Martin Heidegger

Martin Heidegger (26. září 1889, Meßkirch - 26. května 1976, Freiburg im Breisgau) byl německý fenomenologický filosof, žák Edmunda Husserla, a jeden z nejvlivnějších filosofů 20. století, který ovlivnil mnoho myslitelů, mimo jiné Jean-Paula Sartra. Jeho největší přínos tkví v tom, že obnovil otázku po bytí čili ontologii, kterou podle něho moderní filosofie zanedbala. Až do totálního nasazení na konci války strávil většinu života přednášením na akademické půdě.

Heideggerovo dílo se často dělí na rané a pozdní období, přičemž dělítkem je tzv. "obrat" (die Kehre) někdy na počátku 30. let 20. století. Před svou smrtí Heidegger zorganizoval vydávání svých sebraných spisů, které rozvrhl do 102 svazků; od roku 1975 vyšlo doposud přes 60 svazků. Jeho nejznámějším dílem je Bytí a čas. 

Rickerta nahradil roku 1916 ve Freiburgu Edmund Husserl. Heidegger jej následoval a byl až do roku 1923 Husserlovým asistentem a nejbližším spolupracovníkem. Roku 1920 navázal blízké přátelství s Karlem Jaspersem. V letech 1923 až 1926 byl mimořádným profesorem v Tübingenu, kde se spřátelil s protestantským teologem a významným biblistou Rudolfem Bultmannem. Mezi jeho významné žáky patřil Karl Löwith, Leo Strauss, Hans Jonas, Emmanuel Lévinas nebo Hannah Arendtová, do níž se roku 1925 vášnivě zamiloval. Jejich poměr dlouho netrval, Arendtová se však o Heideggerovi vždycky vyjadřovala s uznáním. V rámci přípravy na profesuru, už jako proslulý učitel, vydal roku 1927 své nejslavnější dílo Bytí a čas a roku 1928 nastoupil po emeritovaném Husserlovi do Freiburgu. Velký ohlas měla i jeho polemika s Ernstem Cassirerem o výkladu Kanta na symposiu v Davosu (1929). 

Martin Heidegger, nejvýznamnější z Husserlových žáků a jeho asistent, který se za nechvalně známých okolností stal i jeho nástupcem, navázal na Husserlovu analýzu časového vědomí. V řadě věcí se však od svého učitele odchýlil a vydal se jinou cestou. Co mu na Husserlově postupu vadilo?

Husserl předně převzal descartovské a kantovské schéma "subjekt - objekt", které ovšem svým fenomenologickým přístupem zároveň zpochybnil: fenomén není ani objektivní, ani subjektivní, neboť se odehrává v souhře, v setkání "subjektu" s "objektem" a oba se na něm podstatně podílejí. Tradiční oddělení subjektu a objektu přitom vyvolává zbytečné otázky po "skutečnosti" předmětu, ačkoliv "skutečný" ve smyslu originální danosti může být pouze fenomén.

Za druhé se Husserlova analýza soustředila jen na pozorující, teoretický přístup člověka ke světu, ačkoliv člověk "zprvu a nejčastěji" není pouhý pozorovatel, ale sleduje nějaké cíle a žije tedy "činně". Právě intence - zaměřenost na předmět - svědčí o tom, že poznání skutečnosti má pro nás obvykle praktický význam, že nám i v poznávání především o něco jde. I tento rys se na utváření fenoménu podstatně podílí a bez něho nedává fenomén valný smysl.

Za třetí se Heidegger rozhodl obnovit dávnou otázku po "bytí" jako takovém, kterou podle něho západní metafyzika zapomněla a nahradila pouhým zkoumáním různých jsoucen. Sloveso "být" tak ztratilo význam a mohlo se i v jazyce stát pouhou "sponou". Toto závažné rozhodnutí ovšem znamenalo rozchod s Husserlem, pro něhož Heideggerova ontologie - otázka po bytí - stála v přímém protikladu k programu fenomenologie. Právě otázkám po bytí a po "věcech o sobě" se fenomenologie chtěla vyhnout.

Heideggerova metoda přesto zůstává fenomenologická: je to nesmírně pečlivá, podrobná analýza "pobytu" (německy Dasein), lidské existence na světě. V tomto rozboru se předně ukáže nezrušitelná vazba pobytu k jeho světu: člověk je vždycky někde a je tak přirozeným středem svého vlastního světa, prostorového "okolo". V německém da-sein (pobývat, vést svůj život) je tento vztah k nějakému "zde" výslovně vyjádřen. Na světě není sám, nýbrž s jinými lidmi, s nimiž vytváří jakýsi společný postoj a mínění, neosobní a neurčité "ono se" (das Man)

Básnicky bydlí člověk

Podle Heideggera žijeme ve světě, kde lidé až příliš spoléhají na vědu, spoléhají na vědu jako jediný zdroj pravdy, spoléhají na vědecké pojmy a vědecký pokrok, spoléhají na ni tak, že už zapomněli na reálný svět. "Technika překonala všechny vzdálenosti, avšak nevytvořila žádnou blízkost." Žijeme ve světě, kde jsou překonané vzdálenosti, tam, kde se ve středověku cestovalo několik dnů, jsme za pár hodin, zpráva, která poštou putovala dny, k nám dojde pár vteřin po odeslání SMS. Přesto však jsme nevytvořili žádnou blízkost, žádnou reálnou blízkost. Víme, kolik metrů je všechno možné od nás vzdáleno, ale všechno měření jsou jen hodnoty spojující nás s onou věcí, které nejsou vlastností oné věci, proto nám taky není blízká, i přestože jsme překonali vzdálenost. Lidé takto důvěřující vědě často zapomenou na čem věda prvotně stojí - na filosofii. Fyzika nám může vysvětlit přesně vypočítané vztahy mezi hmotou a prostorem, ale kdo nám řekne, co je vlastně hmota a prostor? Filosofie (tedy alespoň se o to pokusí). Věda podle Heideggera není primárně špatná, špatná je až tehdy, když se na ni člověk začne dívat jako jediný zdroj poznání.
Kdo nás ale může zachránit z područí vědy, která vznikla rukou člověka a člověka může zahubit? Kdo je tedy schopen vidět "reálný" svět a předat lidem jeho krásu? Kdo je schopen přiblížit nás ke světu?
Člověk si často myslí, že je pánem řeči, podle Heideggera má ale řeč obrovskou moc. Člověk řeč nepoužívá, nýbrž pouze odpovídá jejímu mluvení, když poslechne výzvu ticha. Heidegger doufá, že pomocí řeči se přiblíží "otázce po bytí", proto hledá ryze vyřčené a zamýšlí se nad ním.
Co je ale toto ryze vyřčené? Co Heideggera přimělo k podivnému názoru o odpovídání řeči?Ryze vyřčená je báseň. Zdařilá báseň "může zapřít jméno a osobu básníka". V básni stojí autor v pozadí, promlouvá řeč nikoli on sám. Báseň je volání věcí, aby se týkali lidí. Báseň přibližuje člověka se světem. Básní se člověk dotýká světa a svět člověka. A kdo píše básně? No přeci básník. Básník je ten, kdo nás sbližuje se světem. Básník je "domácí přítel" lidí - společník člověka, při podivuhodném bloudění domovem světa.

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového