Levhart sněžný

Sněžní levharti jsou jedněmi z nejméně probádaných zvířecích druhů. Mezi sněhem pokrytými skalami svého přirozeného prostředí jsou skvěle maskovaní a navíc loví většinou v noci. Obyvatelé vysokohorských osad jim přezdívají "duchové hor". Levhartům sněžným (Panthera uncia) se říká také irbis horský. Dospělí jedinci jsou obvykle 35-45 kilogramů těžcí. Tito nádherní dravci měří od nosu k zadku 1-1,3 metru, přičemž ocas přidává dalších 75-90 % celkové délky. Oháňka jim slouží zejména k balancování v příkrém terénu, v němž se téměř výhradně pohybují.

Od ostatních velkých koček se irbisové liší nápadně dlouhými zadními končetinami uzpůsobenými ke skákání a rovněž mimořádnou velikostí tlap (cca 9-10 cm dlouhých a 7-8 širokých). Podle toho mála, co o nich víme, jde pravděpodobně o nejlepší skokany zvířecí říše, kteří jsou schopni nejen mimořádně dlouhých, ale i nesmírně akrobatických výkonů. Prostorná nosní dutina pomáhá zvířeti ohřívat vdechovaný studený vzduch.

V červeném seznamu IUCN jsou irbisové zařazeni mezi ohrožené druhy (EN), které "čelí vysokému riziku vyhynutí v blízké budoucnosti". Ačkoli nad jejich skutečnými stavy visí otazník, odhaduje se, že jen za poslední dvě generace (16 let) došlo nejméně ke 20% poklesu. Největšímu pronásledování čelili levharti sněžní na území bývalých sovětských republik v 90. letech 20. století. Pytláci je loví kvůli kožešinám a v tradiční medicíně se používají i nejrůznější části těl irbisů. Poptávka po těchto "výrobcích" v Číně bohužel stále stoupá. Navíc jsou irbisové občas zabíjeni i farmáři, pro jejichž životně důležitý dobytek představují šelmy v nehostinném prostředí velkou hrozbu.

Sněžní levharti jsou samotářská zvířata a případné partnery vyhledávají pouze v období námluv. Kvůli faktu, že se mláďatům musí matka intenzivně věnovat, je vrh pouze každé dva roky. Irbisové žijí v alpínských a subalpínských ekologických zónách a dávají přednost příkrým terénům s útesy, vyvýšeninami, roklemi a kamenitými výchozy. V Mongolsku a Tibetu mohou obývat i relativně ploché nebo zvlněné terény, ale musí mít k dispozici dostatečné možnosti úkrytů. 

Hlavní potravu irbisů tvoří nahurové modří (Pseudois nayaur) a kozorožci sibiřští (Capra sibirica). Levharti ovšem nepohrdnou ani svišti (rod Marmota), pišťuchami (rod Ochotona), zajíci (rod Lepus), jinými malými hlodavci nebo ptáky. Irbisové útočí i na domácí zvířata. Odborné odhady hovoří o tom, že každoročně uloví 20 až 30 nahurů modrých. GPS sledování některých jedinců ukazuje, že šelma každých sedm až čtrnáct dní chytí nějakou větší kořist. Velikost teritoria, na nějž si jednotliví irbisové dělají nároky, se liší. V relativně bohatých oblastech Nepálu se teritorium pohybuje mezi 10 a 40 km². Naproti tomu v Mongolsku, kde je terén relativně otevřený a hustota zvířat, která irbisové loví, je nižší, mají teritoria jednotlivých irbisů velikost 140 km² a víc. 

https://www.stoplusjednicka.cz/snezni-levharti-neviditelni-duchove-vysokych-hor

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového