Van Allenovy pásy

Van Allenovy pásy jsou podobné jako Jin a Jang v 3D (moje domněnka)

Van Allenovy pásy zachycují částice slunečního větru, zachycené v magnetickém poli planety, proto je jejich existence možná jen u planet s magnetosférou. Van Allenovy pásy se rozprostírají od výšky zhruba 400 km nad zemským povrchem do vzdálenosti asi 50 000 km.

• Van Allenovy pásy (Chrání před slunečním větrem).
  

Oba pásy obklopují Zemi symetricky okolo její magnetické osy. V průřezu mají pásy půlměsícovitý tvar, což je zapříčiněné topologií křivek geomagnetického pole. Zahušťující se křivky vyvolávají efekt magnetického zrcadla, proto jimi většina nabitých částic nemůže proniknout až k pólu. Částice se proto odrážejí zpět a putují k druhému zrcadlu, kde se opět odrazí. Tímto způsobem jsou částice v radiačním pásu dlouhodobě uvězněné a jejich nejvyšší koncentrace se nachází nad rovníkem (kde jsou siločáry nejřidší). Pokud mají částice vhodný úhel letu vzhledem k siločarám a vhodné energie, mohou v oblasti zrcadel proniknout až do atmosféry, kde mohou způsobit polární zář. Pravděpodobnost jejich průniku do atmosféry je tím větší, čím větší příkon částic směrem od Slunce pozorujeme. Největší bývá v období geomagnetických bouří.

• Vysokoenergetické protony a záření beta ve van Allenových pásech životu nebezpečné, neboť částice, které se v nich velkou rychlostí pohybují, jsou schopné porušit lidskou DNA.
  
• Vnitřní hranice vnitřního van Allenova pásu (tedy max. do cca 350 km od zemského povrchu)
• Van Allenovy pásy (vnitřní, vnější a třetí radiační pás).
• Částice ztrácejí svoji energii při srážkách s částicemi atmosféry. Neustále však přibývají nové částice vznikající rozpadem sekundárního kosmického záření, ze slunečního větru a z ionosféry. 

19.8.2020 Geomagnetické pole Země působí jako celoplanetární štít, který zachycuje a odráží ionizující nabité částice mířící na planetu ze Slunce i z dalekého vesmíru. I tento štít má však své slabé místo. Nachází se nad Jižní Amerikou a Atlantským oceánem a nazývá se jihoatlantská anomálie. Anomálie je známa už řadu let, v poslední době se však zvětšuje.

"Prasklina" v geomagnetickém poli je středem zájmu mnoha vědců z NASA i dalších vesmírných agentur. V současnosti nepředstavuje žádné nebezpečí pro život na Zemi, ovlivňuje však provoz družic a dalších kosmických plavidel. V oblasti anomálie se vnitřní tzv. van Allenův radiační pás blíží zemskému povrchu na zhruba 200 kilometrů, což vede ke zvýšenému výskytu nabitých částic a vystavuje to satelity prolétávající touto oblastí vyššímu než běžnému množství radiace.

Poslední data ukazují, že se anomálie, kde je magnetické pole neobvykle slabé, postupně zvětšuje a dělí na dvě. Výzkumné skupiny NASA zabývající se geomagnetismem, geofyzikou a heliofyzikou anomálii pozorují a vytvářejí její model, aby mohly předvídat její další budoucí vývoj a odhadnout, jaké překážky může jihoatlantská anomálie (SAA - South Atlantic Anomaly) představovat z hlediska provozu satelitů i lidských výprav do vesmíru.

Magnetické pole chrání Zemi před zářením

Vnější zemské jádro se skládá z horké, elektricky vodivé tekutiny (z 80 procent roztaveného železa), které vytváří magnetické pole. To zachycuje a odklání sluneční vítr - proud částic (protonů, elektronů a částic alfa - jader hélia), který rychlostí kolem 450 kilometrů za sekundu míří ze Slunce na Zemi. Bez toho by život na Zemi nebyl možný.

Vlivem magnetického pole vzniká takzvaná magnetosféra, jejíž tvar je dán slunečním větrem, který na ni směrem od Slunce tlačí. Směrem ke Slunci je proto magnetosféra potlačena do vzdálenosti zhruba 60 tisíc kilometrů, na odvrácené straně je pak protáhnuta do špičky, která dosahuje až za oběžnou dráhu Měsíce.

Oblasti, kde se nachází záření zachycené magnetickým polem, se nazývají právě van Allenovy radiační pásy podle objevitele vnitřního pásu Jamese Alfreda van Allena. Sergej Nikolajevič Věrnov později objevil i vnější pás, v roce 2012 byl objeveni pás třetí. V průřezu tyto pásy mají tvar půlměsíce, jejich počet a tvar však závisí na aktivitách magnetického pole.

Při obzvlášť silné sluneční bouři však může dojít vlivem zvýšeného náporu částic k deformaci magnetického pole a částice mohou proniknout do atmosféry.

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového