Houby

Houby jsou eukaryotické mikroorganismy, které hrají základní roli při regulaci klíčových ekosystémových procesů. Jako hlavní rozkladači organické hmoty, stejně jako mutualisté nebo patogeny rostlin, půdní houby významně ovlivňují rostlinnou primární produkci a koloběhy živin v ekosystémech.

• Půdní houby významně přispívají k produkci čisté vody, potravy a vzduchu a k potlačování půdních organismů způsobujících onemocnění rostlin a živočichů. 
  
• Maximum diverzity u hub neleží v tropech, jako je tomu u rostlin, ale spíše v chladných oblastech," říká Petr Kohout pracovník laboratoře environmentální mikrobiologie MBÚ AV ČR. 
  
• "Klima je jedním z hlavních faktorů, které výskyt hub předurčují". 
  
• Je známo, že ekosystém lesů po celé planetě drží pohromadě především díky houbám, které si mezi sebou předávají živiny a také nepostradatelnou vodu. Houby zřejmě rostly na souši ještě dříve. Mohly tedy hrát důležitou roli v opětovném probuzení života na světě. Poskytují totiž rostlinám a stromům vodu a minerální živiny, které jsou důležité pro jejich další růst a rozvoj.  
  
• Houby se na souši objevily mnohem dříve než rostliny, které z moře přešly na souš teprve před 450 miliony lety.  
  
• Houby rozkládají kameny v živou hmotu (výtrusy hub vypouští kyselinu, která rozkládá povrch hornin), houbová vlákna následně těží z horniny živiny v podobě minerálů, špičky vláken (hyfy) dokáží díky tlaku až 200 atm. rozdrtit kámen, dochází k těžbě na molekulární úrovni, tím se vytváří prostor pro příchod prvních rostlin.
  
• Pro strukturu půdy jsou nesmírně důležité houby, které žijí v symbióze se zemědělskými plodinami. Pomáhají jim překonávat sucho, zpřístupňovat živiny, chrání je před bakteriemi atd. A rostlina zase 25-30% všeho, co získá fotosyntézou ze slunce, věnuje do půdy, mimo jiné těmto houbám. Mají vlastně uzavřenou takovou dohodu o vzájemně výhodné spolupráci. 
• Půda (podobně jako lidská kůže) stojí na hranici dvou světů mezi minerály a rostlinami (mykorhiza). Rostliny stojí na hranici dvou světů půdy a atmosféry - vzduch a Slunce (fotosyntéza). Houby - přechodový druh mezi rostlinami a zvířaty, hnacím prvkem evoluce na souši. více 

Mykorhiza

Zajímavost: Houby jsou hnacím prvkem evoluce na souši (rozežírají horniny ze kterých vzniká půda, vyživují rostliny a také díky nim se planeta zazelenala), houby vdechli planetě život po každé globální katastrofě (bez hub by nebyl život na planetě Zemi), houby také vydláždily cestu lidské civilizaci. Budou se houby v našem století také podílet na evoluci lidské civilizace a zajistí novou dynamickou rovnováhu na planetě společně s dalšími mikroorganismy a vodou? 

Dřevokazné houby:

• Kotrč kadeřavý (Sparassis crispa) je houba, která parazituje převážně na kořenech borovic. 
  
• Rezavec šikmý, čaga
• Choroš
• Troudnatec pásovaný
• Hlíva ústřičná
• Jídašovo ucho
• Penízovka sametonohá, jedlá zimní houba
• Březovník obecný roste na břízách, houba připomíná ledvinu, starší březovníky už jsou hodně tuhé a připomínají právě již zmiňovaný korek, dokáže eliminovat parazity ve střevech. Je možné ho využít také na rány a otoky. Stačí plátek houby, případně prášek. Jinak by měl březovník také posílit imunitu. jen pro zajímavost, v minulosti se používal jako leštidlo na hodinky a bruska pro břitvy v holičství
• Lesklokorka ploská, nejedlá houba
• Sírovec žlutooranžový, jedlé plodnice
• Outkovka pestrá (Coriolus versicolor)
• Lesklokorka lesklá - Reishi

Pestřec obecný: český lanýž

Lanýže jsou bezpochyby nejdražšími houbami na světě. U nás ovšem nerostou, i když o jejich pěstování se zejména na konci 19. století někteří čeští šlechtici docela dost snažili. Doménou lanýžů je Francie a zejména pak kraj Périgord. Protože lanýže rostou pod zemí, domorodci k jejich vyhledávání používají ochočené divoké bachyně nebo speciálně vycvičené psy.

Lidový název český lanýž u nás dostal pestřec obecný, který ovšem s lanýži není ani vzdáleně příbuzný. Kulovité nebo hlízovité plodnice od tří do deseti centimetrů jsou přisedlé k zemi, povrch mají slámově okrový a šupinatý, na řezu jsou nejprve bílé, pak modrošedé, nakonec černé a prášivé.

Ač je pestřec v podstatě mírné jedovatý, staré kuchařky doporučují přidat jeho plátek například do bramborové polévky místo pepře. I dnes ho někteří houbaří suší, drtí a pak (pochopitelně s rozmyslem) používají jako koření.

Blíže k pravému lanýži má určitě bělolanýž obecný, který také roste pod zemí (nebo jen kouskem vyčnívá), takže ho najdeme spíše až tehdy, vyhrabe-li ho před námi zvěř. Asi 5 až 12 cm velké plodnice přesvědčivě připomínající brambor; jsou světle hnědé, na řezu bělavě žilkovitě mramorované a silně kořenně voní. Je to velmi chutná houba především do omáček, roste však vzácně, nejvíce v borových lesích.

Tvarově se bělolanýži velmi podobá kořenovec načervenalý, který už je houbou polopodzemní. V mládí sametové plodnice na vzduchu červenají až blednou, uvnitř jsou máslově žlutavé, někdy až světle zelenavé. Houba příjemně ovocně voní a dodává tak smaženici vynikající, originální chuť (návštěvy nestačí žasnout!). Nesmí vás ovšem zaskočit fakt, že kořenovec, věren svému jménu, obarví jídlo lehce dorůžova.

V mládí rovněž hlízovité, později však palicovité a daleko větší plodnice (5 až 15 cm) má i měcháč písečný. Nejprve také roste pod zemí, když se však plodnice proderou na světlo, získají okrově hnědou barvu. Měcháč bezpečně poznáme na řezu, kde černé pletivo plodnice je poseto nápadnými žlutavými "pecičkami". Houba, jak jméno napovídá, roste poměrně hojně na písečných půdách, i ona dává smaženici osobitou chuť.

Vatovec je největší

Pýchavky sice asi zná kdekdo, ale málokdo je ke své škodě sbírá. Přitom se společně s příbuznými prášivkami hodí jak do polévek, tak do omáček, lze je upravit jako mozeček, vyškvařit jako křupavé škvarečky, větší plodnice nakrájet na silnější plátky a osmažit jako řízek (do smaženice či octového nálevu je však nedávejte, a sušit je vůbec nelze).

Pýchavky − a jejich již zmíněné sestřičky prášivky − však mají pro nás, až ne tak výborné houbaře, zásadní neocenitelnou vlastnost: všechny, až na jedinou výjimku pýchavku horskou, jsou jedlé a ke všemu přibližně stejně chutné.

Nejhojnější bývá pýchavka obecná. 3 až 9 cm vysoké a 2 až 5 cm široké plodnice obráceného hruškovitého tvaru jsou pokryté ostny, po kterých po odpadu zůstávají na povrchu houby ďolíčky.

Velmi podobná pýchavka hruškovitá má povrch jakoby osmahlých plodnic spíše bradavčitý a často roste ve shlucích. Krasavicí mezi pýchavkami je pýchavka závojová, která svou plodnici ozdobila pomíjivým závojem, který se s růstem houby trhá v ploché útržky. Roste v dubohabrových lesích v oblasti teplomilné květeny, protože je však už velmi vzácná, neměli bychom ji sbírat, ale naopak chránit.

Již zmíněná pýchavka horská se dobře pozná, neboť její zahnutými ostny zdobené plodnice jsou již od mládí nahnědlé a později až tmavě hnědé. Roste ve vyšších polohách hlavně pod smrky.

Velmi hojná prášivka šedivá má jen 1 až 3 cm široké k zemi přisedlé plodnice, v mládí čistě bílé a později šedé, nahoře s malým otvorem, kterým se při stisknutí vyprašují výtrusy. Je zajímavé, že výtrusy prášivkovitých hub se dlouho používaly k zastavení krvácejících ran i například k léčení hemoroidů.

Velkou pýchavkovitou houbou je plešivka dlabaná s 6 až 14 cm vysokými a 5 až 16 cm širokými plodnicemi, jež mají políčkovitě rozpukávající povrch. Roste nejraději na lukách a pastvinách.

Tam, se také potkáme s naší největší jedlou břichatkovitou houbou vatovcem obrovským. Jeho okrové a později až kaštanově hnědavé, nepravidelně kulovité plodnice dorůstají až půlmetrových výšek. Vůbec největší byla nalezena v r. 1955 v jedné z libereckých zahrad. Měla úctyhodný obvod 212 cm a vážila 20,8 kg!

Kotrč nemá chybu

Zvláštním tvarem složeným z mnoha drobných větévek každého určitě zaujmou kuřátka. Ta už ovšem nemůžeme počítat mezi zvlášť chutné houby, ale jistým zpestřením pro smaženici být určitě mohou. Z velkého počtu druhů si pozornost zaslouží především kuřátka květáková s oblými, podélně rýhovanými, bledě okrovými a na koncích vínově zabarvenými větévkami.

Naproti tomu větévky zažloutlé, nerýhované, velmi hustě stěsnané a se zoubky na koncích mají kuřátka zlatá, jim velmi podobná kuřátka žlutá mají výrazně síroužlutou barvu a od předešlých se liší především tupými konci větévek.

Nesmíme je však zaměnit za slabě jedovatá kuřátka sličná − jejich větévky jsou žlutookrové nebo žlutočervené, podélně rýhovaté, nápadná jsou hustým, jakoby svícnovitým větvením.

Pokud chcete kuřátka sbírat, měli byste z půdy vyrýpnout celý třeň, neboť ten je nejmasitější a nejjemnější a naopak konce větévek odřezat, protože obsahují hořké a obtížně stravitelné látky.

Jiné to ovšem je s kuřátkům příbuzným kotrčem kadeřavým, který patří k velmi chutným houbám a z něho připravená dršťková polévka prostě nemá chybu. Je to nepřehlédnutelná houba, tvarem živě připomínající květák, s běložlutými a později sytě okrově zbarvenými plodnicemi tvořenými mnoha listovými, zprohýbanými až kadeřavými větévkami, které dole srůstají v hluboko v zemi kořenící třeň. Roste v jehličnatých nebo i smíšených lesích, nejvíce při kmenech borovic nebo i na pařezech.

Jemu podobný, ale vzácnější je kotrč Němcův, který se liší bělavým zbarvením plodnic a plochými, na konci nezubatými větévkami. Nalézt ho můžeme nejspíše u pat jedlí. Trošku problém bývá s čištěním rozsochatých kotrčů. Poradíme vám - dejte je pod sprchu a prolijte je silným proudem vody.

Na stroček netrubte

Podivuhodným tvarem se může chlubit i stroček trubkovitý. Proto si také vysloužil spoustu nejrůznějších lidových názvů jako třeba černoušek, džbáneček, fajfky, komeník, trubač, trubky, prasečí růžek, dokonce i velmi jadrné pojmenování kozí prdel. Němci mu říkají Totentrompete (trubka mrtvých).

Je to sice skutečně dost nepohledná houba, ale chuťově je výborná a má výraznou kořennou vůni; roste poměrně hojně ve všech druzích lesů. Mnozí si bez něho nedokáží představit vánočního kubu. Zkuste si z něho ale udělat třeba komeníčka, tedy salát, který je nejen rychle hotový a osvěžující, ale ještě navíc skvěle vypadá.

Komeníček

Asi 250 g hub povařte deset minut, pak je nechte okapat a vychladnout. Každou plodnici podélně rozkrojte, smíchejte s drobně nasekanou cibulkou a zalijte nálevem z olivového oleje, octu, pepře a soli a vše znovu dobře promíchejte. Dobrou chuť!

Dršťková z kotrče

Na sádle zpěníme cibuli, zasypeme ji vrchovatou lžičkou sladké papriky a přidáme zvlášť dozlatova usmaženou kořenovou zeleninu a asi tři lžíce mouky. Mícháme a když jíška začne hnědnout, zalijeme ji patřičným množstvím vody, do které zavaříme masox, nasekaného, dobře omytého kotrče, vodu osolíme a přidáme trochu kmínu. Když jsou houby měkké, polévku dochutíme utřeným česnekem a majoránkou.

Plešivky jako mozeček

Nasekanou cibuli usmažíme na másle dozlatova a podusíme na ní na kostičky nakrájené plešivky. Přidáme vejce, směs mícháme do zhoustnutí a nakonec ji ozdobíme nasekanou pažitkou. Podáváme s chlebem.

Kotrč s květákem a nudlemi

Květák uvaříme v osolené vodě a rozebereme jej na růžičky. Dobře omytého kotrče nasekáme nadrobno a podusíme na cibulce. Uvaříme asi 250 g širokých nudlí, omastíme je máslem a smícháme s květákem a houbami. Podle chuti dosolíme, opepříme a posypeme pažitkou.

https://www.ireceptar.cz/vareni-a-recepty/i-tyhle-houby-chutnaji.html?

Hvězdovka červenavá (Geastrum rufescens) je nejedlá, nikoliv jedovatá  

• V kulovitém stádiu jsou jedlé, ale pro svoji tuhost těžko stravitelné. 
  

Celkem nápadná houba, díky svému vzhledu, zralá plodnice se rozděluje do 5-6 cípů, jde o zemního saprofyta, občas rostoucího na rozkládajících se pařezech či spadlých a tlejících kmenech stromů. Při poranění plodnice nápadně červenají. U zralé houby plodnice praská a tím vytváří 5-6 cípů, rozevřená plodnice dosahuje šířky až 11 cm, zatím co zavřená kulovitá plodnice pod zemí 3-5 cm šířky. Uzavřené plodnice, jsou pod zemí, na povrchu je okrově hnědé až červenohnědé podhoubí. Po dozrání a prasknutí plodnice, cípy mají světle okrovou barvu, později se měnící v červenou až hnědou. Při rozvíjení laloků je na povrch vynášen těřich. Tenká vnitřní okrovka je umístěna na rozložených lalocích. Hnědavý, kulovitý těřich se otvírá kuželovitě vystouplým na okrajích roztřepeným ústím, ze kterého jsou pak vyfukovány světle hnědé výtrusy do okolí. Okolí ústí je u jednotlivých druhů charakteristicky uspořádáno. Výtrusy jsou světle hnědé, kulovité a jemně ostnité.

Hvězdovka červenavá je houba rostoucí od srpna někdy až do konce listopadu. Vyskytující se hlavně v rozmanitých typech jehličnatých lesů (zvláště smrčiny), celém mírném pásu severní polokoule. Může se vyskytovat i v listnatých porostech (Slovensko). 

Petr Kohout (28. 11. 2021) - Tajuplný svět pod našima nohama | Neurazitelny.cz | Večery na FF UK

Význam hub v přírodních procesech, při kterých získávají energii z rostlin (rozklad organických látek):

• Parazité
• Symbionti (mykorhizní symbióza - symbióza mezi kořeny rostlin a půdními houbami, existuje více jak 400 milionů roků). Mykorhiza hrála významnou roli při přechodu rostlin z vody na souš.
• Rozkladači

Houby díky svým vláknům (mycélium) má ideální přístup k živinám a vodě v půdě a nemá přístup k uhlíkatým látkám. Rostlina díky fotosyntéze má přebytek cukru a chybí jí voda a minerální látky.

• Houby dokáží vybírat, selektovat (například neposílají rostlině těžké kovy, uloží je ve svém mycéliu), jaké živiny posílají do rostliny. 

Lesní síť: místo počítačů jsou stromy a místo síťových, nebo otických kabelů máte micelium mykorhizních hub. Všechny rostliny a stromy, které tvoří mykorhizu jsou napojeny na tuto společnou síť a díky tomu mohou spolu komunikovat. Rostliny si mohou mezi sebou posílat živiny (minerální živiny, uhlíkaté látky, cukry) a informace. Velký strom posílá živiny a energii do mykorhizní sítě a získává pro sebe potřebné látky, malé semenáčky pod stromem jsou utlumeny, ale v případě odumření tohoto stromu začne mykorhízní síť tomuto malému semenáčku dávat mnohem větší množství živin, než před tím (než ji může dát na oplátku). Defakto mu tuto výživu půjčuje a strom to splácí později. Společná mykorhizní síť pomáhá k mnohem rychlejší obnově porostu, který se musí obnovit.

Vědci srovnávali společně čirok (rychle roste) a len (co do mykorhizní sítě dodávají a co dostávají zpět. Zjistili, že ten rychlerostoucí čirok posílá to té společné miceliální sítě obrovské množství uhlíkatých látek a z miceliální sítě nedostává téměř nic. Když to pomalu rostoucí len (ani neměla co miceliální síti nabídnou) dostal disproporčně (podstatně více) množství minerálních živin (fosforu a dusíku). Velký čirok vystavěl mykorhízní síť a micelia a len z toho profitoval. Jsou to dva různé druhy rostlin. My nevíme, proč by něco takového mělo v přírodě probíhat, nedává to smysl v přírodě je boj o přežití o zdroje a nebude je s nikým sdílet, když za to nic nemám. Napadá nás, že jakmile funguje redistribuce zdrojů v síti v rámci přírody, tak v té redistribuci velice často dochází k podvodům. V rámci evoluce v přírodě se těch podvodníků vytvořilo hodně (mykorhizní podvodníci, např. orchidej atd.). Naučili se (protože některé rostliny nejsou zelené a neumí fotosyntetizovat), že se svými kořeny připojí na mykorhizní síť a z ní čerpají fosfor, uhlík atd. Oni (mykorhizní podvodníci) neparatizují na houbách, ale na okolních stromech. Přes mykorhizní síť proudí informace mezi rostlinami (pokud je rostlina napadena mšicemi, tak dá info ostatním rostlinám).

U nás se hospodaří v lesích holosečně. V lese tvoří 55% biomasy, toho micéllia jsou mykorhizní houby.  Rok po vykácení není o této síti ani vidu, ani slechu (nepřežije jediná mykorhizní houba a když se vysází nový les, tak se tato síť musí vytvořit znovu, ale nevíme za jak dlouho a v jaké pestrosti - pozn. je to podobné jako mikrobiom u člověka po antibioticích). Pokud bychom chtěli tuto síť zachovat, tak bychom museli přejít na výstavkové hospodaření (každý 5 až 10 strom musíte na této lokalitě nechat). Když stále resetuje mykornízní síť při holosečích, tak resetujeme (zabíjíme) i všechny rostliny, které jsou životně závislé na miceliální síti.

Pěstování dřevin (lesa) mimo přirozený areál výskytu (např. Velká zelená zeď, Great Green Wall, Afrika) - nepůvodní organismy (koreluje to s Britskými koloniemi) - globalizace biosféry (transport dřevin do kolonií).

• Introdukce nejsou jen králíci v Austrálii.

Dovezené dřeviny se z plantáží (borovice, smrtky atd.) šíří do okolního ekosystému, je to umožněno tím , že tam se semenáčky (malý stromek s půdou z původního prostředí) dovezli i ty mykorhizni houby.

Houby na světlo reagují, ale ne svým růstem. Micellium v půdě nepotřebuje pro svůj růst slunce.

Houby v sobě dokáží těžké kovy akumulovat a neposílají je do rostlin, ale mohou je posílat někam jinam (mohou je deponovat v plodnicích). Houby těžké kovy do sebe nemetabolizují a nezpracovávají (neukládají), pouze je někam deponují přenašeči např. do vakuoly.

Rostliny nemají vědomí. Pokud má rostlina nadbytek např. uhlíku, tak to posílá do micellialní sítě.

Kovy lze těžit rostlinami, co se týče zlata, tak rostliny v sobě akumulují zlato (Jan Borovička se zabývá houbami a zlatem).

Houby, které rozkládají organickou hmotu a patogenní houby (mají široké rozmezí teplot, kdy mohou růst), které zabíjí rostliny budou změnu klimatu ovlivněny relativně málo. Nejvíce negativně budou změnou klimatu ovlivněny mykorhizní houby (mají úzké rozmezí teplot, kdy mohou růst). Klimatická změna vystaví do stresu spíše mykorhizní houby, než ty ostatní (rozkladné, patogenní atd.). Mění se i to, kdy houby vytváří plodnice (už na jaře, díky mírným a teplým zimám).

V lidské mikrobiomu houby nedominují a rozhodně uvnitř člověka nenajdete, ale na pokožce ano (kvasinky jsou také jednobuněčné houby).

Sucho má nejdřív negativní vliv na stromy (je mnohem více zasažena suchem) a ovlivnění hub suchem bude nepřímé tím, že odumřou a budou ve stresu rostliny (nemá dostatek zdrojů pro fotosyntézu, uhlíkatých látek, nemá co posílat houbám a houby nerostou).

Houby arbuskulární mykorhizy netvoří plodnice, ale pouze podzemní micélium a nějaké spóry. Díky orbě se neustále narušují a vybírá se tam pouze malá skupina druhů, která je na to přizpůsobená (je tam méně hub, než kdyby se neoralo). V agrosystému nám to na první pohled nevadí, protože my ty rostliny zásobujeme velkým množstvím minerálních hnojiv a ty rostliny mají dostatek živin, bez toho aby potřebovali mykorhízní houby.

Kůrovcová kalamita (smrkové monokultury) je příležitostí, jak vrátit skladu lesa blíže přírodě blízkému lesu a začít hospodařit přírodě blízkým způsobem na větších plochách. Problém smrkových monokultur bude problém do budoucna, protože smrk bude hodně trpět změnou klimatu. Pokud se vrátíme k 70% zastoupení smrku v lesích, tak se budou kůrovcové kalamity opakovat.

Houby, zprávy z tisku:

11.9.2023 Neuvěřitelné možnosti mykokompozitu ve stavebnictví potvrdily testy projektu Samorost.

Houby místo proklínaného polystyrenu, houbové náhražky dřevěných OSB desek, masa, kůže a dalších surovin. Svět začal žít houbovým myceliem a slibuje si od něj především udržitelnost. V závislosti na volbě vstupních surovin, době zrání, způsobu tvarování (formování či lisování) a povrchových úpravách může být houbové mycelium tvárné jako papír i tvrdé jako cihla, lze z něj ušít oblečení, postavit postel, vyrobit izolace domu, postavit příčku apod.

Zdroj: https://www.ceskestavby.cz/clanky/neuveritelne-moznosti-mykokompozitu-ve-stavebnictvi-potvrdily-testy-projektu-samorost-32517.html?

1.4.2023 Po více než čtvrt století objevili mykologové na tlejících kmenech smrků v šumavském Boubínském pralese houbu s názvem ohňovec rezavohnědý. Jde o vzácný pralesní druh choroše, který byl poprvé nalezen v roce 1964 a který vědci nacházeli až do roku 1995. Pak se ale po pralesní houbě slehla zem. Podle vědců je nález této houby jasným signálem, že se v šumavských lesích nemají souše kácet, ale mají se ponechat přirozenému vývoji. "Jedině tak totiž můžeme nastartovat a nechat rozvinout přirozený vývoj tohoto nádherného lesního komplexu.

Tento druh choroše dokládá rozdíl, zda stojící souši pokácíme, nebo necháme přirozeně tlít nastojato a potom spadnout. Příroda jasně ukazuje, že i různé druhy smrti a posmrtného vývoje stromů dávají život odlišným druhům a celým společenstvím organismů. Až metrové plodnice ohňovce rezavohnědého vyrůstají téměř výhradně na kmenech, které uschly nastojato a dlouho stály jako souše. Houba se vyskytuje na relativně tvrdém dřevě několik málo let po pádu stromu a na kmeni pak vytrvává většinou po dobu dvou až tří let.

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-unikatni-choros-ukazuje-proc-souse-nekacet-40427428#

19.4.2022 Výzkum vedený profesorem Andrewem Adamatzkym z laboratoře nekonvenčních výpočtů Západoanglické univerzity v Bristolu ukázal, že signály, které si houby mezi sebou vyměňují, mají určitou podobnost s lidskou řečí. Tyto signály (elektrické impulzy) se podle něj shlukují do řetězců, které z matematického pohledu odpovídají komunikaci až o 50 slovech.

• Impulzy mezi houbami putují prostřednictvím dlouhých podzemních vláknitých struktur zvaných hyfy - tento proces je podobný lidské komunikaci pomocí neuronů.
  
• Adamatzky zkoumal čtyři druhy hub - penízovku sametonohou, klanolístku obecnou, housenici červenou a Omphalotus nidiformis - hlívovník známý též jako "houba duchů", do jejichž substrátů vložil drobné elektrody a sledoval elektrickou aktivitu.
  
• Vlny elektrických aktivit mohou hubám sloužit k zachování celistvosti - v tomto případě je připodobňuje k vytí vlků, které pomáhá udržovat smečku zvířat pohromadě. Stejně tak ale podle něj může jít o hlášení nově objevených zdrojů důležitých látek v přírodě.
• https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/houby-vysilaji-signaly-ktere-se-podobaji-lidske-reci-tvrdi-vyzkum-40393515#
  

18.1.2022 Fosfor je naprosto nenahraditelný zdroj. Jednou bude cennější než ropa, říká paleoekolog Petr Pokorný. Rozptýlený fosfor umí vytěžit jedině některé mikroorganismy a potom houby. O mykorhize a jejím významu pro rostliny jsme už mluvili. Některé mykorhizní houby dělají jenom to, že svoje podhoubí vyšlou hodně daleko, a sklidí dobře dostupný fosfor z velké plochy. Těm se říká "sklízeči" nebo "vyhledávači" fosforu, scavengers. Rostlině nahrazují velký povrch kořenového vlášení. Ony mají ještě větší povrch a rostlině ho poskytnou výměnou za cukr. Ale pro rostlinu je to důležité, protože tak z velké plochy získají rozpuštěný, tedy už biologicky uvolněný fosfor. Ještě účinnější jsou ektomykorhizní houby, kterým se říká miners, "těžaři". Ti umějí vytěžit fosfor přímo z apatitu a poskytnout ho rostlině. I když je to energeticky mnohem náročnější a chtějí za to víc cukru, který jim musí výměnou dodat rostlina. Ale pokud má rostlina dost světla a vláhy, a to, co jí chybí, je především fosfor, tak za něj cukr ráda vymění.

• Houba získá fosfor z apatitu, dodá ho rostlině, rostlina si ho zabuduje do biomasy, pak uhyne, a z její biomasy už se fosfor může uvolnit v biologicky aktivní formě. Rozpustné, využitelné. Což je přesně ten hlavní zdroj, který využívají živé organismy. Býložravci žerou rostliny, rozkladači fosfor recyklují do půdního roztoku, který je znovu použitelný pro ty živé.
• Jenže tento využitelný fosfor má jednu nepříjemnou vlastnost: hrozně rychle se váže na komplexy s kovy, hlavně se železem a hliníkem. Než se ho v půdním roztoku stihne chopit rostlina, už se zachytil na železo a hliník. A to je tak pevná vazba, že je pak ještě nedostupnější než v apatitu. Z této vazby už ho nezískají ani houby a je tak nenávratně ztracený.  
  
• Koloběh fosforu většinou vypadá tak, že když máme čerstvou horninu vystavenou vzduchu a počasí, pomalu se v procesu zvětrávání uvolňuje fosfor z apatitu. Aktivně ho uvolňují také houby a další mikroorganismy. Tím vyroste koncentrace fosforu v půdním roztoku a to je pro ekosystém nejlepší stádium. Postupně se ale víc a víc fosforu váže na kovové komplexy, a dochází k téměř úplnému vymizení fosforu jak z primárního zdroje - apatitu, tak z půdního roztoku, a skoro všechen je v těch nerozpustných komplexech. V takovém ekosystému je jediným významnějším přirozeným zdrojem fosforu větrný transport na velké vzdálenosti.
  
• Ještě docela nedávno, před 6 000 lety, na Sahaře nebyla poušť, ale byla tam jezera a zelené sezonní savany. Jezerní pánve jsou sice dnes vyschlé, ale jejich sedimenty stále ještě obsahují hodně organického materiálu s obsahem snadno rozpustného fosforu ve formě fosforitů. Dnes vítr z vyschlých saharských jezer vyfoukává fosfority, které jsou poměrně lehké a přeletí díky pasátům dokonce přes celý Atlantický oceán a potom pohnojí Amazonský prales. Výzkumy v poslední době ukazují, že tohle je pro Amazonský prales hlavní zdroj fosforu. Kdyby nebylo tohoto větrného přenosu, tak není dnešní Amazonský prales. Místo tropického lesa by tam byla travnatá savana jako ve Venezuele nebo na jihu, v oblasti pampy. Takhle strašně limitující fosfor je.
  
• Podobně to probíhá v moři. Jakmile velký oblak prachu například ze Sahary padne do Atlantiku, okamžitě se jeho vody zazelenají rozvojem řasového planktonu. A objeví se organismy na ně navázané - zooplankton a spolu s ním hejna ryb, která se jím živí. Takže i na moře má takový zdroj velký vliv.
  
• Obecně, ze dna rybníka se dá fosfor získat, protože se neváže do kovových komplexů díky tomu, že se tam nachází v prostředí bez přístupu kyslíku. Proces vazby v anoxickém prostředí neprobíhá. 
  
• Zvětrávání apatitu je hrozně pomalý proces. Tak pomalý, že se časově kryje se střídáním dob ledových a meziledových ve čtvrtohorách.  Doba ledová znamená, že planeta je studená, souše jsou suché a panují na nich drsné podmínky. Zaniknou půdy, půdní pokryv plný komplexů fosforu s kovy eroduje, z podloží se obnaží horniny s apatitem. Fouká vítr a celá planeta se plošně hnojí navětralým prachem, který obsahuje apatit. Z velkých nánosů prachu eventuálně vznikají tzv. spraše, na kterých v naší době meziledové vznikají ty nejúrodnější zemědělské půdy, černozemě. V ledovcových vrtech v Antarktidě a v Grónsku je krásně zachycené, že prašnost ovzduší v glaciálu byla třeba o dva řády vyšší oproti současnosti. Příchod doby meziledové je pokaždé zlatá doba pro biosféru. Je teplo a na kontinentech mnohem víc prší. Vegetace bují, protože fosforu je dost a všechno je jím přirozeně prohnojené. Ale po pár tisících letech se fosfor vyčerpá, protože všude na povrchu vznikly půdy, v nich je fosfor biologicky zužitkovaný a víc a víc se váže do kovových komplexů. Takový je v kostce přirozený cyklus fosforu v rytmu čtvrtohorních ledových a meziledových dob.
• Dnes už jsme v době suboptimální, kdy je limitace fosforem na souši zásadní. A musí přijít další doba ledová, aby vlastně zdevastovala tuhle biosféru, obnažila nové horniny a cyklus mohl začít nanovo. Trošku to zjednodušuju. Na cyklu fosforu se podílejí i horotvorné procesy. Když se někde prudce zvedají pásemná pohoří, je tam velká eroze. Proto je v rámci Amazonie nejúživnější podhůří And a okolí řek, kde je k dispozici čerstvý materiál plný apatitu ze zdvihajících se hor. Oblasti na dolní Amazonce jsou nejméně úživné, protože téměř jediným zdrojem fosforu je tu prach ze Sahary. 
  
• Kyselé podloží, například pískovce v severních Čechách, obsahuje fosforu opravdu minimum a ekosystémy jsou zde extrémně chudé. Ale na bazických vulkanitech v Českém Středohoří je fosforu plno, a protože je tu podloží bazické, tak jsou tu lepší podmínky k jeho vyluhování. A vulkanické horniny jsou fosforem bohaté i primárně. Zde není limitace fosforem až tak kritická.
  
• Ceny potravin se dnes a i do budoucna odvíjejí především od cen hnojiv, a to hlavně fosfátových. Vedle cen fosilních paliv pro provoz zemědělských strojů a dopravu. 
  
• Recyklace fosfátů je vždycky na principu využívání biomasy ke hnojení. A to nemusí být jen biomasa určená ke kompostování. Biomasu můžeme vytěžit jinde, pálit ji a popelem pak hnojit. Protože fosfor naštěstí nevylítne do vzduchu, ale zůstane v popelu. A když na popel naliji kyselinu sírovou, která je relativně levná a zdroje jsou relativně neomezené, pak dostanu superfosfát, který je jako hnojivo účinnější. Pokud hodím na pole jen popel, trvá stovky až tisíce let, než se všechen fosfor uvolní - a to je z ekonomického hlediska ztrátové. Potřebujeme dostat úrodu už druhý rok, což umožní jen superfosfát.
  
• Tradiční recyklací fosforu je jakékoli hnojení chlévskou mrvou. Tím, že se na velké hromadě vykydaná mrva nechá částečně rozložit, se uvolní živiny včetně fosforu, a tím potom pohnojím pole. To je tradiční hnojivo vynalezené už pravěku metodou pokus - omyl. Třeba se vědělo, že když se do mrvy přidá mletý vápenec, je to lepší. Už se vědělo, že sypat popel na pole je výhodné, že to zlepšuje růst plodin.  
  
• Dobré je házet na kompost dřevěný popel z kamen, skořápky vajec, kosti. Takové odpady jsou z hlediska fosforu největší poklad. 
  
• Druhá možnost je třeba košárování - pastva zvířat na úhorech nebo na produkčních lukách. Zvířata se tam pasou a zanechávají trus, takže recyklují v krátkém cyklu. Ale tam je problém, že fosfor mohou využít plevele a ne rostliny, které bychom na polích a lukách rádi viděli.
  
• Pokud by nám došla všechna fosfátová hnojiva a jenom recyklujeme, tak Země dnešních 7 miliard lidí neuživí. A zemědělství by se za takových okolností muselo provozovat na podstatně větších plochách, což je neúnosné z hlediska ochrany posledních zbytků přirozených biotopů. 
  
• Limitace fosforem je v zásadě přirozený stav. Jedině krátkou dobu po konci každé doby ledové (ve čtvrtohorách už jich bylo asi padesát) bylo fosforu dostatek. Minimálně po většinu dob meziledových je nedostatek fosforu normální stav. My, jakožto lidstvo, nyní chceme ze Země vydupat maximum. Marná sláva, je nás tu přeci 7 miliard! Za těchto okolností je to velký problém. Fundamentálním problémem je zkrátka veliký počet lidí na Zemi, násobeno jejich nároky, které v průměru stále rostou. Obávám se, že takový trend není dlouhodobě udržitelný. 
  
• Ukazuje se tzv. Iversenův cyklus. Dánský paleoekolog Iversen popsal v roce 1958, že střídání dob ledových a meziledových ve čtvrtohorách působí na kontinentech střídání živinově bohatých a živinově chudých období, a že to má zákonitý vývoj. A my jsme teď skutečně ve fázi doby meziledové, které Iversen říká regresivní fáze. Limitace fosforem je v ní klíčová. V době ledové je zase fosforu dost a tím, co limituje produktivitu určitého území, je teplota. Nebo nedostatek vody. Podle Milankovičovy teorie by další doba ledová měla přijít už relativně brzy, někdy za 5000 - 10 000 let, a to už bude z hlediska fosforu vlastně restart.
  
• Vidíme, že se zákonitě střídají listnaté lesy s lesy jehličnatými, protože jehličnaté lesy mnohem líp hospodaří s omezenou zásobou živin. Neshazují listy, takže je tolik neztrácí. Nevrací je do půdy, ale zase mají ektomykorhizní houby, které pro ně fosfor vyzískají. Na začátku naší doby meziledové, holocénu, byly v našem mírném klimatickém pásmu dominantní listnaté lesy, končí to jehličnatými lesy, které víc šetří fosforem a mají ještě k sobě ty skamaráděné houby. Je v tom určitá zákonitost, které jsme si donedávna nebyli vědomi. Smrkové plantáže tu nemáme jenom z toho důvodu, že si tak mermomocí usmyslili lesníci.  
  
• Dusík byl pro zemědělce v 19. století skoro stejně nedostatkový jako fosfor. To už jsme ale vyřešili, díky umělé syntéze amoniaku ze vzduchu. Dusíku je v atmosféře 70 procent, je to prakticky neomezený zdroj, ale je inertní a nevyužije se lehce. Umějí ho vázat symbiotické bakterie žijící na kořenech bobovitých rostlin, ale jinak ho biosféra získat neumí. Ale pak přišli chemikové Fritz Haber a Carl Bosh a vymysleli Haber-Boshovu syntézu, reakci, během které se ze vzduchu udělá amoniak, a ten už je pak dobře využitelný k výrobě umělých hnojiv. To se záhy ukázalo jako obrovský objev, který do velké míry odvrátil potravinovou krizi. Máme ohromně levný a neomezený zdroj dusíku. Stačí obyčejný vzduch, vysoký tlak a vysoká teplota. Ještě je potřeba nějaký katalyzátor a tak si vyrobíme amoniak. To je objev, který zásadně proměnil celý svět. Haber-Boshova syntéza je ale dodnes závislá na spalování fosilních paliv. Jinak to zatím pořádně neumíme.
  
• Draslík je ve všech půdách, horninách, například v živci, to je jeden z nejběžnějších minerálů v zemské kůře. Musejí také zvětrat, aby se z nich draslík uvolnil, ale není to až tak dlouhý proces a běží celkem účinně. A různá ložiska koncentrovaného draslíku existují a nejsou zas tak nedostatková.
• https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/fosfor-je-naprosto-nenahraditelny-zdroj.jednou-bude-cennejsi-nez-ropa-rika-paleoekolog-petr-pokorny?

22.2.2021 Houby jsou prospěšné nejen pro zdraví člověka, ale i pro lesy a rostliny obecně. To však zdaleka není všechno. Nová studie zjistila, že houby mohly mít důležitou roli i v dávné historii Země. Houba stará 635 milionů let zřejmě přispěla k obnově života na planetě po době ledové.

Studie čínsko-amerického týmu vědců publikovaná v časopise Nature Communications je zcela přelomová. Zkamenělinu houby nalezli vědci v jižní Číně mezi dolomitovými skalami. Ta podle všech indicií přečkala období, kdy na planetě panovala doba ledová. Důkazem jejího stáří jsou sedimenty, které v ní výzkumníci našli.  V době, ze které nález pochází, na planetě žily už i vodní řasy. Na souš rostliny přešly až před 450 miliony let. Houby tedy zřejmě rostly na souši ještě dříve (pozn. nebo přišli z vody). Mohly tedy hrát důležitou roli v opětovném probuzení života na světě. Poskytují totiž rostlinám a stromům vodu a minerální živiny, které jsou důležité pro jejich další růst a rozvoj.

https://pozitivni-zpravy.cz/houby-jako-nevidani-pomocnici-novy-objev-potvrdil-jejich-vyjimecnost/

https://www.nature.com/articles/s41467-021-20975-1

10.2.2021 Je známo, že ekosystém lesů po celé planetě drží pohromadě především díky houbám, které si mezi sebou předávají živiny a také nepostradatelnou vodu. Nejnovější vědecká studie naznačuje, že houby mohly sehrát klíčovou roli při obnovení života po těžkých časech, jako byly například doby ledové.

Houby byly ještě poměrně nedávno považovány za rostliny, přestože se jedná o živý organismus, který je nedílnou a velice důležitou součástí života na planetě. Například existence lesních ekosystémů by bez hub byla vyloučena, protože by si nedokázal les udržet dostatečnou vláhu a správný tok živin. Jak vědci zjistili v rámci nejnovější studie, houby zastávaly svou klíčovou roli i v jiných oblastech života.

Díky analýze zkamenělé houby, která byla objevena v Číně, vědci zjistili, že tento více než 635 milionů let starý organismus hrál pravděpodobně velice důležitou roli při obnově života po době ledové. Houby navíc existovaly na naší planetě ještě daleko před obdobím prvohor a jejich role v evoluci života na Zemi je tak pravděpodobně mnohem důležitější, než se předpokládalo.

• Pokud jsou vědecké výpočty správné, tak tento objev posouvá znalost výskytu hub o celých 200 milionů let zpět. Znamenalo by to, že houby se na souši objevily mnohem dříve než rostliny, které z moře přešly na souš teprve před 450 miliony lety. Jako dostatečný důkaz, že se vědci ve stáří nálezu nemýlí, považují fakt, že fosilie houby byla objevena v sedimentu, který pochází z období ediakara, které předcházelo prvohorám.  
• Houba skutečně pochází z ediakarského období, kdy houby opět osídlily zemi. Toto období předcházelo první etapě prvohor, kambriu. 
• Před 541 až 530 miliony let nastala takzvaná kambrická exploze, z níž už ve fosilních záznamech nacházíme zbytky dodnes známých kmenů organismů.
• https://technika.magazinplus.cz/1983-zivot-na-zemi-pomohl-obnovit-necekany-organismus-vedci-na-tuto-prehistorickou-skutecnost-prisli-diky-novemu-objevu.html
  

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového