k oblasti rovníku. A stejným směrem se pohnula i oblast současné střední Evropy. Póly se však překvapivě rychle - do pěti milionů let - vrátily do původních míst. 
  
• Představte si, že se na Zemi díváte z vesmíru. Změna osy rotace by vypadala, jako by se Země převracela na bok. Ve skutečnosti ale celý obal planety - pevný plášť a kůra - rotoval kolem neměnného kapalného vnějšího jádra.
  

• Existuje nicméně i alternativní vysvětlení proměn v magnetických otiscích magnetovce: změna magnetického pole bez změny osy rotace. Itálie se nikam posouvat nemusela, jen se dočasně změnila intenzita magnetického pole vytvářeného v zemském nitru. Autoři studie však tuto možnost označují za nepravděpodobnou. Magnetické pole je méně proměnlivé, zatímco výraznou změnu osy rotace podobnou té, kterou odhalila nová studie, už známe i z jiných planet.

• Víme sice také o tom, že magnetické pole se může "přepólovat" či jinak měnit, ale tyto změny mají odlišný charakter i výrazně kratší trvání než zmíněných pět miliónů let.

• https://nedd.tiscali.cz/zemske-poly-se-pred-84-miliony-let-vydaly-na-skutecny-vandr-521565?

• https://www.nature.com/articles/s41467-021-23803-8
  

22.10.2021 Země vězí v gigantickém magnetickém tunelu. Astronomové například netuší, jaký smysl mají dvě záhadné struktury objevené v polovině šedesátých let minulého - Severní polární ostruha (North Polar Spur) a Vějířová oblast (Fan Region). Leží na opačných stranách oblohy, jsou obrovské a vznikají v nich silné rádiové signály. V nové studii publikované na vědeckém webu arXiv je označují za konce gigantického tunelu tvořeného svazkem zmagnetizovaných vláken. Tunel obklopuje sluneční soustavu a některé blízké hvězdy.

• Kdybychom se podívali nahoru na oblohu a byli schopni našima očima vidět rádiové vlny, spatřili bychom tuto tunelovou strukturu téměř ve všech směrech, kam bychom hleděl.
• Tým určit, že nejpravděpodobnější vzdálenost "ostruhy" a "vějíře" od Sluneční soustavy je kolem 350 světelných let. Celková délka vymodelovaného tunelu dosahuje přibližně 1000 světelných let. 
• Naší práci předcházel předpoklad, že polarizovaná magnetická pole by měla být propojena. Neexistují přece izolovaně. Všechna se musí propojovat. Dalším krokem je lépe porozumět tomu, jak se místní magnetické pole propojuje galaktickým magnetickým polem i s menšími magnetickými poli Země a Slunce. 
  
• https://nedd.tiscali.cz/zeme-vezi-v-gigantickem-magnetickem-tunelu-521580?<br>

4.10.2021 S tím, jak v některých oblastech ubývá jasných reflexních mraků, planeta Země tmavne. Země nyní odráží méně slunečního světla než před 20 lety. V souvislosti s globálním oteplováním to není dobrá zpráva, píše Der Spiegel.

Globální oteplování má významný vliv na jas Země - planeta odráží stále méně světla. Podle nové studie zveřejněné v časopise Geophysical Research Letters může být příčinou zvyšující se teplota Tichého oceánu.

V rámci studie vědci vyhodnotili údaje z měření slunečního záření z let 1998 až 2017. Cílem studie bylo "přesně určit denní, měsíční, sezónní, roční a desetileté změny zemského albeda (míry odrazivosti povrchu) Země".

Země odráží o půl wattu méně světla na metr čtvereční.
Stupeň odrazivosti, který se označuje jako albedo, se v důsledku toho v posledních dvou desetiletích výrazně snížil: Země nyní odráží přibližně o půl wattu na metr čtvereční méně než před 20 lety.

• Normálně planeta odráží asi 30 % dopadajícího slunečního světla.
• Množství odraženého světla samozřejmě závisí na množství vyzařovaného světla - jinými slovy na tom, jak jasné je Slunce. Podle studie však nelze prokázat žádnou souvislost mezi změněným zemským albédem a běžnými, opakujícími se změnami jasu Slunce. Změna odrazivosti Země je tedy způsobena změnami zemských jevů.

• Již několik let je pozorováno, že nad východním Pacifikem klesá počet světelných oblaků odrážejících světlo v nízkých výškách. 

• Ve stejné oblasti, u západního pobřeží Severní a Jižní Ameriky, byl rovněž pozorován nárůst teploty mořské hladiny, který je pravděpodobně způsoben globální změnou klimatu. Teplota vodního povrchu by mohla ovlivnit tvorbu mraků - a tím i odrazivost Země.

• Stmívání Země se projevuje také tím, že klimatický systém Země zachycuje více sluneční energie. Pokud se do zemské atmosféry a oceánů dostane další sluneční energie, přispívá ke globálnímu oteplování. Země se zahřívá, odráží méně světla, a proto je teplejší.

• Kdysi mnozí vědci doufali, že teplejší Země povede k větší oblačnosti a vyššímu albedu. To by zase pomohlo zmírnit oteplování a vyrovnat klimatický systém. "Tato studie však ukazuje, že se děje pravý opak. 

• https://techsvet.cz/nejnovejsi-zpravy/zeme-se-stmiva-doslova-a-neni-to-kvuli-slunci-je-to-docela-znepokojujici/mediatrend/?
  

26.9.2021 Oceán je protkaný spoustou podvodních optických kabelů, které umožňují světu přenos neuvěřitelného kvanta dat. Člověk si občas ani neuvědomí, kde všude se nachází.

Podle webu VICE je celková délka kabelů ležících na mořském dni celkem 807 tisíc mil (zhruba 1 300 000 kilometrů). Jejich délka se samozřejmě liší a odvíjí se od toho, co mezi sebou spojují. Jedny z nejkratších se například nachází mezi Irskem a Velkou Británií, naopak ty nejdelší, které měří až 10 tisíc mil (přes 16 000 kilometrů) spojují Severní Ameriku s Asií.

https://refresher.cz/103793-Podivej-se-na-unikatni-3D-mape-jak-svet-propojuji-podvodni-kabely  

26.9.2021 Docentka University of California Sangeetha Abdu Jyothi ve své nové studii varuje před účinky geomagnetických solárních bouří, které by mohly za velmi krátkou dobu značně ovlivnit fungování globálního internetu. Zvláště silná sluneční bouře by mohla mít ničivé účinky na podmořské kabely (které spoléhají na elektronické opakovače používané k zesílení signálů na velké vzdálenosti.), které jsou klíčovou součástí světové internetové infrastruktury. Studie tvrdí, že bez většího úsilí o zmírnění těchto účinků bychom mohli směřovat k internetové apokalypse, na jejímž konci by nebyla jen nedostupnost některých služeb, ale zejména masivní finanční ztráty (výpadky elektroniky by mohly stát ekonomiku USA až 7,2 miliardy dolarů denně), vyplývající ze závislosti moderního světa na internetu. 

https://zoommagazin.iprima.cz/vesmir/internetova-apokalypsa-solarni-boure<br>

5.8.2021 Od svého vzniku před zhruba 4,5 miliardami let rotace Země postupně zpomaluje, a proto se postupně prodlužují dny. My toto zpomalování přímo necítíme, ale v průběhu času může vést k významným změnám. Země zpomaluje díky gravitačnímu vlivu Měsíce. Před 1,4 miliardami let byly dny dlouhé pouze 18 hodin a o půl hodiny kratší než před 70 miliony let. Za století získáme ke dni 1,8 milisekundy navíc.

• Vědce také zajímá zdánlivě nesouvisející Velká oxidační událost před 2,4 miliardami let, při níž došlo k boomu sinic, fotosyntetizujících bakterií, které do atmosféry Země vypustily tolik kyslíku, že vznikl život.
• Globální modely spojily prodlužující se dny se zvýšenou produkcí kyslíku na Zemi, a to v období Velké oxidační události a s Neoproterozoikovou oxidační událostí zhruba před 550 až 800 miliony lety. Existuje tedy spojitost mezi tím, kolik kyslíku mikroby vyrobí a jak dlouho trvá den. 
• https://techfocus.cz/veda-vesmir/3440-zpomalujici-rotace-zeme-souvisi-podle-americkych-vedcu-s-okyslicovanim-atmosfery.html?  
  

2.8.2021 Autoři nové studie publikované v odborném časopise BioScience varují, že v mnohých ohledech se naše planeta blíží kritickému bodu zlomu nebo jej už dokonce překročila. Vědci se zaměřili na 31 klíčových faktorů, které nazvali životními funkcemi planety. Zhruba u poloviny z nich zaznamenali rekordní zhoršení.

• Hlavním poučením z pandemie koronaviru je podle něj fakt, že k nápravě nestačí omezená doprava a spotřeba a nutné jsou systémové změny.
• Například ledovce tají o 31 procent rychleji než před patnácti lety. Odlesňování amazonského pralesu dosáhlo loni rekordního tempa (Roční ztráta lesů brazilské Amazonie se v letech 2019 a 2020 zvýšila a dosáhla 12letého maxima, zničeno bylo 1,11 milionu hektarů . 
• A v dubnu letošního roku dosáhla koncentrace oxidu uhličitého 416 částic na milion molekul vzduchu, což je dosud nejvyšší zaznamenaná průměrná globální měsíční koncentrace.  
  
• Počty hospodářských zvířat přežvýkavců se poprvé vyšplhaly přes 4 miliardy, což představuje mnohem větší hmotnost než všichni lidé a volně žijící savci dohromady. 
  
• Mění se také oceány, jejich teplota i hladina zaznamenaly nové rekordy. Hodnota pH dosáhla druhé nejnižší meziroční průměrné hodnoty v historii, těsně po roce 2012. Proto každoročně ubývá jedno až dvě procenta korálů, přispívá k tomu i nadměrný rybolov či silné tropické bouře. 
  
• Bezodkladně musíme přijmout opatření pro dekarbonizaci ekonomiky a začít obnovovat přírodu dříve, než ji zničíme". Podle vědců je třeba upustit od používání fosilních paliv, snížit znečištění a preferovat rostlinnou stravu. 
  
• https://academic.oup.com/bioscience/advance-article/doi/10.1093/biosci/biab079/6325731?searchresult=1#281518950
  
• https://cnn.iprima.cz/desiva-realita-zivotni-funkce-planety-zeme-jsou-v-ohrozeni-ukazala-nova-studie-30715?
  

28.7.2021 Podle nejnovějšího výzkumu je zřejmé, že zemské jádro se zvětšuje velice neobvyklým způsobem. Roste totiž značně nerovnoměrně, a na jedné straně tak přidává mnohem více materiálu než na druhé. Vysvětlení této záhady vědci hledali v teplotních anomáliích, které byly zjištěny pod Indonésií.

Již dříve bylo například zjištěno, že Země každých 26 vteřin pulsuje, má skrytou vrstvu, o které dříve geologové nevěděli, a také to že dochází k jejímu jednostrannému postupnému ochlazování. Nedávno však vědci přišli se zcela novým zjištěním, že zemské jádro se zvětšuje, ale pouze na jedné straně.

Na jedinečný objev přišla skupina seismologů z Kalifornské univerzity v Berkely, která v rámci svého výzkumu rozdělila jádro na dvě strany. Západní stranu jádra pojmenovali vědci Brazílie a východní označili jako Indonésii. Po delším zkoumání zjistili, že zemské jádro není pravidelné a na straně Indonésie vzniká mnohem více krystalů železa než na západní.

Seismické vlny v zemském jádru

Zemské jádro je gravitačními silami neustále tvarováno do matematicky pravidelné sféry a veškerá přebytečná hmota, která vzniká na východní straně, se tak ztrácí ve zbytku hmoty celého jádra, ale otázkou samozřejmě zůstává, proč se to vůbec děje.

Na tuto skutečnost se pokusili odpovědět vědci z Berkeley ve své nové studii, která byla publikována v odborném časopise Natural Geoscience. Vědci se ve své studii zaměřili především na prakticky jediný měřitelný a pozorovatelný údaj, a to procházející seizmické vlny. O těchto vlnách je známo, že jádrem procházejí rychleji ze severu na jih než opačným směrem.

Ochlazování jedné strany Země

Vědci se domnívají, že fenomén více rostoucí strany jádra spočívá v rozptylu tepla, který způsobuje, že se na jedné straně krystaly železa hromadí a ochlazují se na jeho okraji, což způsobuje, že se stejně tak nemohou rychle šířit seismické vlny, které generuje. Tato teplotní nerovnováha je pak nejspíše způsobena tím, že Indonésii pokrývá obrovské množství ostrovů a expanzivního mořského dna, kde se snáze odvádí do oceánu teplo z roztavených materiálů. Naproti tomu na straně Brazílie se nachází rozsáhlá pevnina, která takový teplotní rozptyl neumožňuje. Vědci se tak domnívají, že přišli s odpovědí na to, proč se jedna polovina Země rychleji ochlazuje než ta druhá

https://technika.magazinplus.cz/2040-zemske-jadro-se-zvetsuje-velice-zvlastnim-zpusobem-vysvetlenim-jsou-tepelne-anomalie-pod-indonesii.html?

7.7.2021 Záhadná noční oblaka rozzářená neznámým jevem se objevila nad Českou republikou. Vědci tento úkaz znají, ale již desítky let je záhadou, čím je způsoben. Takzvaná noční svíticí oblaka vznikají ve výšce desítek kilometrů nad povrchem a často se objevují během letního slunovratu. Ve výšece přibližně 80 kilometrů nad povrchem, tedy ve výšce vysoko nad běžnou oblačností, vzniká pěkná noční podívaná, která se opět ukázala nad Českem. Jedná se o světélkující mraky, která se formují vysoko nad běžnou oblačností, přibližně ve výšce 85 kilometrů.

Dodnes není zcela jasné, co tento záhadný světelný úkaz na noční obloze způsobuje, nikdo nebyl schopen jeho původ přesně vědecky vysvětlit. Vědci však předpokládají, že se může jednat o písečná zrna obalená v ledové krustě. Tento jev, kterému se říká svíticí noční oblaka, se obvykle objevuje v době slunovratu.

• Tento velice zajímavý úkaz je vidět během slunovratové noci hodinu a půl po západu slunce nebo před východem, během této doby totiž slunce osvětluje mračna ve velmi šikmém úhlu. Nejlépe je letní úkaz vidět v oblastech s dobrým výhledem na sever a kde je malé světelné znečištění. 
  
• Takzvaná mezosferická polární oblaka, která jsou v Česku dobře pozorvatelná během letních měsíců, vznikají až na samé hranici zemské atmosféry, kde se teplota pohybuje okolo -130 stupňů Celsia. Tato místa jsou nejchladnější na Zemi a vědci toho o nich mnoho něvědí, díky takzvané mrtvé zóně, ve které se nacházejí.
• https://technika.magazinplus.cz/2111-nocni-oblohu-na-nasem-uzemi-rozzaril-zahadny-ukaz-vedci-jeho-pricinu-stale-neznaji.html?
  

25.6.2021 Za posledních 260 milionů let dinosauři přišli a odešli, Pangea se rozdělila na kontinenty a ostrovy, jak je známe dnes a lidé rychle a nevratně změnili svět, ve kterém žijeme. Ale přes to všechno se zdá, že si Země drží svůj čas. Nová studie starověkých geologických událostí naznačuje, že naše planeta má přibližně každých 27 milionů let pomalý a stabilní "tep" geologické aktivity.

Katastrofický tep

Tento impuls seskupených geologických událostí včetně sopečné činnosti, hromadného vyhynutí, reorganizace desek a zvýšení hladiny moře je neuvěřitelně pomalý. Je to takový cyklus katastrofických přílivů a odlivů, který se odehrává každých 27,5 milionu let. Ale naštěstí pro nás výzkumný tým poznamenává, že máme 20 milionů let před dalším "zabušením zemského srdce".

• Naše studie poskytuje statistické důkazy pro společný cyklus, což naznačuje, že tyto geologické události jsou korelované a nejsou náhodné.
• Za posledních 260 milionů let více než osm takových svět měnících událostí se shlukovalo do geologicky malých časových pásem a vytvářelo katastrofický "pulz".  
  
• Mezi tyto události patří doby mořských a mimomořských vymírání, významné oceánsko-anoxické události, kontinentální erupce, fluktuace hladiny moře či reorganizace desek," píše tým ve své práci. Globální geologické události jsou obecně korelované a zdá se, že přicházejí v pulzech se základním ~ 27,5milionuletým cyklem.
  
• Studie stejných autorů koncem loňského roku už naznačila, že tento údaj je správný a že při těchto tepech dochází také k hromadnému vyhynutí. 
  
• Mnoho událostí je kauzálních, což znamená, že jedna přímo způsobuje druhou, takže některé z 89 událostí spolu skutečně souvisí. Například anoxické události způsobily vyhynutí v mořích. 
  
• Příčinou mohly být kometární údery, přičemž jeden vesmírný výzkumník dokonce naznačuje, že za to může planeta X. 
  
• Tyto cyklické pulzy tektoniky a změny klimatu mohou být výsledkem geofyzikálních procesů souvisejících s dynamikou deskové tektoniky, nebo mohou být alternativně stimulovány astronomickými cykly spojenými s pohyby Země ve sluneční soustavě a galaxii. 
  
• https://veda.instory.cz/1697-zeme-tepe-kazdych-27-5-milionu-let-nevime-proc-to-tak-je-ale-vzdy-to-znamena-katastrofu.html?
  

26.4.2021 Máme se obávat? Studie ukazuje vliv změny klimatu na osu Země. Globální oteplování ale mimo změn v chování mořských proudů, velkému vlivu na živočichy i rostliny má i dopad na zemi jako celek. Podle studie vědců se totiž od 90. let změnila rotační osa Země. Globální oteplování, které každoročně rozpouští obrovské masy ledovců, jež byly před desítkami let považovány za věčně zamrzlé totiž rychle mění váhu hmoty, která se na místech nacházela. Právě tání ledovců a jejich rozpouštění a tím i zvyšování hladin oceánů odstraňuje hmotnost pevného ledu, který dříve býval jen na některých místech.

A právě tyto změny mají podle vědců od 90. let na svědomí výrazné posuny v rotační ose Země. To podle vědců ukazuje jak obrovský vliv lidé mají na celou planetu a ne jen na její části. Zeměpisný severní a jižní pól Země, jsou bodem kde pomyslná osa otáčení protíná povrch planety. Právě umístění ale není úplně pevné a závisí na umístění hmoty na Zemi. Tání ledu tak mění jak pohyb os tak i pólů.

• Jak uvádí studie, směr polárního driftu se v roce 1995 posunul z jihu na východ a jeho průměrná rychlost byla mezi roky 1995 až 2020 až 17 krát rychlejší ve srovnání s obdobím mezi roky 1981 až 1995. Od roku 1980 se tak poloha pólů posunula přibližně o čtyři metry dál.
• Studie poukazuje na to, že za většinou pohybů stálo tání ledu, menší vliv by ale podle všeho mohlo mít také snižování hladin podzemních vod. Podzemní voda využitá k zemědělství nebo jako pitná voda totiž nakonec skončí většinově v moři a opět tak mění váhu vody po celém světě. To má ovšem mimo zmíněných změn i další vlivy na vysychání studní.
• https://agupubs.onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1029/2020GL092114
  

https://energozrouti.cz/z/mame-se-obavat-studie-ukazuje-vliv-zmeny-klimatu-na-osu-zeme?

13.3.2021 Vědci z univerzity v čínském městě Šan-tung přišli s objevem tzv. vesmírného hurikánu, který pomocí retrospektivní analýzy dat z družic zaznamenali několik stovek kilometrů nad severním pólem. Šlo o přibližně 950 kilometrů širokou bouři z roku 14.8.2014, ne nepodobnou známým atmosférickým cyklónům, která vířila plazmu rychlostí 2000 metrů za sekundu po dobu přibližně osmi hodin. Onen vesmírný hurikán s největší pravděpodobností vznikl vlivem slunečního větru na elektrony v horní části atmosféry, což bylo ještě podpořeno obdobím nízké geomagnetické aktivity Země v té době.

Zajímavé je rovněž spojení vesmírného hurikánu s fenoménem polární záře, která může být podle studie jeho vedlejším efektem. Nabité částice, které jsou vymrštěny do ionosféry, tvoří onu ikonickou zelenou záři, vědci nicméně stále nemají jasno v tom, jak ji ovlivňuje rychlost a intenzita onoho vesmírné hurikánu.

Na druhou stranu si jsou autoři studie zcela jistí, že podobné pozorování nebude poslední a očekávají další poznatky od kolegů z jiných kontinentů.

https://www.nature.com/articles/s41467-021-21459-y<br>

https://zoommagazin.iprima.cz/vesmir/vesmirny-hurikan? 

11.3.2021 Nová studie naznačuje, že vývoj života na Zemi výrazně přibrzdila skutečnost, že naše planeta byla dříve plochou krajinou. Podle výzkumů totiž vědci zjistili, že Země nebyla hornatá jako dnes, ale naprosto plochá. Povrch planety zarovnala intenzivní eroze, která prakticky srovnala se zemí všechna velká pohoří.

Před pětadvaceti lety si geologové všimli určité zvláštnosti ve vývoji života na Zemi. Jejich výzkum totiž ukázal, že v období před 800 až 1 800 miliony let nebyl ve vývoji života na Zemi prakticky žádný posun a vědci dlouho nevěděli, proč tomu tak bylo. Toto miliardu let trvající období bylo dobou obrovské stagnace ve vývoji naší planety. 

Nová studie expertů z oblasti geologie naznačuje, že toto období zapříčinil nejspíše oceánský hladomor, který byl vyvolán zastavením dodávky pevninských živin do moří. Příčinou této skutečnosti byla rozsáhlá eroze, která postihla pevninské kontinenty a která prakticky srovnala se zemí všechna pohoří.

Složitější organismy

Je známo, že život na planetě se ve větším měřítku začal rozvíjet přibližně před dvěmi miliardami let, kdy začaly vznikat moderní organismy s eukryotickými buňkami, jejichž genetická informace je uložena v jádru, které je obklopeno ochrannou membránou. Vznik tohoto typu organismu se považuje za klíčový pro pozdější rozvoj všech rostlin, hub a dalších živočichů. V té době se také začaly rozvíjet okem pozorovatelní tvorové jako například gabonionty - želatinové organismy s délkou až dvacet centimetrů.

Náhle však došlo k zastavení vývoje všech organismů a všechen makroskopický život se vytratil, přičemž se dařilo pouze archaickým mikrobům. Přestože eukaryoty vznikly mnohem dříve, dominanci si získaly až před 800 miliony lety. Ve vývoji života se nedělo prakticky nic významného a toto období trvalo dlouhou miliardu let.

https://veda.instory.cz/veda-vyzkum/1578-zivot-na-zemi-se-na-miliardu-let-zastavil-vedci-po-petadvaceti-letech-zjistili-proc.html

10.3.2021 Kusy vzácného meteoritu, který jako jasný bolid 28. února ozářil pozdně večerní oblohu nad Velkou Británií a severní Evropou, byly nedlouho poté nalezeny v anglickém hrabství Gloucesterhsire. Fragmenty vesmírné horniny by mohly poskytnout odpovědi na otázky týkající se původu Sluneční soustavy i života na Zemi.

• Vědcům se dosud podle zpravodajské stanice BBC podařilo nashromáždit zhruba 300 až 400 gramů materiálu z meteoritu. Kromě hlavního většího kusu bylo nalezeno dalších několik menších kousků. 
• Původní meteor strávil většinu své letové dráhy mezi planetami Mars a Jupiter, než rychlostí zhruba 48 000 km/h prosvištěl do zemské atmosféry.
• de tak o meteorit s rodokmenem - tedy nalezený meteorit, o kterém víme, odkud ze Sluneční soustavy přiletěl. Ty jsou velmi vzácné, na celém světě jich je zatím jen asi 40. Vůbec prvním případem byl pád Příbramských meteoritů 7. dubna 1959, jejichž místo dopadu bylo spočítáno Zdeňkem Ceplechou z ondřejovské hvězdárny.
  
• Jedná se o kusy velice vzácného a na uhlík bohatého kamenitého meteoritu starého cca 4,6 miliardy let. Proč vzácného? Protože na Zemi strašně rychle erodují.
• Konkrétně je meteorit tzv. uhlíkatým chondritem, jde o druh kamenného meteoritu (jsou i železné). Jde o jeden z nejranějších materiálů ve Sluneční soustavě, o kterém je známo, že obecně obsahuje organický materiál a aminokyseliny, což jsou důležité složky pro vznik života.
• https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/v-britanii-nasli-kratce-po-padu-meteorit-ktery-muze-obsahovat-ingredience-zivota-40353446#  
  

10.3.2021 Je všeobecně známo, že naše planeta se skládá ze tří nebo čtyř základních různých vrstev: kůry, pláště a jádra, respektive vnějšího a vnitřního jádra. Nová studie výzkumníků z Australské národní univerzity v Canbeře však nyní přinesla důkazy o další vrstvě uvnitř samotného vnitřního jádra.

To "nejvnitřnější" jádro má však být primárně ze železa, přičemž podle vědců je velké zhruba jako dvě třetiny Měsíce.

Neznámé události na počátku historie Země

Podle autorů výzkumu to vše naznačuje, že došlo k jistému druhu kataklyzmatické a dosud neznámé události na počátku historie Země - zhruba před 4,5 miliardami let.

"Našli jsme důkazy, které mohou poukazovat na změnu ve struktuře železa, což naznačuje možná i dvě samostatné ochlazovací události v historii Země," vysvětluje na webu australské univerzity hlavní autorka studie Joanne Stephensonová. Samotné zemské jádro jako celek je tzv. geosféra nacházející se ve středu Země. Začíná zhruba v hloubce 2900 kilometrů pod povrchem a zahrnuje zhruba 31 procent hmotnosti planety.

• Ona záhadná oblast nejvnitřnějšího jádra má začínat cca 650 kilometrů od centra planety.

Stojí ještě za zmínku, že před čtyřmi roky se zase pochlubili vědci z Japonska, že odhalili "chybějící prvek" zemského jádra. Jejich bádání naznačovalo, že ve vnitřním jádru naší planety s ověřeným železem a niklem koexistuje i křemík.

https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/australane-pohledli-do-nitra-zeme-a-objevili-jeji-dalsi-vrstvu-40353535#

7.3.2021 Vědci nyní objevili celou řadu důkazů o tom, že uvnitř zemského jádra se může nacházet dosud neznámá struktura. Její teplota může dosahovat až pěti tisíc stupňů Celsia. Nejnovější vědecké důkazy naznačují, že hluboko v samotném nitru naší planety se uvnitř jádra nachází ještě další struktura. Podle vědců tak uvnitř zemského jádra může existovat ještě další jádro, jehož teplota se může pohybovat až okolo pět tisíc stupňů Celsia. Kromě tradičně známých čtyř vrstev v podobě kůry, pláště, vnějšího jádra a vnitřního jádra, tak může Země mít ještě další dosud neznámou vrstvu.

Znalosti lidstva o tom, co se nachází pod zemskou kůrou, byly většinou získávány z toho, co prozradily sopky nebo seismická aktivita. Z těchto nepřímých pozorování vědci například odvodili, že zemské jádro tvoří pouhé jedno procento celkového objemu naší planety, ale také spoustu dalších poznatků. 

https://technika.magazinplus.cz/2005-vedci-zachytili-signaly-ktere-naznacuji-ze-uvnitr-zemskeho-jadra-se-nachazi-neznama-struktura.html?<br>

1.3.2021 Vědci Evropské unie spustili velmi ambiciózní projekt Destination Earth (DestinE), který by měl vést k vytvoření detailní digitální simulace celé planety Země. Jeho hlavním účelem bude modelovat budoucí klimatické trendy a hodnotit rizika možných katastrofických událostí, k nimž by mohlo dojít právě kvůli klimatu.

Projekt Destination Earth by měl přispět k úsilí Evropy stát se k roku 2050 uhlíkově neutrální. Digitální dvojče Země by mělo být spuštěno do deseti let. Umožní digitální modelování rozmanitých prostředí a procesů, které v nich probíhají, stejně jako vývoj a dopady změn klimatu. Badatelé si hodně slibují také od možnosti analyzovat budoucí environmentální katastrofy a plánovat možná řešení.

Aby bylo možné vytvořit a provozovat model Destinaton Earth, bude nutné zapojit mohutnou výpočetní sílu superpočítačů a cloudových systémů. Digitálně Země totiž bude modelována rozlišením na 1 kilometr, což znamená přímo apokalyptické nároky na výpočty. Bude to chtít "exascale" superpočítače, které zvládnou 10¹⁸ FLOPS, čili operací v pohyblivé řádové čárce za sekundu. Takové superpočítače je ale nejprve nutné postavit, což má Evropská unie v plánu, i díky projektu Projekt Destination Earth.

https://www.stoplusjednicka.cz/evropsti-vedci-stvori-digitalni-verzi-zeme-kvuli-priprave-na-budouci-katastrofy 

18.2.2021 K masovému vyhynutí mohlo přispět obrácení magnetického pole před 42 000 lety. Nová studie naznačuje, že klopný obvod magnetických pólů Země před 42 000 až 41 000 lety krátce, ale dramaticky zmenšil sílu magnetického pole - a mohl vyvolat kaskádu ekologických krizí na Zemi.

S pomocí nového, přesného datování uhlíku získaného ze starých fosilií stromů vědci korelovali posuny v klimatických vzorcích, vyhynutí velkých savců a dokonce i změny v lidském chování těsně před a během Laschampsovy exkurze, krátké obrácení magnetických pólů, které trvalo méně než tisíc let. Je to první studie, která přímo spojuje obrácení magnetického pólu s rozsáhlými změnami prostředí.

https://science.sciencemag.org/content/371/6531/811

Během obrácení může ochranné magnetické pole Země , které chrání planetu před přívalem nabitých částic proudících ze slunce, ztratit sílu ( SN: 28.1.19 ). Někteří vědci proto navrhli, že tyto klopné obvody mohou být spojeny s událostmi zániku  https://www.sciencenews.org/article/50-years-ago-scientists-earth-magnetic-field-suspect-extinctions

Důkazy se však ukázaly jako nepolapitelné. Ve skutečnosti "obecně panovalo přesvědčení, že geomagnetické změny neměly žádný dopad na klima ani nic jiného," říká Alan Cooper, evoluční biolog z BlueSky Genetics v Adelaide. Jedním z důvodů této víry je nedostatek přesných dat pro načasování a trvání geomagnetické události, které mají korelovat s environmentálními, ledovými jádry a záznamy magnetických hornin.

Zejména jeden masivní dochovaný záznam datovaný přibližně před 41 000 lety nabídl 1700 let dlouhý záznam uhlíku 14. Tento záznam odhalil zásadní změny v uhlíku 14 během časového období, které proběhlo až do exkurze Laschamps, uvádí tým. To dává smysl: Zvyšování příchozích kosmických paprsků - jak by tomu bylo u oslabeného magnetického pole - také produkuje více uhlíku-14 v atmosféře, což je uhlíkový podpis, který by se pak stal součástí tkání stromu.

Tým simuloval, jak by oslabené magnetické pole mohlo změnit vzorce atmosférického počasí. Počítačová analýza naznačila, že nárůst nabitých částic vstupujících do atmosféry by také zvýšil produkci atmosférických vodíkových a oxidů dusíku - molekul, které mají tendenci konzumovat ozon. To by snížilo schopnost stratosférického ozonu chránit obyvatele Země před ultrafialovým zářením. Atmosférické změny by také ovlivnily, kolik slunečního záření je absorbováno v různých vrstvách atmosféry, což by vedlo k rozsáhlým změnám ve vzorcích počasí, které by planetu ochladily. 

Překvapivě nejintenzivnější účinky nenastaly během skutečného obrácení pólu, zjistil tým, ale během několika stovek let, které k němu vedly, a to před asi 42 300 až 41 600 lety. Během skutečného obrácení bylo pole jen asi o 28 procent tak silné jako dnes. Ale během tohoto přechodného období se síla pole zmenšila na přibližně 6 procent jeho současné síly. Vědci to nazvali "Adamsova přechodná geomagnetická událost" - pro Douglase Adams.

Tým porovnal data magnetické události s předchozími záznamy z ledových jader, které mohou odrážet změny sluneční aktivity. Tato data naznačují, že sluneční aktivita byla v té době minimální. Kombinace slabého magnetického pole a toto snížení slunečního výkonu přibližně ve stejnou dobu "vytvořilo dokonalou bouři" podnebí a širších environmentálních změn, což klade velký důraz na populace megafaun. Tyto faktory mohly také vést ke zvýšené konkurenci mezi megafaunou a lidskou populací, stejně jako u neandertálců. 

Další možná řada důkazů o snížené ozonové vrstvě: rostoucí množství otisků červené okry, které lidé vytvořili v jeskynních malbách, poznamenávají vědci. Předpokládá se, že jako ochrana proti slunečnímu záření byl používán červený okr ( SN: 3. 7. 20 ). Podle vědců mohlo dojít také k častějšímu využívání jeskyní přibližně před 42 000 až 40 000 lety, pravděpodobně jako úkryt před intenzivnějším sluncem.

https://www.sciencenews.org/article/earth-magnetic-field-reversal-mass-extinctions-environment-crisis 

23.1.2021 Prazvláštní "modrý výtrysk" (blue jet), jak se tento pozoruhodný blesk nazývá, vědci identifikovali až poté, co si ho všimli na videozáznamu pořízeném z raketoplánu NASA o rok dříve, tedy v roce 1989. Na videu jakoby se objevila ještě jedna nad oblaka vystřelující "raketa" - jenže nešlo o žádné pozemské zařízení, ale o ionosférický úkaz. Označení "modrý výtrysk" získal až o něco později. Tento druh blesku představuje zářivý světelný záblesk, trvající pouhých několik milisekund, který vyvolává kratičký zášleh v podobě modrého svítícího pruhu. Ten pak "vystřelí" z mraků směrem nahoru do stratosféry.

Ze země se jen tak snadno zahlédnout nedá, právě proto, že jej od případného pozorovatele dělí vrstva mraků, ale to neznamená, že by ho vědci nemohli pozorovat nad nimi. Ke studiu těchto tajemných "trysek" využili zpočátku přístroje na palubě Mezinárodní vesmírné stanice, která obíhá naši planetu ve výši asi 400 kilometrů. Po instalaci nové observatoře Evropské vesmírné agentury v roce 2018, která byla vybavena optickými senzory, fonometry a detektory rentgenového i gama záření, zaznamenali vědci jejím prostřednictvím pět modrých záblesků vylétajících z vrcholu bouřkového mraku, z nichž jeden vyslal modrý paprsek vysoko do stratosféry.

Podle vědeckých předpokladů se tyto modré paprsky aktivují, když se kladně nabitý vrchol mraku setká s negativně nabitou vrstvou na své hranici a vrstvou vzduchu nad ní. Vědci se domnívají, že tak dojde k elektrickému zkratu, který vytvoří vodič - neviditelný vodivý kanál ionizovaného vzduchu, představující cestu, po níž se může ubírat bleskový výboj.

Dne 26. února 2019 zaznamenala observatoř monitorující blesky, respektive "interakce v atmosférickém prostoru" (Atmosphere-Space Interactions Monitor - ASIM), pět modrých záblesků na vrcholu bouřkového mraku nedaleko ostrova Nauru v Tichém oceánu. Každý z těchto záblesků trval přibližně 10 mikrosekund a jeden z nich vyprodukoval modrý výtrysk dosahující až ke stratopauze, tedy přechodné vrstvě atmosféry oddělující stratosféru od ionosféry, nacházející se v nadmořské výšce asi 50 až 55 kilometrů.

Tesla ukázal cestu

Červené emise z vodiče však byly slabé a velmi limitované. Podle výzkumného týmu to naznačuje, že samotný vodič byl v porovnání s plně vyvinutými bleskosvody mezi zemí a mraky velmi krátký a omezený pouze na jedno místo.

To by mohlo znamenat, že záblesky i samotný modrý výtrysk jsou typem výbojky v blízkosti zdroje vysokého napětí - podobně jako když Teslův vysokofrekvenční transformátor (Teslova cívka) vyvolá u blízkých výbojek sršení rozvětvených kroutících se jisker, což je řetězová reakce částic ionizujícího vzduchu. Domníváme se tedy, že ultrafialové pulsy jsou elfové, které jsou generovány spíše proudem záblesků výboje, než proudem blesků," píší vědci ve svém příspěvku, který publikoval odborný titul Nature.

Podle autorů nové studie se záblesky podobají velmi silným vysokofrekvenčním výbojům, vyskytujícím se během bouřek uvnitř mraků, o nichž je známo, že se v nich spouštějí blesky. Modré záblesky na vrcholcích mraků by mohly být podle vědců optickým ekvivalentem tohoto jevu a rozvíjet se až do modrých výtrysků. 

https://www.denik.cz/veda-a-technika/blue-jet-ionosfericke-blesky.html

18.1.2021 Voda je pro život na Zemi nezbytná. Přesto naše znalosti o tom, jak se tady objevila, nejsou kompletní. Kamínek do mozaiky poznatků o historii vody na Zemi teď zasadil výzkum meteoritů.

Meteority z počátku Sluneční soustavy mohly přivážet vodu na Zemi. Naznačuje to nová studie týmu, který vedl geochemik Simon Turner z Macquarieovy univerzity v Sydney. Pokud se její výsledek potvrdí, změní se pohled na historii vody na planetě.

Do loňského roku převažující teorie o "dovozu vody" tvrdily, že ji na naši planetu dopravovaly spíš komety - tělesa s nápadnými ohony pokládaná za přerostlé sněhové koule. Nyní se však hromadí indicie, že také kamenné meteority - chondrity - dopadající na Zemi kdysi obsahovaly kapalnou vodu. A nejspíš ji měly už před 4,5 miliardami let, kdy se formovala Země a další planety Sluneční soustavy.

Tekutá voda byla při vzniku Sluneční soustavy i jejím formování běžná. Přítomna byla i na mladé Zemi, ale i na jiných planetách. Vznikala přirozeně během formování těles vlivem zahušťování zárodečné kosmické polévky. 

• Část vody mohly na Zemi dopravit také dopadající chondritické meterority, kterými byla mladá Země doslova bombardována. Tyto meteority přitom měly složení, z něhož vznikala i Země. 
  
• https://nedd.tiscali.cz/voda-priletala-na-zemi-v-meteoritech-502929
  

13.1.2021 Jak se zrodila teorie otřesů Země s deskovou tektonikou. Desková tektonika odhaluje, jak je zemský povrch neustále v pohybu a jak jsou jeho rysy - sopky, zemětřesení, oceánské pánve a hory - neodmyslitelně spojeny s jeho horkým vnitřkem. Víme, že známá krajina planety je produktem věčně dlouhého cyklu, ve kterém se planeta neustále přetváří. Desková tektonika popisuje, jak je celá nejvzdálenější vrstva Země silná 100 kilometrů, zvaná litosféra, rozbitá na skládačku desek - desek hornin nesoucích oba kontinenty i mořské dno - které se sklouzávají na horkou, pomalu vířící vnitřní vrstvu. Pohybující se rychlostí mezi 2 a 10 centimetry každý rok, některé desky se srazí, některé se rozcházejí a jiné se drtí mezi sebou. Nové mořské dno je vytvořeno ve středu oceánů a zaniká, když se desky ponoří zpět do nitra planety. Tento cyklus dává vzniknout mnoha geologickým zázrakům Země i jejím přírodním rizikům.

Tento vzor ukázal, že mořské dno na obou stranách hřebenů se oddělovalo, což je klíčový důkaz deskové tektoniky. Na schůzce diskuse po rozhovoru nashromáždila data navíc k podpoře šíření mořského dna, včetně údajů o zemětřesení Sykes a těchto symetrických vzorů zebrových pruhů. Brzy vyšlo najevo, že tato zjištění směřují k jednomu sjednocenému příběhu: středooceánské hřebeny byly rodištěm nového mořského dna a hluboké oceánské příkopy byly hroby, kde se zpětně vstřebávala stará litosféra do nitra. Tento cyklus zrození a smrti znovu a znovu otevíral a uzavíral oceány, čímž spojil kontinenty a poté je rozdělil.

Důkazy byly ohromující a právě na této konferenci "bylo jasně stanoveno vítězství mobilismu", napsal v roce 2001 geofyzik Xavier Le Pichon, dříve skeptik šíření mořského dna, ve své retrospektivní eseji "Moje přeměna na deskovou tektoniku", včetně v Oreskesově knize.

• Tuhé těleso se pohybuje kolem koule, jako by se otáčelo kolem osy - tanec litosférických bloků - desek.
  
• Víme, že desková tektonika hraje důležitou roli při udržování obyvatelné Země , především pohybem uhlíku. 
  
• Když se srazí dvě tektonické desky, jedna může sklouznout pod druhou a nést kameny nesoucí uhlík hluboko do nitra planety. Subduktivní deska se začne tavit a na nad ní ležící desce sopky kvetou a do atmosféry chrlí oxid uhličitý a další plyny. Jak se oxid uhličitý hromadí, zahřívá planetu skleníkovým efektem. 
  
• Tato teplejší atmosféra pak urychluje zvětrávání hornin na povrchu Země tím, že podporuje chemickou reakci mezi dešťovou vodou bohatou na oxid uhličitý a horninami. Tyto reakce čerpají plyn z atmosféry a vytvářejí nové uhlíkové minerály. Minerály se promývají do oceánu, kde drobní oceánští tvorové používají uhlík k vytváření skořápek uhličitanu vápenatého. Nakonec tato stvoření zemřou, jejich skořápky klesnou na dno oceánu a samy se stanou karbonátovými skalami. Jak se čím dál více a více oxidu uhličitého odvádí z atmosféry tímto způsobem, planeta se ochladí - až nakonec pomalé mletí deskové tektoniky nese uhličitan do vnitřku planety pomocí subduktující desky.
• Tento cyklus, který se odehrává po mnoho milionů let, neudržuje pouze mírné teploty. Stloukání také udržuje kyslík, dusík, fosfor a další živiny v atmosféře, oceánech, horninách a chemicky je transformuje do forem, které mohou živé organismy využívat.
• "To neznamená, že život by se nestal bez deskové tektoniky," ale bylo by to velmi odlišné." Ve skutečnosti může první život na Zemi předcházet nástup deskové tektoniky.
• Podobné mikrobiální komunity existují v moderní době u horkých pramenů, jako jsou například v Yellowstonském národním parku. Někteří vědci spekulují, že horké prameny - které obsahují biochemický recept na život, včetně chemických prvků, vody a energie - mohly připravit půdu pro nejstarší život Země .
• https://www.sciencenews.org/article/earth-plate-tectonics-volcanoes-earthquakes-faults
  

6.1.2021 Dopad asteroidu na sever dnešního Yukatánu vytvořil kráter o průměru cca 200 km, který oddělil druhohory od terciéru. Hypotetický megakráter s centrálním maskonem ve východní Antarktidě o průměru cca 550 km (Wilkesova země) měl podle některých vážně míněných a již publikovaných názorů oddělit prvohory od druhohor před 250 milióny let a Antarktidu od Austrálie.

Drobná tělesa podle specialistů Astronomického ústavu AV ČR shoří úplně nebo z větší části v atmosféře (meteor, bolid), případný zbytek dopadne kolmo dolů na povrch (meteorit). Velký kus ale nic nezabrzdí. Asteroid o velikosti tří autobusů vedle sebe (kompaktní, železný) už neshořel a vytvořil malý, jen asi kilometrový Barringerův (meteorický) kráter v Arizoně. 

Občas o směru příletu impaktoru napoví eliptický tvar jím vytvořeného kráteru, pokud by dopad byl velmi šikmý. Ale to může mást, protože eliptický tvar dokáže vykouzlit i následná tektonika (na Zemi je dobrým příkladem velký kanadský kráter Sudbury). Takže tudy cesta určení směru dopadu vede jen výjimečně. V první fázi dopadu, což je výbuch srovnatelný s explozí atomové bomby, se vytvoří kruhovitý útvar, který o směru dopadu nevypovídá vůbec nic. Informace o směru dopadu se případně vyjeví různým způsobem v postimpaktových fázích. Na místě výbuchu může dojít díky obrovskému okamžitému tlaku k "alchymistické přeměně" místních hornin, bohatých na uhlík, na diamanty. Průmyslové diamanty se těžily v kráteru Popigaj (průměr asi 100 km) na Sibiři v tehdejším sovětském gulagu.

V Sudbury byly výbuchem užitečné minerály vyneseny z hloubek k povrchu a teď se tam těží. Ostatně asi polovina impaktních kráterů v Severní Americe poskytuje ekonomicky významné minerály. Dokonce se uvažuje i o roli výbuchu a následných procesů při tvorbě uhlovodíků neorganickou cestou (jde však o menšinový názor). V širokém okolí obřího kráteru Chicxulub na severu a západě Yukatánu se těží ropa. 

https://techfocus.cz/veda-vesmir/2755-vedci-hledaji-odkud-priletel-impaktor-ktery-u-dnesniho-yukatanu-vytvoril-krater-o-prumeru-200-km.html

6.1.2021 ZEMĚ SE TOČÍ RYCHLEJI NEŽ KDYKOLI ZA POSLEDNÍCH 50 LET, VĚDCI CHTĚJÍ PŘIDAT NEGATIVNÍ PŘESTUPNOU SEKUNDU. Čas teď plyne rychleji než kdykoli v minulém půlstoletí, ukazují oficiální údaje. Rotace Země je rychlejší než obvykle a v důsledku toho je délka dne v současné době o něco kratší než 24 hodin. Zatímco přidání takzvané "negativní přestupné sekundy" ještě nikdy nebylo provedeno, bylo od 70. let minulého století přidáno celkem 27 "přestupných sekund", aby byl atomový čas v souladu se slunečním časem. Je tomu tak proto, že po celá desetiletí trvalo Zemi dokončení rotace o něco déle než 24 hodin, ale od loňského roku jí to trvalo o něco méně.

Od šedesátých let 20. století vedou atomové hodiny velmi přesné záznamy o délce dne a zjistilo se, že za posledních 50 let trvalo Zemi o zlomek méně než 24 hodin (86 400 sekund), než dokončila jednu rotaci. V polovině roku 2020 se však tento dlouhodobý trend obrátil a dny jsou nyní pravidelně kratší než 86 400 sekund.

Dne 19. července 2020 byl den o 1,4602 milisekundy kratší než celých 24 hodin - nejkratší den od začátku záznamů. Před rokem 2020 nastal nejkratší den v roce 2005, ale tento rekord byl za posledních 12 měsíců překonán 28krát. V průměru se nyní dny zkracují o 0,5 sekundy za celých 24 hodin. Tato maličká ztráta času je detekovatelná pouze na atomové úrovni, ale má dalekosáhlé důsledky. Družice a komunikační zařízení se spoléhají na skutečný čas sladěný se slunečním časem, který je určen polohami hvězd, Měsíce a slunce. Aby tento harmonický vztah zůstal nedotčen, přidali časoměřiči již dříve takzvané "přestupné sekundy" na jeden den. Od 70. let se to stalo 27krát, poslední na Silvestra 2016.

Jelikož však Země neustále zpomaluje a nezrychluje otáčení, nikdy předtím nebyla potřeba přidat negativní přestupnou sekundu. Nyní se vede debata o tom, zda je zapotřebí napravit rostoucí rozdíl. "Země se nyní točí rychleji než kdykoli za posledních 50 let," řekl Peter Whibberley, vedoucí vědecký pracovník časové a frekvenční skupiny National Physical Laboratory. Možná bude zapotřebí negativní přestupné sekundy, pokud se rychlost rotace Země bude dále zvyšovat, ale je ještě příliš brzy usuzovat, zda k tomu dojde.

Probíhají také mezinárodní diskuse o budoucnosti přestupných vteřin a je možné, že potřeba negativní přestupné sekundy posune toto rozhodnutí směrem k ukončení existence přestupných vteřin.

https://techfocus.cz/veda-vesmir/2760-zeme-se-toci-rychleji-nez-kdykoli-za-poslednich-50-let-vedci-chteji-pridat-negativni-prestupnou-sekundu.html

5.1.2021 Země ve svých žhavých počátcích nebyla rozhodně vhodným místem k obývání. K tomu, že na ní mohl později vzniknout život, přispěl i její nejbližší vesmírný souputník - Měsíc. Ten fungoval svým způsobem jako její štít. Země vznikla před 4,6 miliardami let a krátce po svém vzniku získala svůj jediný přirozený satelit - Měsíc. Na počátku svého vývoje byla Země rozžhavenou koulí. Všechny látky se zde vyskytovaly v plynném nebo tekutém skupenství. Byl to důsledek bombardování Země cizími tělesy z vesmíru. Tyto nárazy tavily zemský povrch, který byl nakonec tvořen doruda rozžhaveným magmatem, jež pokrývalo celou planetu.

Podle teorie velkého impaktu došlo ke srážce vznikající Země s protoplanetou Theia. Tato srážka způsobila vyvržení materiálu ze Země a z Thei na oběžnou dráhu Prazemě. Z tohoto materiálu se se postupně zformoval Měsíc.

Mezitím si Slunce, byť mnohem slabší a chladnější než dnes, procházelo děsivými batolecími roky a bičovalo vesmír prudkými, silnými erupcemi a divokým slunečním větrem. Za těchto podmínek je zázrak, že si Země dokázala uchovat dostatek své atmosféry a mohla se stát vlídným světem, kde je možný život.

Vztah Země a Měsíce byl v těch raných dobách mnohem bližší, než je tomu dnes. Před asi 4 miliardami let byl Měsíc vzdálený jen 130 000 kilometrů, což je asi třetina jeho současné vzdálenosti (384 400 km). Také Země se točila rychleji. Den trval pouhých pět hodin. Jak se rotace planety zpomaluje, Měsíc ustupuje tempem asi 3,82 cm ročně a tento proces pokračuje.

Green a jeho tým se chtěli dozvědět, jak magnetické pole Měsíce dříve se Zemí interagovalo. Navrhli tedy počítačový model, který toto měl simulovat. Zjistili, že magnetické pole obou těles bylo spojeno prostřednictvím pólů. Toto kombinované magnetické pole tenkrát chránilo Zemi před ztrátou atmosféry kvůli slunečnímu větru.

Vědecké simulace rovněž naznačují, že si Země s Měsícem vyměňovaly atmosférické plyny, což by vysvětlovalo záhadu lunárního dusíku. Jejich magnetická pole zůstala pravděpodobně spojená až do doby před zhruba 3,5 miliony let.

https://www.extrastory.cz/mesic-ochranil-zemi-pred-sluncem-a-umoznil-vznik-pozemskeho-zivota?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#

4.1.2021 Tlukot srdce se týká i naší Země. Puls, který naše Země vydává každých 26 vteřin, vědci zaznamenali poprvé před šedesáti lety. Dosud ale naznají původ zvuků.

Srdeční tlukot Země poprvé popsal v roce 1962 vědec John Oliver z Lamont z Dohertyho geologické observatoře na Kolumbijské univerzitě. Ten zaznamenal tajemný zvuk vycházející z jižní nebo rovníkové části Atlantického oceánu, který na severní polokouli sílí během letních měsíců. V roce 1980 geolog Gary Holcomb z agentury U.S. Geological Survey zjistil, že pulz nabírá na intenzitě i během bouří. V roce 2020 se tímto neprobádaným fenoménem začali zabývat další výzkumníci.

• zdroj se jim podařilo lokalizovat v Guinejském zálivu (z výběžku v Guinejském zálivu Bonny ) u západního pobřeží Afriky. 
  
• Teorie z roku 2011 tvrdí, že zvuk způsobují vlny, které narážejí na kontinentální šelf, seismicky deformují oceánské dno a vyvolávají pulz. 
• Vědec Jing-ťie Sia z Ústavu geodézie a geofyziky v čínském Wu-chanu zase prosazuje hypotézu, že je původcem zvuku sopečná aktivita na Ostrově Svatého Tomáše.
  
• Ani jedna teorie nevysvětluje, proč se signál objevuje jen na jednom specifickém místě a ne v dalších lokacích se seismickou aktivitou. 

https://www.mix24.cz/zeme-kazdych-26-sekund-vyda-tajemny-zvuk-vedci-se-mu-snazi-prijit-na-kloub-muze-byt-dulezity-pro-budoucnost-lidstva/<br>

25.12.2020 V roce 2017 detekovaly vesmírné sondy NASA masivní, člověkem vytvořenou bariéru obklopující Zemi. Následné testy potvrdily, že tato bariéra má vliv na vesmírné počasí daleko za atmosférou naší planety.

Dobrou zprávou je, že na rozdíl od našeho vlivu na planetu samotnou, tato bariéra, kterou jsme vytvořili ve vesmíru, skutečně funguje v náš prospěch. Jak?

V roce 2012 NASA vypustila dvě vesmírné sondy, které vzájemně spolupracovaly, když prolétaly v oblasti Van Allenových pásů Země rychlostí kolem 3 200 kilometrů v hodině.

Naše planeta je obklopena dvěma radiačními pásy

Naše planeta je obklopena dvěma takovými radiačními pásy (a dočasným třetím). Vnitřní pás se táhne od přibližně 640 do 9 600 kilometrů nad zemským povrchem, zatímco vnější pás zaujímá nadmořskou výšku zhruba 13 500 až 58 000 kilometrů.

V roce 2017 detekovaly sondy něco zvláštního, když sledovaly aktivitu nabitých částic zachycených v magnetickém poli Země. Tyto nebezpečné sluneční výboje byly drženy na uzdě pomocí jakési nízkofrekvenční bariéry. Vědci následně zjistili, že tato bariéra v posledních několika desetiletích aktivně tlačila Van Allenovy pásy od Země a nyní jsou díky tomu spodní hranice paprsků záření od nás ve skutečnosti dále, než tomu bylo v 60. letech. Určitý typ přenosu, nazývaný rádiová komunikace s velmi nízkou frekvencí (VLF), je nyní mnohem běžnější než v 60. letech a tým NASA potvrdil, že mohou ovlivnit, jak a kde se určité částice ve vesmíru pohybují. Jinými slovy, díky VLF nyní máme antropogenní (nebo-li člověkem vytvořené) vesmírné počasí.

"Řada experimentů a pozorování zjistila, že za správných podmínek mohou rádiové komunikační signály ve frekvenčním rozsahu VLF ve skutečnosti ovlivňovat vlastnosti prostředí s vysokou energií záření kolem Země.

https://veda.instory.cz/1496-ve-vesmiru-je-bariera-vytvorena-clovekem-obklopujici-celou-zemi.html?

21.12.2020 Před 200 miliony let se rozpadl nejmladší superkontinent Pangea. Zhruba za stejnou dobu zřejmě vznikne nový superkontinent. Ve hře jsou podle vědců dva scénáře možného vývoje...

Už dávno víme, že zemský povrch není nehybný. Tvoří ho skupina tektonických desek s kontinenty i oceány, které se neustále pohybují, jako gigantická plovoucí mozaika. Někdy jsou kontinenty od sebe všechny více méně oddělené. Taková situace panuje například právě teď. Z fosilního záznamu a geologických výzkumů ale víme, že se na Zemi, v určitých intervalech, které zahrnují pár set milionů let, objevují superkontinenty. Už se to stalo několikrát.

Návrat do budoucnosti

To je situace, kdy se prakticky všechny kontinenty a naprostá většina souše spojí do jednoho jediného obrovského kontinentu, čili superkontinentu. Takový svět je velmi odlišný od toho našeho. Superkontinent ovlivní mořské proudy, podnebí bývalých kontinentů i globální klimatické poměry. Michael Way z amerického institutu NASA Goddard Institute for Space Studies a jeho spolupracovníci zjišťovali, jak asi bude vypadat ten příští superkontinent, který se vší pravděpodobností v daleké budoucnosti opět vznikne.

Badatelé si modelovali pohyb a vývoj kontinentů do vzdálené budoucnosti. Pohyb tektonických desek přitom nelze předpovědět do detailů, takže je ve hře více možností. Tým testoval dva scénáře. V jednom z nich se za zhruba 200 milionů let vytvořil superkontinent "Amasia" na severní polokouli, který zahrnoval všechny kontinenty kromě Antarktidy. Ve druhém scénáři za 250 milionů let ode dneška vznikl superkontinent "Aurica" v oblasti rovníku, ze které přesahoval na sever i na jih.

https://www.stoplusjednicka.cz/za-200-az-250-milionu-let-se-na-zemi-objevi-novy-superkontinent?<br>

12.11.2020 STEVE, Horizontální zelené pruhy, které se často objevují na obloze, nemohou být tvořeny elektronovými sprchami

Atmosférická světelná show přezdívaná STEVE může být ještě divnější, než si Skywatchers mysleli. STEVE, zkratka pro výrazný nárůst rychlosti tepelné emise, je záře oblohy, která se objevuje jižně od polární záře ( SN: 15.3.18 ). Hlavním rysem STEVE je fialový pás světla tvořený proudem plazmy protékající atmosférou na západ - odlišný jev než ten, který vede k polárním zářím ( SN: 30.4.19 ). Fialový oblouk STEVE je však často doprovázen "plotem" svislých zelených pruhů. Ten plot vypadá dost podobně jako třpytivé zelené závěsy viděné v polární záři, o kterých si vědci mysleli, že alespoň tato část STEVE může být druh polární záře.

Polární záře se tvoří, když elektrony z magnetické bubliny nebo magnetosféry obklopující Zemi kaskádově přecházejí do atmosféry ( SN: 2/7/20 ). Tyto elektrony vytvářejí dusík ve vzduchu, který svítí modře a kyslík svítí zeleně. Zatímco zelený plot STEVE obsahuje také zářící kyslík, nedostatek emisí dusíku naznačuje, že plot není stejný druh jako světelné show polární záře. 

https://www.sciencenews.org/article/steve-light-sky-glow-atmosphere-different-typical-aurora?

12.11.2020 Každých 26 sekund Země vydává tajemný zvuk. Vědci neznají důvod. Pulz vědci poprvé zaznamenali před šedesáti lety. Dosud se nikomu nepodařilo přijít na konkrétní důvod. Takzvaný srdeční tlukot Země byl poprvé popsán v roce 1962 Johnem Oliverem z Lamont-Dohertyho geologické observatoře na Kolumbijské univerzitě. Vědec zaznamenal, že tajemný zvuk vychází odněkud z jižní nebo rovníkové části Atlantického oceánu a na severní polokouli sílí během letních měsíců. O osmnáct let později geolog Gary Holcomb z agentury U.S. Geological Survey zjistil, že pulz nabírá na intenzitě také během bouří.

• zdroj se jim podařilo lokalizovat v Guinejském zálivu u západního pobřeží Afriky. O svém objevu informovali ve studii publikované v roce 2006. I přesto se jim nepodařilo vysvětlit, co přesně záhadný pulz způsobuje. 
  
• Podle teorie z roku 2011 mohly být tím důvodem vlny. Postgraduální student z Washingtonské univerzity Garrett Euler určil, že zvuk pochází z výběžku v Guinejském zálivu nazvaném Bonny. Na základě tohoto zjištění vyslovil domněnku, že vlny narážející na kontinentální šelf seismicky deformují oceánské dno, a tím vyvolávají pulz.  
  
• Jing-ťie Sia z Ústavu geodézie a geofyziky v čínském Wu-chanu, vyslovil zase hypotézu, že původcem zvuku je sopečná aktivita na Ostrově Svatého Tomáše.
  

Ani jedna z teorií ovšem nevysvětluje, proč se signál objevuje pouze na jednom specifickém místě a nedochází k němu i v dalších lokacích se seismickou aktivitou. Skutečnost je taková, že tajemný pulz není pro seismology aktuální prioritou.

https://www.extrastory.cz/kazdych-26-sekund-zeme-vydava-tajemny-zvuk-vedci-neznaji-duvod?<br>

9.11.2020 Pozorování vědců z McGillovy univerzity ukázalo, že zdrojem záhadných rychlých rádiových záblesků by mohly být magnetary - neutronové hvězdy s extrémně silným magnetickým polem. Jedním z nejzáhadnějších fenoménů, který trápí vědce, představují tzv. rychlé rádiové záblesky - krátké a silné "výkřiky" v oblasti rádiových vln. Přilétají k nám z různých míst ve vesmíru v poměrně hojném počtu, přesto stále nevíme, jak vlastně vznikají.

• Jako zdroj rychlých rádiových záblesků se podařilo určit magnetar - neutronovou hvězdu s extrémně silným magnetickým polem, který se nachází v Mléčné dráze.
  
• Při jednom záblesku se během několika milisekund vyzáří stejné množství energie, na níž by naše Slunce muselo pracovat celý den. 
  
• Intenzita tohoto rádiového výtrysku přitom byla 3 000× větší než cokoliv podobného, co jsme zatím kdy od magnetaru zaznamenali. To podle autorů studie přináší zásadní změnu pohledu na rychlé rádiové záblesky. 
• Magnetary byly až doposud považovány za příliš slabé zdroje rádiových vln na to, aby mohly být původci rychlých rádiových záblesků. 
• https://www.stoplusjednicka.cz/magnetar-odpalil-v-mlecne-draze-extremne-silny-vytrysk-radioveho-zareni?

24.10.2020 Odborníci z amerického Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA) pátrají po vodítkách, která podporují hypotézu spojující raný Měsíc a zemskou magnetosféru. Jejich nová teorie tvrdí, že se magnetická pole Země a našeho přirozeného souputníka mohla spojit a vytvořit tak kolem naší planety ochrannou magnetosféru. Tímto způsobem mohl být povrch Země chráněn dostatečně dobře, aby umožnil evoluci.

• Vědci dlouho uvažovali o tom, jak se mohl na Zemi vyvinout život, když bylo sluneční záření před miliardami let mnohem silnější. 
  
• Měsíc měl tehdy pravděpodobně mnohem silnější magnetické pole. 
  
• Tato měsíční magnetosféra mohla být docela silná a Země byla mnohem blíže, což připouští možnost, že magnetosféry Měsíce a Země mohly na sebe vzájemně působit,". Měsíc byl tehdy asi třikrát blíže k Zemi, než jaká je stávající průměrná vzdálenost mezi těmito dvěma tělesy - a ta činí 384 400 kilometrů.
  
• dá se, že Měsíc představoval pro Zemi podstatnou ochrannou bariéru proti slunečnímu větru, což bylo zásadní pro schopnost Země udržovat během této doby svoji atmosféru 
  
• Teorie tak soudí, že se magnetická pole Měsíce a Země mohla spojit a vytvořit kolem naší planety mnohem účinnější magnetosféru. Tímto způsobem tedy mohl být povrch Země dostatečně chráněn, aby umožnil vývoj veškerého života. 
  
• https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/nasa-poodhalila-zahadu-evoluce-zivota-na-zemi-nasi-planetu-chranil-mesic-40339975#<br>

23.10.2020 V poslední době, zejména na sociálních sítích ve Spojených státech, vzrostly debaty okolo asteroidu 2018 VP1, který se řítí k Zemi a mohl by do planety narazit 2. listopadu, den před americkými prezidentskými volbami. Ovšem jak upozorňují mnozí odborníci, nejen že Zemi těleso s největší pravděpodobností mine, ale ani v případě kontaktu by nepředstavovalo žádné významnější nebezpečí.

https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/asteroid-2018-vp1-by-se-pristi-tyden-mohl-srazit-se-zemi-40340242#<br>

4.10.2020 V úterý 22. září 2020 se na nebi stal podivný úkaz. V nadmořské výšce 91 kilometrů, hluboko pod všemi satelity, vstoupilo do atmosféry vesmírné těleso. Pak se od ní odrazilo zpět do kosmu. Incident na kameru zaznamenala organizace Global Meteor Network. Meteor zářil nad severním Německem a Nizozemskem.

Meteoritu, který vstoupí do atmosféry jako meteor, aby se pak vrátil zpět do vesmíru, se říká tečný meteorit nebo "Earth-grazing Fireball", což v doslovném překladu znamená "Na Zemi se pasoucí ohnivá koule".

Do atmosféry vstupuje pod nízkým úhlem, díky čemuž se od ní může odrazit. Při příletu ve větším úhlu by těleso shořelo. Evropská kosmická agentura (ESA) vysvětluje, že meteorit je fragment asteroidu nebo komety. Až při vstupu do atmosféry se stává meteorem. Jasným světlem, které prochází oblohou.

Tato tělesa se v atmosféře rozpadají na menší kousky. Až na povrch Země dopadají jako meteority. Každý den do atmosféry Země vlétnou stovky tun meziplanetárních objektů malé velikosti. Tečná tělesa se ale v naší atmosféře vyskytují jen několikrát za rok.

https://techfocus.cz/veda-vesmir/2397-meteorit-se-necekane-odrazil-od-atmosfery-zpet-do-vesmiru.html?

19.8.2020 Geomagnetické pole Země působí jako celoplanetární štít, který zachycuje a odráží ionizující nabité částice mířící na planetu ze Slunce i z dalekého vesmíru. I tento štít má však své slabé místo. Nachází se nad Jižní Amerikou a Atlantským oceánem a nazývá se jihoatlantská anomálie. Anomálie je známa už řadu let, v poslední době se však zvětšuje.

"Prasklina" v geomagnetickém poli je středem zájmu mnoha vědců z NASA i dalších vesmírných agentur. V současnosti nepředstavuje žádné nebezpečí pro život na Zemi, ovlivňuje však provoz družic a dalších kosmických plavidel.

10.8.2020 Nový výzkum ukazuje, že Platónova teorie může přece jen platit. Země se může primárně rozpadat na kostky. V nové studii vědci z USA a Maďarska prošli simulace přírodních 3D fragmentů Země a zjistili, že většina má skutečně tvar kostky nebo-li krychle.

• Platón psal o čtyřech živlech jako o základních složkách světa, které tvoří zem, voda, oheň a vzduch. Tedy ještě před objevením jednotlivých prvků přišli dávní filozofové a předchůdci moderních vědců s těmito prvky, aby vysvětlili, z čeho byl svět vytvořen. 
• Platón nakonec stvořil teorii o tělesech, pravidelných konvexních mnohostěnách (polyedrech) v prostoru. Jinými slovy tvrdil, že z každého vrcholu vychází stejný počet hran a všechny stěny tvoří shodné pravidelné mnohoúhelníky. 
  
• Věci se rozbijí podle síly, která na ně působí, a rozštěpí se vždy více či méně v pravém úhlu. Vědci tím chtějí říct, že například vysychající plocha bahna nebo kus keramiky, který spadne na beton, se rozpadnou buď na polygony nebo čtverce. 
  
• vědci prováděli trojrozměrné simulace, zjistili, že Platónovy kostky dominovaly nad polygony, které prosazoval ruský matematik Georgij Feodosjevič Voronoj. "Je pozoruhodné, že průměrný tvar přírodních fragmentů hornin je kvádr," konstatovali vědci. "Při pohledu skrz čočky konvexních mozaik jsou přírodní fragmenty skutečně geometrickými Platónovými tvary." 
  
• Platónova tělesa se dnes objevují běžně v krystalografii, krystalochemii a molekulární fyzice a chemii. Řada tvarů krystalů má formu těchto těles. Pro představu, kuchyňská sůl má tvar krychle. Také třeba něco tak nehmatatelného jako methan má čtyři atomy vodíku ve vrcholech pravidelného čtyřstěnu s uhlíkovým atomem v jeho těžišti. 
  
• https://veda.instory.cz/1291-novy-vyzkum-potvrdil-platonovu-teorii-zemi-tvori-krychle.html?
  

18.7.2020 Zemské magnetické pole se mění desetkrát rychleji, než se čekalo. To podstatné se odehrává 2800 kilometrů pod zemským povrchem. Tam proudí ohromná masa roztaveného železa, které ovlivňuje magnetické pole. A zřejmě se vše děje mnohem rychleji, než si vědci doposud mysleli.

Vědci neví, kdy k přepólování může dojít, teoreticky to může být klidně zítra, ale nejpravděpodobnější se jeví horizont 2000 let. Zemské elektromagnetické pole slábne o pět procent za století. Samozřejmě se už delší dobu hovoří o tom, že toto přepólování by mohlo mít devastující účinky na rozvodné sítě a telekomunikační technologie a mohlo by docházet k rozsáhlým blackoutům. Zkrátka Země je ve svém jádru stále velmi aktivní a přepólování je jedním z dějů, které už se v minulosti prokazatelně odehrály. Přesnější data a predikce ale zřejmě jen tak nedostaneme, ani počítačové simulace nám neřeknou, kdy k tomuto jevu dojde. Je každopádně lépe být připraven.  

https://www.extrastory.cz/zemske-magneticke-pole-se-meni-desetkrat-rychleji-nez-se-cekalo.html?

18.5.2020 Severní magnetický pól Země se posunul od Kanady směrem na Sibiř, od začátku nového tisíciletí jeho pohyb nabírá na rychlosti. Podle nové studie, kterou zveřejnil odborný časopis Nature Geoscience, vědci nyní zřejmě pochopili, proč k tomu dochází. Magnetické póly Země na rozdíl od těch geografických mění svou polohu, jelikož planetární magnetické pole vytváří pohyb roztaveného železa a niklu ve vnějším jádru Země. Tyto proudy tedy podle mezinárodního týmu vědců, kteří pro svoji studii využili data za satelitu Swarm Evropské kosmické agentury (ESA) mapujícího zemské magnetické pole, způsobují pohyb pólu.

• Severní magnetický pól je pohybující se místo na Zemi, ze kterého indukční čáry geomagnetického pole směřují svisle vzhůru. Magnetický pól na severní polokouli je vlastně fyzikálně jižní pól - magnetický sever a jih byly totiž definovány podle orientace střelky kompasu; severní pól střelky je tedy přitahován jižním magnetickým pólem. Severní magnetický pól navíc není přesně protilehlý vůči jižnímu, jejich spojnice neprochází středem Země, oba se nacházejí na západní polokouli.
  
• Je dlouhodobě známo, že severní magnetický pól se pohybuje kolem kanadské části Arktidy, nyní ale míří více na sever ke geografickému severnímu pólu, navíc rychleji než dříve. Proudy se přitom nacházejí mnohem více na jihu, než bylo ohlášeno na prezentaci v USA před dvěma lety 
  
• https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/severni-magneticky-pol-zeme-se-neustale-posouva-miri-na-sibir-40324474#
  

17.5.2020 Zemské jádro rotuje: Spolu s dalšími kolegy zkoumala zemětřesení, která se opakují na stejných místech, tzv. dublety. To jim pomohlo kategorizovat seismické signály vycházející ze zemského jádra. Jelikož zkoumali zemětřesení stále na stejných místech, signály nemohlo ovlivnit okolní prostředí. I přesto se signály měnily.

Některé z generovaných vln se na povrch dostaly přes kovovou vrstvu, která se nachází pod vnitřním pláštěm jádra. To zapříčinilo lámání vln, a proto se od ostatních odlišovaly. Avšak to, které vlny prošly kovovou vrstvou, a které ne, se měnilo ještě v průběhu zemětřesní. Jev vysvětlují jediným způsobem - jádro musí rotovat. Kdyby bylo jádro statické, vlny by se v průběhu zemětřesní neměnily.

Rotující zemské jádro je rozhodně důležitým milníkem při zkoumání původu magnetického pole Země. Vědcům tak výrazně pomůže ve snaze pochopit jeho povahu. 

https://www.czechsight.cz/nova-studie-ukazala-ze-se-nase-zemske-jadro-rotuje/?

15.5.2020 Kolský superhluboký vrt je vůbec nejhlubším dílem, které kdy člověk vytvořil. Dosahuje hloubky 12 261 metrů a dalšímu vrtání zabránila vysoká teplota panující pod povrchem. V místech, kde jáma končí, bylo naměřeno více jak 180 °C. Během hloubení došlo k mnoha významným objevům, ale také ke zrodu legendy, podle které se průzkumníci provrtali do samotného pekla.

 Průzkum zároveň přinesl mnoho poznatků o zemské kůře a plášti a také o stoupající teplotě pod povrchem, která mnohé překvapila. Asi v sedmikilometrové hloubce byly nalezeny fosílie mikroorganismů. 

https://svetobeznik.info/kolsky-superhluboky-vrt-byl-oznacovan-jako-dira-do-pekla/?

14.5.2020 Možné scénáře pro vznik stínové biosféry

Země ve svých mladých letech procházela dlouhým obdobím, kdy byla bombardována asteroidy a kometami. Život se podle všeobecně přijímané teorie objevil až poté, co toto kruté období skončilo. Kevin Maher a David Stevenson z Kalifornského technologického institutu však přišli s teorií, že se první primitivní mikrobi mohli objevit již během pozdního planetárního bombardování v prvních 700 milionech letech existence naší planety. I v této době byla klidnější období, během kterých mohl první život vzniknout a následně během nárazů kosmických těles zaniknout. To se mohlo opakovat několikrát.

Pokud by takto život na Zemi existoval opakovaně, a to za absolutně nehostinných podmínek, proč by nemohl vznikat i jinde? Britský astrobiolog Paul Davies jde ale ve spekulacích ještě dále. Co když nárazy asteroidů první život úplně nevyhubily, ale některé mikroorganismy přežily v materiálu vymrštěném do vesmíru, a po několika milionech letech se znovu vrátily na Zemi, kde už však mezitím vznikl další život. Toto se mohlo odehrávat také opakovaně.

Důkazy o výskytu dávné stínové biosféry vědci nenajdou. Existuje ale ještě jedna teorie jejího vzniku. Ta je založena na nezávislém vzplanutí života na různých geografických místech. Život by se tak mohl vyvíjet v různých izolovaných ohniscích nezávisle na sobě. Mohlo to být pod zemí, ve vodě, na povrchu nebo dokonce na Marsu, odkud byl život přenesen společně s hmotou po planetárních srážkách. V případě nezávislého vzniku by vědci důkazy nalézt mohli, ale jak Davies upozorňuje ve své knize Podivné ticho, až donedávna je nikdo nehledal.

Bakterie jsou dominantní formou života na Zemi. Nikdo neví, kolik jich je a kolik druhů existuje. Jsou to tak vysoká čísla, že v podstatě přesahují naše chápání. Jen jeden krychlový centimetr půdy může obsahovat miliony druhů bakterií, což znamená miliardy mikroorganismů a jak Davies upozorňuje, většina z nich nebyla nikdy klasifikována a už vůbec ne analyzována. Zde je prostor pro hledání odpovědi na otázku, zda nějací mikrobi mohou pocházet z jiné geneze. Vědci předpokládají, že by takový organismus měl jinou biochemii než to, co označujeme za standardní život.

Další možnosti poskytuje oceán. Ve vodě, podobně jako v půdě, žijí miliardy mikrobů, o kterých prakticky nic nevíme. Výzkum mikroorganismů z vody je obtížný a nákladný. Mezi plejádou mikrobů se standardní biochemií by se jen těžko mohl zachytit nestandardní život. Vědci totiž tyto vzorky nezkoumají odděleně mikrob po mikrobu, ale používají takzvanou "shotgun" metodu sekvenování, která hromadně měří genetickou rozmanitost vzorků. Takovým způsobem může stínový život snadno unikat objevení. 

https://svetobeznik.info/objev-stinove-biosfery-na-zemi-by-mohl-byt-klicem-pro-hledani-mimozemskeho-zivota/?

3.4.2020 Uzavírání měst kvůli koronaviru podle vědců mění způsob pohybu Země. Zní to možná překvapivě, ale vědci z Královské observatoře v Belgii zjistili, že koronavirus změnil způsob, jakým se naše planeta fyzicky hýbe. Konkrétně objevili, že došlo k poklesu seismického hluku (neboli "hukotu" vibrací v zemské kůře).

Koronavirus přinesl i jiná překvapivá zjištění týkající se naší planety, přesněji životního prostředí, např. pokles znečištění ovzduší nebo snížení emisí skleníkových plynů.

https://smartmania.cz/uzavirani-mest-kvuli-koronaviru-podle-vedcu-meni-zpusob-pohybu-zeme/?

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového