Doc.Dr. Petr Robejšek

Dr. habil. Petr Robejšek  (1948) je ekonom, politolog, analytik, komentátor a publicista Byl členem Římského klubu. Od roku 1975 žil v Německu. Studoval sociální vědy, politické vědy, ekonomii, sociální psychologii. Od roku 2016 pobývá v souvislosti se svou politickou činností převážně v České republice. Na Karlově univerzitě v Praze vystudoval sociologii a sociální psychologii. Po emigraci z Československa v roce 1975 studoval na Univerzitě Hamburk národní hospodářství, posléze se zde habilitoval v politických vědách (jako Dr. habil.) V letech 1982 až 1998 byl vědeckým pracovníkem v soukromém vzdělávacím středisku "Dům Rissen" (Mezinárodní institut pro politiku a hospodářství) v Hamburku. V období 1998 až 2007 byl Robejšek výkonným ředitelem (Geschäftsführender Direktor) této instituce. Od července 2007 působí jako nezávislý poradce pro strategické otázky na volné noze. Byl konzultantem např. firem Daimler-Benz, Siemens, Allianz, Airbus či Generali a také německých ozbrojených sil (Bundeswehru). Na objednávku českého ministerstva zahraničí v roce 2003 zpracovával studii Výzvy a úkoly české ekonomické diplomacie. Byl členem správní rady think tanku Institut 2080, z. ú., kterou opustil těsně před založením politické strany Realisté. Dlouhodobě spolupracoval s CEVRO Institutem a byl např. garantem kurzu Mezinárodní vztahy na Liberálně-konzervativní akademii.

• Spoluzaložil stranu Realisté.

12.12.2023 Evropané se dívají na rozpad svobody, jako by se jich to ani netýkalo. Chybí v nich vzdor

• Vlastně od té doby, co nás racionalisté, filozofičtí racionalisté, osvobodili od Boha – a to říkám trošku v uvozovkách – tak nás osvobodili od svědomí. To znamená, že ten, kdo se dříve měl čeho obávat, byť to byl třeba jenom vnitřní hlas, nebo obava z něčeho, co je nad ním – má dnes titánské přesvědčení – byli jsme u toho Titaniku a Titanu – a v tomto titánském přesvědčení je teď on sám měřítkem všech věcí, takže je snadno ovlivnitelný tím, co je důležité jenom pro něj. A tato degenerace se ve skutečnosti odehrává tím, že hodnoty, které dřívější elity motivovaly, pro ně ztrácí význam, relevanci, mizí za horizontem jejich vidění, a tito lidé potom zůstávají v osamocení jenom u toho, co je to poslední a hmatatelné. To je jeden, řekněme, filozofující přístup.

• Druhý přístup je, že ve skutečnosti dobře fungujícím politickém systému by mělo probíhat cosi jako koloběh elit. To znamená, že elita přichází s novou ideou, tuto ideu se snaží uskutečnit, a třeba se jí to i z části, nebo úplně podaří, a tím pádem dosáhla svého zenitu, a za tímto zenitem klesá, a je třeba, aby ji nahradila nová elita. A to jednak novou myšlenkou, ale také tím, že stará elita má tendenci se ve svých dobrých pozicích nahoře dobře zařídit. Tam je prostě kutloušek, ve kterém se dobře žije, který si chtějí zachovat, a vznikne to, čemu říkám oligarchizace politiky. To znamená, že ti, kteří jsou nahoře, chtějí nahoře zůstat, a to bez ohledu na to, jestli ještě plní svou funkci tak, jak slíbili, jestli ještě vůbec nějakou funkci mají. Ale chtějí tam zůstat za každou cenu. A to "zůstat za každou cenu" vede potom k tomu, že se vlastně brání proti lidem, kterým slouží, vymykají se jejich kontrole, protože kontrola je nepohodlná. Tam by se jim něco předhazovalo, co by znamenalo buďto se změnit, nebo odejít, a oni ani jedno nechtějí, takže se snaží této kontrole bránit. A to je jeden ze zdrojů, nebo motivace cenzury, která nechce, aby si občané, kteří jsou suverény v tom kterém státě, aby si mohli stěžovat. A tím vlastně setrvává elita nahoře nekonečné časy, a myslí si, že to tak je správné, a stává se z ní jakási dědičná politická aristokracie. A když už to potom vůbec nejde, tak se udělá velká koalice, kde se spojí…

• Na pozadí toho, co tady probíráme, se odehrává poměrně dramatický vývoj poklesající výkonnosti západního modelu jako takového. To znamená, že všude, kde je v té či oné formě ustaven, je západní model v obtížné, ne-li krizové situaci – a to se týká zrovna tak Spojených států. To znamená, čím hůře je, nebo čím těžší je udržet stabilitu modelu západní společnosti – dejme tomu ve Spojených státech – tím atraktivnější je oslabit jiné, byť i naše spojence, protože tím se relativně posílí moje slabá pozice. To je vlastně něco takového, jako prapodivná teorie rovnováhy, která ale velmi spolehlivě funguje. To znamená: "Pro mě není dobré, když můj spojenec posiluje, a když já oslabuji. Naopak, pro mě je dobré, když dokonce mohu mého spojence oslabit, když já sám oslabuji, protože jeho oslabení je moje posílení." To je věc, kterou bezesporu zažíváme. To jsou elementy americké politiky, které bezesporu zažíváme minimálně v posledních třech letech, ale existovaly tady i před tím, a je to zcela legitimní – to je třeba říct. To je normální politika. To není moralizování, to vysvětluje to, na co se ptáte, nebo fenomén: "Šlápneme mu na prsty, aby spadl do propasti."
  

•  Spojené státy se angažovaly ve prospěch Evropy, dejme tomu, upřímněji, když ještě existoval Sovětský svaz, protože jak řekl Kissinger: "Potřebuji telefonní číslo Evropy, abych mohl spojence postavit do latě." Říkám to trochu brurálně, ale je to velmi přesný popis toho, jak se chová stát, který se stará na Západě o bezpečnost vůči státům, které se starají hlavně o hospodářství. Tak to bylo: Američané platili bezpečnost Evropy, investovali do zbrojení, a Evropané dělali obchody. A Henry Kissinger chtěl číslo Evropanů minimálně z tohoto, ale i z jiných důvodů, aby se měl na koho obrátit, a koho nutit, aby od Američanů odebrali zátěž, kterou nesli. To znamená, že fáze vývoje do dnešního stavu byly rozdílné. V tu chvíli, kdy zanikl Sovětský svaz, se i zájem a hodnota Evropy a evropské politiky pro Spojené státy nutně změnily. Tím spíš, že k tomu musíme připočíst, že Spojené státy se samy dostávaly do mnou zmiňované systémové krize západního modelu, a tím pádem něco takového, jako prospět ostatním, se musí zvažovat proti tomu, jestli oslabení ostatních není vlastně pro moje posílení důležitější než posílení mých nominálních přátel. To je vysoká politika, ale ve skutečnosti zas ne tak složitá šachová partie, ve které hraje hlavní roli věčně nedosažitelné ekvilibrium – rovnováha moci.

• https://www.radiouniversum.cz/petr-robejsek-2-dil-evropane-se-divaji-na-rozpad-svobody-jako-by-se-jich-to-ani-netykalo-chybi-v-nich-vzdor/
  

27.1.2023 Temný proces v pozadí - vládnoucí chtějí vše, a proto musí občany zbavit majetku a svobod

Před třemi lety, v lednu 2020, jsme si, ještě nic zlého netuše, četli články o případech covidu-19 v Číně. První nakažení se posléze začali objevovat i v Evropě, ale stále bez hysterie, manipulace, dramatizování i vyloženého lhaní. To vše přišlo až později. Před rokem v lednu byla u nás zrušena ultimativní vyhláška, kterou přijalo předchozí vedení ministerstva zdravotnictví o povinném očkování, a alespoň zdánlivě se ke covidu začalo přistupovat rozumněji. Miliony lidí si oddechly. To ještě nikdo netušil, že chybí jen pár týdnů do války na Ukrajině. Dodnes se liší, a někdy až dramaticky, pohledy různých lidí na covid, povinné očkování, i na válku na východě, ale na jedné nezpochybnitelné skutečnosti se snad shodneme úplně všichni: Tyto zásadní události změnily svět, změnily naše životy a další směřování společnosti. O tom všem si budu dnes povídat s politologem a ekonomem docentem Petrem Robejškem.

Martina: Řekněte mi, co ještě odhalily tyto zásadní a turbulentní události posledních tří let? Co jsme se o sobě a o společnosti za ten poslední čas dozvěděli?

Petr Robejšek: Tak to bych mohl hovořit hodně dlouho, a tolik času nemáme, ale v pár heslech se to dá říci asi takhle: Každý z nás se o sobě dozvěděl hodně. Dozvěděli jsme se my, kteří se snaží pomáhat společnosti se orientovat - a dozvěděli jsme se o společnosti, jak zoufale setrvačná a spící většina lidí zůstává přesto, že argumenty takzvaného mainstreamu, nebo státních médií, jsou pochybné, a z velké části byly v praxi vyvráceny. Tito lidé si mohli mnohé z toho, co jim bylo vydáváno za pravdu, odhalit prakticky ve svých životech jako nepravdu, a přesto pořád ještě setrvávají při automatickém sledování toho, co jim každý večer nabízí zprávy, a jsou udržováni ve strachu. Dozvěděli jsme se hodně o tom, že elity se už dávno nestarají o naše blaho, ale především se starají o své blaho, a o blaho těch, kteří tyto elity řídí. Dozvěděli jsme se hodně o tom, že mezi námi existují neznámí hrdinové, fantasticky samostatně a kreativně myslící bytosti, do kterých bychom to dříve neřekli, ať už jde o vzdělanost, která se relativizovala: Přihlouplí profesoři, kteří pořád ještě věří na to, co jim říká ministr zdravotnictví, nebo ministr zahraničí, a chytrá prodavačka na rohu, která má úplně jasno, ačkoliv nezná potřebná jména, ale chápe, o co se jedná a co se děje. A mezi těmito lidmi se objevila spousta neformálních vůdců, kteří už dávno žijí novou společností, jinou, lepší paralelní společností, a kteří teď v posledních třech letech začali žít s větší intenzitou, zacíleně a záměrně. A mohl bych ještě pokračovat, ale to je, myslím, hlavní.

Martina: Pane profesore, když se na to takto podíváte, řeknete si: ,,Pán Bůh zaplať, že to všechno přišlo", protože se tyto věci, které se děly ve společnosti pod povrchem, ukázaly v plném, nahém světle? Nebo si říkáte, že možná nebylo tak zle, a tyto věci způsobily, že jsme se vydali na scestí?

Petr Robejšek: To první je blíže pravdě. Asi bych neřekl: ,,Pán Bůh zaplať." Pánu Bohu je to jedno, jestli jsme rádi nebo neradi nad tím, co dělá, ale to, co se děje, je pro tuto společnost správné. Okolnosti, ze kterých se to děje, a oběti, které to stálo, jsou každá sama pro sebe politováníhodné a hrozné. Ale společnost, která už začala vnímat jenom to, co má peněžní cenu, která už je do té míry ekonomizována tak, že všechno je na prodej, a je do té míry fixována na "mít," zapomněla pojem "být", a potřebovala nějakou formu šoku. A když se nám podaří, to myslím nás dva a nám podobné, a spoustu lidí venku, kteří myslí stejně jako my, tento puč proti svobodné společnosti, který právě probíhá, odvrátit a vytvořit - a to je hlavní - vytvořit impuls pro novou, alternativní společnost, tak by to bylo jenom dobře. Musíme si uvědomit jedno, to je závěrečná věta k této otázce: To, co se stalo, by se stalo stejně, třeba o pět let později, a s jiným obsazením. To, proč se to stalo, je zakotveno v tom, jak žijeme, v tom, jaká je konzumní společnost, a potom už je jedno, která jména jsou na straně nepřátel. Přípravu pro to, aby měli předem lehkou hru, jsme udělali my sami. A to se musí změnit. My musíme zásadně změnit naše myšlení a náš způsob života. Pak se ubráníme, a pak z tohoto děsivého impulsu uděláme to nejlepší.

Martina: Pane docente, před chvílí jste řekl: "Puč proti svobodné společnosti", a také jste hovořil o kořenech potíží, které máme, a o tom, že elity už nepracují pro lidi. Ty poslední tři roky - covid, postcovidová hysterie, válka na Ukrajině - měli lidé za tuto dobu možnost poznat, že se politici zvolna stávají všeho schopnými?

Petr Robejšek: "Možnost" je slabé slovo. Myslím, že existuje metoda učení cizího jazyka, které se říká crash course, to znamená, že na člověka navádí v cizí řeči všechno, a to čtyřiadvacet hodin denně. Takovýto crash course naše společnosti zažily, a je s podivem, že se nový jazyk ještě tolik lidí nenaučilo, ale zároveň je velké štěstí, že spousta lidí se ho učí, a sice intenzivně, a hlavně ho praktikuje. Takže ano, dostali jsme, lidově česky, "pár facek", a ti, kteří z toho vyvodili ty správné důsledky - to znamená nevěřit vrchnosti, protože o nic jiného nejde než o vrchnost, která se stará pouze o své vlastní zájmy - tak udělali dobře, a jsou na nejlepší cestě, aby spoluvytvářeli alternativní paralelní, svépomocnou a samosprávnou společnost.

Martina: To znamená, že jsme se opět ocitli u Čapkova "my a oni"?

Petr Robejšek: V historii nikdy tento dualismus nepřestal. Už léta sleduji se zvláštním pousmáním hledání, volání po jednotě, a naopak kritiku toho, že společnost je rozpolcená. Každá normální společnost je vždycky názorově rozpolcena, a dokonce rozdvanáctěna. Fakt, že lidé chtějí každý něco trošku jiného, se nesmí pomíjet, a představa sjednocené společnosti je pro mě myslitelná jedině v situaci napadení země krvežíznivým nepřítelem - pak můžeme být jednotní. Jinak je špatně, když bychom byli jednotní. Protože jednotnost znamená také, dejme tomu, cenzurovanou jednotnost, jednotnost takzvaného hřbitovního klidu, jednotnost totality, která nám říká: "Podívejte se na pražskou rozhlednu, a budete vědět, co si máte myslet. Nebo se podívejte na fasádu toho či onoho ministerstva, a tam poznáte, co si máte myslet. Dál už s vámi mluvit nebudeme". Nebo to, co řekla novozélandská ministerská předsedkyně Ardernová: "Věřte jenom tomu, co vám říkáme my. Všechno ostatní je lež."

Martina: To je trošku jako v pohádce: "Chcete mi snad říct, že mi věříte méně, než vlastním očím?"

Petr Robejšek: Ale zároveň je to u této političky neuvěřitelná kombinace arogance a hlouposti. Ona si snad opravdu myslí, že lidé jsou ochotni tento požadavek akceptovat dobrovolně? Nikdy.

Martina: No, zatím jí to vychází.

Petr Robejšek: Ne, dobře. Ale tento paušální odsudek nesdílím. Vychází jim to z části a navenek, protože ti, u kterých jim to nevychází, nejsou tak vidět, a to ze dvou důvodů: Jeden je, že nepřijdou ke slovu, a druhý je takový, že ještě nenašli struktury, jak alternativní společnost opravdu vytvořit, a udělat viditelnou. Ale ve chvíli, kdy se podaří pracovat s lokální měnou, kdy se podaří vytvořit lokální ekonomické okruhy z vůle lidí, kteří chtějí žít jinak, a nechtějí být jenom otroky zúročeného kapitálu, ale chtějí vyměňovat plody své práce, aby mohli dobře žít - když se něco takového začne vyvíjet, a už se to vyvíjí, a bude to posilovat, tak to najednou bude vidět. Až to bude vidět, tak i my to pak budeme vidět jinak.

Martina: Petře Robejšku, jako občanka, která dokáže trošku vnímat svět, ostatně se po něm rozhlížím 33 let, a stejně tak dlouho se po něm rozhlížím jako novinář, a oběma pohledy viděno si neumím představit, že by si v 90. letech politici dovolili k občanům, a k jejich osobním svobodám to, co je možné dnes. Je to zdání, nebo devadesátky byly skutečně ještě prodchnuty demokracií, a ne jenom jejím zdáním?

Petr Robejšek: Myslím, že tento dojem je správný, a já ho sdílím. Pokud jde o jeho příčiny, nebo o proces, který tímto popisujeme, tak bych spíše řekl, že reprezentativní demokracie má ve svém založení, ve své definici vlastně i to, co ji potenciálně zničí, a sice: Vznik oligarchie, těch, kteří vládnou, a vládnou potom už jenom pro sebe, a mezi sebou, proti těm, kteří je nominálně čas od času volí. To je zabudovaný náboj trinitrotoluenu v reprezentativní demokracii, který se objeví vždy znovu, protože kumpánství těch, kteří vládnou, a jejich pojetí povolání politika jako byznysu - nikoliv jako povolání ve smyslu Maxe Webera, tedy povolání vykonávat nějakou úlohu pro národ, a chování se podle toho - tedy povolání jako vydělávání, kdy je mi milejší vydělávat jako politik, a ne třeba jako právník. Tento fakt je tak svrchovaně lidský, že se tato krizová situace bude vždycky znovu opakovat.

Jenomže to, co se dělo v posledních letech, je přiostřeno tím, že v pozadí reprezentativní demokracie se ve skutečnosti odehrávají boje o další směřování kapitalistického pořádku. Skupina nejbohatších na světě si myslí, že protože jsou nejbohatší, tak jim patří všechno, a chtějí také všechno vlastnit, a odstartovali procesy, které vedou tímto směrem. To znamená, že reprezentativní demokracie si žila své vlastní nahoru-dolů ideje a ideály, a mezi tím, a za tím, se odehrával dlouhodobý proces, ve kterém je - jak říkám, a řekl jsem na začátku - úplně jedno, jak se tito lidé jmenují, mohou se jmenovat, mohli by se jmenovat jinak, a přišli by o pět let později. Ale ve skutečnosti jde o to, že kapitalismus už nedokáže růst, a tím pádem nedokáže maximalizovat profit, a tedy není tolik toho, co rozdělovat mezi občany a vládnoucí. Vládnoucí chtějí všechno, to znamená, že musí občany zbavit vlastnictví, a tím pádem i jejich sebeurčení, politických svobod, a tak dále. To je proces, který to doprovází, a je to temné pozadí, za kulisami toho, co se odehrává, co se odehrávalo při posledních volbách, a bude se odehrávat i při dalších volbách.

Martina: Když se procházím městem a přicházím do styku s obchodníky se službami, s přístupem státních úředníků, tak jsem si zrovna nedávno položila otázku, jestli to, co žijeme, je ještě kapitalismus, nebo jestli už jsme ho změnili v jakéhosi kočkopsa - osobně tomu říkám "socialismus s nelidskou tváří".

Petr Robejšek: Já mám pojem, který ještě není úplně naplněn, ale ke kterému to podle mého názoru jasně směřuje, a sice: plánovaný kapitalismus. To je takový kapitalismus, jako byl plánovaný socialismus. Velké korporace, které jsou primárně zainteresované na tom, aby se dělo to, co se děje, jsou ve skutečnosti byrokratické struktury, které se podobají ministerstvům za socialismu. V každém případě tato mocenská struktura, pokud jde o ekonomické vlastnictví, vlastnická struktura, se posouvá do rukou několika málo super velkých firem, a toto nasávání všeho ostatního, včetně středního stavu, vede k tomu, že tyto super struktury ztrácejí svou pohyblivost. Ztrácejí charakteristiku svobodného podnikání, a stávají se z nich cosi jako ministerstva, která vládnou státu. Jak bych to řekl v jednoduché verzi? Za komunismu existovaly státní podniky, a to, co se blíží, je vznik státu podniků. To znamená, že tehdy vládl stát, tedy komunistická strana, nad podniky, a teď mají vládnout podniky nad státem.

Martina: A obojí má společné, že je to centralizované.

Petr Robejšek: Ano. Tam je tato tendence k maximalizaci moci, což je něco naprosto běžné, všelidské. To není nic, co by nás mohlo šokovat, ale musíme proti tomu něco dělat, musíme s tím pracovat, nesmíme to nechat, aby se to rozvinulo do extrémních forem, jako teď.

Martina: Když jsem teď pokládala otázky, tak jsem většinou hovořila ve smyslu: "Politikové něco udělali. Politikové něco rozhodli." Teď to rozšířím tak, že se můžeme bavit o politicích a korporacích. Myslím, že covid, ale svým způsobem i krize na Ukrajině, ukázaly v praxi, že politici a korporace si mohou na lidi dovolit prakticky cokoliv, když je dostatečně vyděsí a posléze svážou, spoutají a manipulují. Myslíte si, dnes s odstupem, že covid posloužil jako trenažér, aby zjistili, co všechno si mohou na lidi dovolit? Nebo to bylo obráceně? Že bylo prvně potřeba vytvořit trenažér, a proto se zjevil covid? Je to trošičku jako by státy vládly podnikům, a podniky státu.

Petr Robejšek: Myslím, že nutnost poznat, že si manipulátoři mohou hodně dovolit, vlastně neexistovala, to bylo od počátku jasné. Myslím, že covid byla skutečná nemoc, ať už vznikla jakkoliv, a přišla odkudkoliv. Byla to skutečná nemoc, která byla osedlána a zneužita k tomu, aby bylo ozkoušeno, kam až můžeme jít. Ale hlavně udělala první kroky tím směrem, o kterém jsem hovořil, a sice zbavit lidi samostatnosti, svobod, právního státu, potažmo posléze i majetku. A k tomu bylo nasazeno to, co je bohužel asi klíčové, a to je kořenová hodnota - mediální vláda nad společností. Lidé si zvykli vnímat to, co jim někdo říká z nějakého prostředku hromadného sdělování, a vnímat všechno jako reklamu. A reklamou jsou lidé manipulováni už desetiletí, a je to velmi dobře vyzkoušené. A teď se podařilo, že lidé začali vnímat i politické zprávy v kalibru reklamy, to znamená, konzumují je. A ve chvíli, kdy je to jednosměrné, když to není konzumování, ve kterém se odehrává diskuse, kritika, nějaký konflikt různých názorů, ale nýbrž když je nasazované se stejným cílem - tak to je opravdu produkt, který lidé koupí. To znamená, chovají se podle toho, co od nich chtějí.

Martina: Z médií se stalo zboží.

Petr Robejšek: Ze zprávy se stalo zboží. Z médií se stala firma. A sice firma, kterou někdo vlastní. A ten, kdo ji vlastní, určuje, co má médium rozesílat a vysílat do společnosti.

Martina: Ze zprávy se stalo zboží, ale co se tedy pak stalo z novinářů? Protože se vždycky ve velké skupině novinářů našli ti, kterým se říkalo "investigativci", což byli buď zvědaví, brali vážně své novinářské řemeslo, nebo třeba i toužili po ostruhách, a chtěli si vytvořit svou Watergate, chtěli prostě šlapat politikům, korporacím, nepoctivým lidem na paty. Netvrdím, že úplně zmizeli, ale řekněte mi: Kam se poděli? Protože už se bavíme o jednotkách lidí, kteří se o to snaží. Kam se obecně poděli? Jak se stalo, že politici dělali protizákonná, protiústavní rozhodnutí, a přesto všechno po nich média nešla. Naopak, nasedli na státní doktrínu a stali se z nich vlastně jenom vládní zpravodajové.

Petr Robejšek: Předešlu jenom jednu větu: Já znám ještě dneska skvělé a poctivé novináře.

Martina: Zdůraznila jsem to. Ano.

Petr Robejšek: A ty vnímáme. Ale zbytek jsou zaměstnanci, otcové a matky od rodin, kteří musí platit hypotéku, kteří, když kdysi vyšli ze školy, měli možná své ideály, a teď už jim je jasné, že s těmito ideály hypotéku nezaplatí. A protože jsou konzumisté, jako všichni ostatní, tak jim je hypotéka důležitější než pravda, než investigativní aspekt jejich povolání. A potom je třeba říci to, co neustále ve svých přednáškách a esejích opakuji: "Média, podnikatelé a politici se slili do jednoho bloku." Dřív to byla oddělená seskupení, která jednak uvnitř konkurovala, novináři mezi sebou, politici mezi sebou, podnikatelé mezi sebou, a pak samozřejmě konkurovaly i tyto skupiny mezi sebou a proti sobě. A tohle všechno už je pryč, slilo se to do jednoho mocenského klastru, do jakési mocenské bubliny, která je samozřejmě řízena těmi, kteří mají to, co všichni považují za nejdůležitější: peníze. A tím určují, co všichni ostatní budou dělat. To znamená, že i politici jsou vlastně jenom podržtašky, a stejně i novináři, kteří si chtějí zachovat svůj dobrý džob. A to je vlastně situace, kterou známe ze všech možných variací v historii totalit. Každá diktatura dosáhla toho, že lidé, zvláště ti, kteří se teď, zase se vracím k novinářům, kteří se neuživí vlastníma rukama, nýbrž jenom vlastní pusou, tak zvláště tihle lidé byli snadno koupitelní a vydíratelní, protože neměli žádné jiné východisko, než buďto podepsat, a dělat to, co se od nich čeká, anebo prostě nedělat nic, a potom nést důsledky.

Martina: Petře Robejšku, říkal jste, že covid, válka, a možná určité procesy, to urychlily, ale že by tato situace, možná s jinými jmény, stranami, s jinými elitami a vůdci, nastala za tři, pět, deset let. Ale důležité je, kde jsou kořeny? Řekněte mi, kdy se to stalo? Shodli jsme se na tom, že ještě v devadesátkách byly u nás demokratické procesy nastartovány a probíhaly poměrně funkčně. Kde jsou ty kořeny? Kdy v minulosti politici odbočili z obhajoby zájmu lidí, jak to bylo v demokracii vždy normální, až k prosazování ideologických iluzí, které jdou až příliš často proti většině společnosti. A zároveň: Kdy se z politiků stali podržtašky, jak jste řekl?

Petr Robejšek: Tak politici nebyli nikdy idealističtí cherubíni, kteří věřili nějaké ideji. Já si o tom nedělám žádné iluze.

Martina: Ale společnost je vlastně dotlačila požadavky...

Petr Robejšek: Ano, struktura byla jiná, ale vždycky to bylo vlastně proti vůli politiků, a to není vůbec nic zlého, to je jenom velmi strohý racionální popis toho, co se děje. Každý, kdo jde do politiky, je ve svém nitru diktátor. Rád by byl, a když mu to společnost dovolí, tak se jím i stane. Ale většinou, a to byla doba, o které mluvíte, to společnost ještě nedovolila, měla ještě obranné látky. Tehdy ještě média fungovala jinak, než fungují dneska. Tehdy ještě i mezi podnikateli existovaly různé konkurenční vztahy, ve vzduchu bylo hodně míčků. To se potom změnilo.

To znamená, v této době je touhou každého politika diktovat a rozhodovat sám. Stejně jako touha každého podnikatele je monopol, tak touha každého politika je politický mocenský monopol. Tato touha existovala, jenom byla trošku blokována, a posléze zcela vyvřela na povrch. Ale ne sama od sebe - to bych pak šel o deset let zpátky - ale nesena tím, o čem neustále hovořím, že podnikatelé se postupně zmocnili politiky a celé společnosti. Podnikatelé se zmocnili médií, a tím i politiky a celé společnosti. Ale to, že se to mohlo udělat, jsme umožnili my, normální lidé, protože jsme žili ideál konzumního života. Štěstí najdeš mezi regály - to jsme žili, a toto jsme umožnili. A v 80. letech, tam to datuji, se začala podnikatelská sféra zmocňovat politiky, nejenom u nás, u nás to bylo trošku posunuté, ale celoevropsky, celozápadně. Nejpozději v 80. letech se začala podnikatelská sféra zmocňovat politiky. To znamená zmocňovat se vydavatelství, politických stran, vznikání neziskových organizací, a tak dále - to jsou podnikatelská chapadla, která jdou po moci. A tam to začalo - operativně, ideálně, v představách některých, kteří to chtěli asi už dřív, ale to mě nezajímá, mě zajímá jenom to, co můžu nahmatat, co vidím - v 80. letech minulého století.

Martina: Tomu by nasvědčoval i fakt, že máme velmi podobný vývoj, a teď mám na mysli postkomunistickou Evropu, která má úplně jinou novodobou historii, stejně jako svobodný Západ.

Petr Robejšek: Jenomže zrychleně, byl to fast motion, ne slow motion. Přesně tak. Tato struktura byla potom přenesena sem, tím spíš, že Východ, my, jsme si mysleli, že jsme svobodní, a můžeme si sami rozhodovat, ale ve skutečnosti šlo o to, jak se to tady rozporcuje, které branže kdo bude ovládat, komu se co privatizuje, a vždycky to byli ti nejsilnější hráči. Logicky, tak to ve světě je. To znamená, že naše idealistická fáze, kterou jsme si zažívali na začátku 90. let, byla jen hezký sen, který se potom urychlil, protože Západ už byl v tomto ohledu, v negativním slova smyslu, mnohem dál. Tam už podnikatelský majitel rozhodoval o tom, co si mají novináři a potažmo lidé myslet, co mají politické strany, a potažmo potom i jejich odnože, konkrétně dělat. Takto už se tam rozhodovalo, a tady se to postupně stalo také.

https://www.radiouniversum.cz/robejsek-petr-1d-temny-proces-v-pozadi-vladnouci-chteji-vse-a-proto-musi-obcany-zbavit-majetku-a-svobod/

5.9.2022 Petr Robejšek: Čtyři pravidla k osvobození společnosti

• 4 páry pojmů (návody jak zacházet s věcmi a životem, které vystihují podstatu), které charakterizují určitou situaci, postoj, určité chování a jsou v protikladu.
• Globální x lokální, lokální je lepší, než globální.  
• Rychlý x pomalý, pomalejší je lepší, než rychlejší. 
• Komunikace z očí do očí x digitální komunikace, z očí do očí je lepší, než komunikace zprostředkovaná. 
• Domácí x cizí, domácí má dostat přednost před tím, co je cizí. 
• S těmi to páry se potom dá pracovat. Protiklad říká toto ano a toto ne. Pokud chceme změnit společnost, tak nedává smysl, abychom druhým nutili pravidla, která tady dnes platí, protože chceme změnit společnost. To znamená, že musíme změnit i pravidla. A ty 4 pravidla říkají, nedělejte to takto, ale dělejte to takto. Není tam žádný rozpor., tam je jen upozornění, chceš-li změnit společnost, musíš začít hrát, jednat podle úplně jiných pravidel.
• Všechna ta 4 pravidla posilují svobodu a staví se proti nesvobodě. Ve společností a civilizaci probíhá souboj mezi svobodou a nesvobodou.

2.9.2022 Petr Robejšek: Věda a media produkují na zakázku, Jak pohlíží na hrozící nástup nového systému? Co změní demonstrace? Proč stát stále častěji neplní své funkce? Proč procházíme stavem nouze?

• Vše na co se člověk podívá je ekonomizováno, převáděno na peníze.
• Vědění bylo spojené s osvícením, poznáním, pokrokem. Dnes informační společnost a její dva segmenty, věda (věda by měla být neúplatnou autoritou, velká část vědců podléhá hmotařskému přístupu, produkuje vědění na úkor pravdy) a média, produkují svoje výrobky na zakázku. Sami brzdíme vznik nové společností tím, že udržujeme staré představy, že je to něco, co by nemělo zůstat tak, jak to je.
• Pravidla osvobození mají v sobě potenciál osvobození hlavně proto, protože má pro sebe každý vějíř možností, kde kdokoliv z nás může najít svoji cestu, kde může žít tu novou společnost. To podstatné, o co je jedná je, aby dostatečné množství lidí se začalo chovat podle jiných pravidel (neříkám podle mých), než která tady nyní platí (a ta nás zavedla do situace ve které jsme, kdy nám hrozí ztráta svobody, jsme se dostali každý z nás dlouholetým stejným typem rozhodování). Preferenční rozhodnutí jsme dělali tendenčně jenom ve prospěch toho materiálního, hmotařského a tím jsme vlastně upevňovali systém, který je na tom postavený. Je postavený na tom, že konzum je hlavní téma života lidí a společnosti. Přitom se přehlédne, že z toho konzumu stamilionů dole nejvíce těží velmi malá skupina nahoře, která s těmi dole hraje svoji hru, že jim nabízí to, co většina z nich chtivě vezme, protože to je další symbol, že se mě vede lépe a mohu si to dovolit (zvýší se osobní status). Tím se člověk a společnost stále více vzdaluje od toho nemateriálního, idealistického. To bohužel vede k tomu, že se vše dá koupit, ale to nejcennější je to, co se koupit nedá. Jsme ve velkém bubnu systému, který žije jen z toho, co že vytváří další produkty, které my opět musíme koupit, přesto, že je nepotřebujeme.  A se systémem jsme se dostali do situace, že nemá odbyt. Žijeme dlouhá léta ve společnosti nadbytku, toho poznání, že společnost vyrábí více, než může prodat a z toho, že to již přestává fungovat vedlo k rozhodnutí těch nejmocnějších na světě změnit pořádek v náš neprospěch, aby se společnost stala snáze ovladatelnou. Pákou k tomu, abychom se stály snáze ovladatelní jsou právě kontra těch 4 pravidel: zrychlování, globalizace, digitalizace všeho, smazávání lokálních a národních jedinečností. Cílem, ať už chtěným nebo ne, toho, když to takto necháme jít dále je šedivá masa, která stejně myslí, stejně se chová a jedná (pozn. digitální myšlení a podsunutá pravda). Jde o to, jestli to dohlédneme, většina lidí si neuvědomuje o co se hraje a jestli začneme odpovídajícím způsobem jednat. Jsou nějaké tlaky, které to "správné jednání "vynutí a nebo jsme to my sami?
• Demonstrace (pokřikovat, vypustit páru, ulevit si, ale to nezmění vůbec nic) cestou nejsou, protože nic nezpůsobí. Jsou podstatně pohodlnější než to, že se člověk začne sám systematicky den po dni, jinak se chovat atd. Změnit se musíme my sami, do situace jsme se dostali špatným způsobem rozhodování, to musíme změnit a praktikovat je den po dni. To znamená, zříci se i té či oné výhody. Prohodit ty priority, které byly především v tom materiálním. úplně jiným směrem. 
• Když pochopíme co nám hrozí, změna systému, která se objevuje na obzoru, je víceméně nezvratná. Tak bychom měli z tohoto poznání jednat ofenzívněji a systematicky. 
• https://www.youtube.com/watch?v=08X08EPf9Ms
  

26.3.2022 Doufám, že Ukrajina nebude druhé Sarajevo. Přichází zánik globalizace." - Petr Robejšek

• Covid je svým způsobem metafora globalizace, protože jeho rozšiřování usnadnila a globalizace zamořuje celou společnost.. Covid a válka (Ukrajina by mohla být rozbuškou k něčemu horšímu jako v roce 1914 v Sarajevu) jsem signálem konce globalizace (pozn. velkého cyklu).
• Zánik globalizace (končí mezinárodní spolupráce) spočívá v tom, že méně zboží se dováží a vyváží, snižuje se hospodářský růst a konzum, uplatňují se sankce, dochází k celním a hospodářským válkám (pozn. kdo není s námi je proti nám - rostoucí polarizace). Končí blahobyt vytvářející vyspělý svět (pozn. zisk a nadhodnota vytvořená v chudších zemích nebude).
• V rámci nadcházejících ekonomických krizí, které bezesporu přijdou, bude nutné, aby se malé jednotky i lokální staraly více o sebe, než o to co se děje ve světě.
• Chybí nám sebedůvěra a perspektiva ve společnosti.
• V Rusku (autoritářská společnost) se umlčují média a v Česku (demokracie) se to děje také. Strukturálně je to totéž a není to správné, poškozuje to společnost. 

3.10.2021 Volby - Petr Robejšek

28.9.2021 Petr Robejšek 3. díl: Je potřeba jít od globálního k lokálnímu. A také od zrychlování ke zpomalování

22.9.2021 Nesvoboda bude taková, jakou ji připustíme. Politikům jsme dovolili příliš mnoho." - Petr Robejšek

Kontrola lidí a prosakování nesvobody do společnosti zajdou podle politologa Petra Robejška tak daleko, kam až to dovolíme. "A bohužel zatím jsme my - normální lidé - dovolili až příliš mnoho. A necháváme i nadále příliš volnou ruku politikům. Kýžený stav je pohledem politiků pracovní tábor. Z něho domů, podívat se na nějakou soap operu v televizi, ráno vstávat, dovolená jen pro některé, kteří se chovají slušně.

21.9.2021 Petr Robejšek 2. díl: Pár psychopatů chce ze světa udělat pracovní tábor, kde jsou využívána lidská těla jako při chovu dobytka 

• "Lockdowny, to bylo to jediné, co za uplynulý rok a půl politiky napadlo - zavřít společnost, a pak si hrát s kohoutkem, tu trochu povolit, tu víc utáhnout," tak zhodnotil uplynulé měsíce s koronavirem. Poslední vývoj je pro něj vlastně jen další epizodou selhávání politické třídy, které se od konce studené války zhoršuje. "Politické elity zvolily špatný styl vládnutí: co nejvíce kontrolovat, co nejvíce řídit. A vidíme, že to nezvládají. Tyto chyby se navršily, a to je dotlačilo k tomu, že dnes už nemohou vládnout demokraticky, a proto zažíváme puč, sklouznutí do diktatury.
• Princip politiky založené na důvěře, že vláda chce mé dobro, který byl základem společenské smlouvy, se již zcela vytratil. Průzkumy, které dokládají, že to, co si většina lidí nejvíce přeje, má nejmenší šanci, aby bylo uvedeno do praxe. Přestože se v současnosti  vlády věnují hlavně politice vlastního udržení u moci, existuje cesta, jak se vymanit z bludného kruhu špatných rozhodnutí: Začíná na úrovni každodenních rozhodování a jednání každého z nás. "Moc politiků a elit je jen domnělá, je to moc, kterou jim my dáváme svou bezmyšlenkovitostí. Začněme myslet, a oni svou moc ztratí. 
  

14.9.2021  1. díl: Buďto se vzepřeme a obhájíme svou důstojnost, nebo nám hrozí technodiktatura

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového