Jaltská konference

Jaltská konference, která probíhala od 4. od 11. února 1945, byla posledním setkáním amerického prezidenta Franklina Roosevelta, britského premiéra Winstona Churchilla a sovětského vůdce Josefa Stalina. Spojuje se s ní řada mýtů včetně toho, že si na ní velmoci rozdělily sféry vlivu.

Hlavním výstupem, který se týkal osudu osvobozených zemí z Jaltské konference, byla tzv. deklarace o osvobozené Evropě, ve které se tři velmoci zavázaly, že umožní osvobozeným národům, aby si samy uspořádaly své věci a zvolily vládu, kterou chtějí mít. Úkolem velmocí bylo vytvořit jim k tomu prostředky a podmínky, aby se v rámci demokratického vývoje samy rozhodly o svém politickém a hospodářském uspořádání.

Když byla předložena deklarace o osvobozené Evropě, tak z ní byl lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov velmi neklidný a svěřil se s tím Stalinovi. Ten jej uklidňoval, ať se nebojí, že bude rozhodovat korelace sil.

Stalin dokonce navrhl, že by se mohla polská hranice posunout až za Západní Nisu, což by znamenalo další dva miliony Němců, kteří by se stali součástí Polska.

Demarkační čára se dohodla až v rámci korespondence mezi nejvyšším spojeneckým velením na Západě a velením Rudé armády.

Polsko:

Polsko bylo skutečně jablkem sváru a týkalo se to jak územních záležitostí, tak toho, kdo bude v Polsku vládnout. Byla přijata dohoda o budoucí polské vládě, která více vyhovovala Stalinovi. Ale je třeba se asi vrátit trochu do historie, aby čtenáři věděli, o čem byl hlavní spor. Stalin od vstupu Sovětského svazu do války po německém útoku na SSSR dával najevo, že z jeho pohledu bude tato válka v první řadě o tom, zda uhájí své územní nároky, které si předtím splnil tajnou dohodou s Hitlerem. Dal to najevo už v prosinci 1941 v Moskvě, kam přijel britský ministr zahraničí Anthony Eden. V různých etapách války na to byl ze strany Sovětského svazu kladen různě silný důraz, ale nikdy od tohoto neustoupil.

V podstatě se jednalo o zhruba 300kilometrový pás na východ od Curzonovy linie. Polsko ho získalo ve válce proti Sovětskému svazu v letech 1920 až 1921 během občanské války a posichrovalo si jej rižským mírem, ale Sovětskému svazu to nevyhovovalo a v rámci tajných dohod s Německem získal tento pás území zpět.

Německo:

Po Teheránu vstupuje do hry Morgenthauův plán, plán amerického ministra financí na úplnou pastoraci Německa, kdy se měl zničit jeho průmysl a přetvořit ho v zemědělskou zemi, což vyhovovalo Rooseveltovi i na základě jeho studentských let, která v Německu zčásti prožil.

Profesionálové Roosevelta upozorňovali na to, že to není možné. Pokud bude snaha znovu nastartovat evropskou ekonomiku, tak bez rozumně využívaného industriálního potenciálu Německa to není možné. Západní spojenci od toho upustili, problémem bylo, že Stalin o plánu věděl a to, že se najednou neprosazoval, jenom posílilo jeho podezřívavost. Profesionálové z britského ministerstva zahraničí přitom upozorňovali, že sovětská percepce dohod se Západem a vůle ke kompromisům a spolupráci se bude odvíjet právě od toho, jak bude potrestáno Německo a zda to bude podle Stalinových not. To se úplně nedělo.

Jaltské dohody o Německu v kostce znamenaly, že by mělo být Německo spravováno jako jednotný hospodářský celek, ale zároveň být pod okupační správou jednotlivých mocností. Byla otázka, kolik těch mocností bude. V Jaltě byly reprezentovány tři, ale Churchill, který uvažoval o budoucím uspořádání Evropy v geopolitických souvislostech velice realisticky, si uvědomoval, že Američané by se mohli po válce stáhnout, podobně jak se to stalo po první světové válce. Británie je za kanálem a vyčerpaná, takže je potřeba restaurovat velmocenské postavení Francie a učinit z ní okupační mocnost. Stalin řekl dobře: "Ale Německo budeme dělit na tři zhruba stejné díly. Jestli chcete ve dvou vašich zónách ještě francouzskou zónu okupační, tak můžete." A to se přesně stalo. Takže sovětská okupační zóna byla největší. Taky to odráželo stav na frontách, Rudá armáda v té době už byla sedmdesát kilometrů od okraje Berlína, zatímco západní spojenci se už pátým měsícem připravovali na překročení Rýna. Na čtyři sektory mělo být i hlavní město Berlín. O tom dohoda uzavřena byla.

Reparace:

Sověti požadovali vzhledem k míře destrukce Sovětského svazu, která byla zdaleka největší, horentní sumy. Britská diplomacie upozorňovala na to, že to po první světové válce nefungovalo a přispělo k nástupu nacistů a není to v zájmu stability budoucího uspořádání. Američané byli nakonec ochotni souhlasit s rámcovou sumou dvaceti miliard dolarů, z čehož 10 miliard by šlo Sovětskému svazu, ale Britové se postavili proti a ta otázka byla svěřena reparační komisi a byla dořešena až na třetí schůzce velké trojky v Postupimi, kde se sešla v trochu jiném složení.

Japonsko:

Stalin předběžně přislíbil sovětskou účast ve válce proti Japonsku už na teheránské schůzce a v Jaltě svůj slib zopakoval. Za slib, že Sověti do války vstoupí – očekávalo se, že budou schopni eliminovat kvantunskou armádu v Mandžusku –, si nechal dobře zaplatit nejen na úkor Japonska, kdy měl získat jižní část ostrova Sachalin a Kurilské ostrovy, ale také Čankajškovy Číny. Vymohl si zvláštní práva v přístavech Port Artur a Ta- lien a také práva využívat východočínské a jihomandžuské železnice. Tyto dohody zůstaly po určitou dobu tajné. Nakonec bylo na Trumanovi, aby s nimi seznámil Čankajška. Tento fakt přispěl k druhému životu Jalty.

https://www.novinky.cz/clanek/historie-druha-svetova-valka-myty-a-fakta-jaltske-konference-o-osudu-ceskoslovenska-se-vubec-nejednalo-40507944#