Větrolamy

Větrolam aneb lamač větru. To není nic jiného než skupina stromů a keřů vysazená v jedné nebo klidně více řadách. Díky tomu tvoří přirozenou ochranu polí před větrnou erozí. Umožňuje zvěři, drobným živočichům i hmyzu volný a bezpečný pohyb po krajině. Větrolamy jsou důležitý prvek ekologické stability a plní funkci vyrovnávačů ekosystémů a působily proti erozi.

Historie větrolamů:

Historii větrolamů moc hezky shrnuje Jana Podhrázská a kol. ve své práci Optimalizace funkcí větrolamů v zemědělské krajině, dovolím si citovat: "První doklad existence ochranných lesních pásů v Evropě podává G. J. Caesar ve svém díle "Zápisky o válce galské". Píše, že si Keltové na pobřeží Normandie a Bretaně udržovali kolem svých polí lesní porosty, aby pozemky ochránili proti silným mořským větrům. Podobné větrolamy najdeme dnes na pobřeží Belgie, Nizozemí, Dánska a dokonce i v Anglii, Skotsku a Irsku. Ve Švýcarsku v okolí Ženevského jezera jsou známy větrolamy ze 14. a 15. století. V Rusku první větší organizovaný pokus s výsadbou větrolamů provedl V. J. Lomikovskij, který roku 1809 na velkostatku v Poltavské gubernii založil rozsáhlé ochranné lesní pásy. Na našem území byly vysazovány větrolamy už kolem roku 1750, například v Polabí u Kladrub na ochranu proti odvívání písčitých půd, v Poohří a na jižní Moravě, kde však tyto lesy později zanikly, díky nedostatku dřeva. Cílené zakládání větrolamů začalo ve světě v první polovině dvacátého století, u nás myšlenky na zakládání větrolamů vznikly po druhé světové válce. Přispělo k tomu velké sucho v roce 1947 a také probíhající kolektivizace po roce 1948, kdy byly rozorány meze a vytvořeny obrovské plochy půdy po vzoru sovětských celin, což se projevilo velmi negativními dopady na ornici. Vytvořením rozsáhlých půdních celků a likvidací krajinné zeleně byly vytvořeny velmi vhodné podmínky pro erozní činnost větru. Větrná eroze se projevovala na zemědělských pozemcích již dříve, ale pestré střídání pěstovaných plodin na soukromých pozemcích neumožňovalo její větší rozsah."

Plochu, kterou větrolam ochrání, můžeme směle počítat na deseti až patnáctinásobek jeho výšky. Není to ale o tom, že by část pastviny za větrolamem byla zcela prosta větru - tak větrolamy nefungují. Kvalitní větrolam má vítr rozdrobit a zmírnit, nikoli "vygumovat" - pokud postavíte větrům do cesty plnou prkennou nebo kamennou zeď, situaci příliš nepomůžete. Těsně za zdí sice zajistíte kousek závětří, ale na zbytku plochy se vám budou tvořit víry, které vítr neustále posílají zpět na celý pozemek.

Remízky

V minulosti moudří sedláci svá políčka oddělovali remízky, tedy ostrůvky tvořené stromy a keři. Remízky:

• Bránily půdní erozi, čímž pomáhaly udržet humózní část půdy na poli.
• Poskytovaly útočiště pro divoce žijící zvěř, ptákům a hmyzu. Tím zajišťovaly přírodní diverzitu a na pozemku pomáhaly udržovat ekologickou rovnováhu.
• Velmi důležitou úlohou remízků bylo vytváření závětrných zón, které sloužily jako větrolamy.

Neprodouvavý (nepropustný) větrolam

Vznikne hustou výsadbou dobře do pásu propojených keřů a stromů, takže ty vytvoří prorostlou uzavřenou stěnu. Vysazuje se z více řad stromů a z keřového patra (které může být vysázeno současně před i za stromy). Vítr se v tomto typu větrolamu odráží o stěnu porostu a ohýbá se tím směrem vzhůru. Část větru proniká mezerami a část se o porost ohýbá do stran - v místech setkání vznikají turbulence. Na návětrné straně větrolamu se tak vytvoří díky turbulentním vířivým proudům ochranná clona. Tímto způsobem se snižuje rychlost větru již ve značné vzdálenosti před větrolamem. Nad vrcholem větrolamu vznikají turbulence s nižší průměrnou rychlostí než v nekorigovaném větrném proudu. Teprve nad tímto ochranným prostředím tvořeným z vírů může proudit vzduch opět s nezmenšenou rychlostí. Rychlost větru na návětrné straně klesá až na 60 % původní rychlosti, těsně za větrolamem poklesne téměř na nulu, ale v malé vzdálenosti rychlost znovu narůstá až na svou původní hodnotu, které dosahuje ve vzdálenosti 15-20násobku výšky větrolamu. (Riedl, Zachar a kol., 1973)

Nevýhodou tohoto typu větrolamu je nepříznivé hromadění navátin uvnitř pásu, v létě vysoké teploty na závětrné straně a nebezpečí vzniku vírů. (Podhrázská, 2008)

Poloprodouvavý (polopropustný) větrolam

Zakládá se z více řad stromů a keřového patra, ale koruny stromů nejsou příliš zapojené a keřové patro je vyvinuto v menší míře. Takto vzniká optimální propustnost větrolamu - dle Podhrázské (2008) je to 40 - 50 % ve srovnání s neprodouvavým typem. Tento typ větrolamu bývá shodně uváděn jako nejvhodnější, protože vítr jej částečně obtéká a částečně prostupuje porostem, avšak polopropustná překážka brání vzniku velké turbulence. Obě proudnice se spojí na závětrné straně a jejich výslednice pak směřuje postupně k povrchu země, ale ve větší vzdálenosti než u větrolamu neprodouvavého. Rychlost větru dosáhne své původní velikosti ve vzdálenosti 25-30násobku výšky větrolamu. Výhodou je, že dochází k rovnoměrnému ukládání navátin a oproti širokým neprodouvavým větrolamům k minimálnímu záboru orné půdy při dosažení maximální účinnosti. (Podhrázská, 2008)

• Dokáže snížit rychlost větru o 40 - 50% z jeho původní hodnoty.
  
• Vítr dosahuje za polopropustným větrolamem své původní rychlosti ve vzdálenosti 25-30 násobku výšky větrolamu.
  

Prodouvavý (propustný) větrolam

Je složen z jedné nebo dvou řad stromů bez keřového patra. Tento typ větrolamů je na ústupu, neboť je zde velké riziko vzniku tryskového efektu v kmenovém prostoru (z důvodu absence keřového patra). Kladný vliv má na rovnoměrné ukládání sněhu na okolních pozemcích, ale proti silnému větru poskytuje jen malou ochranu. (Riedl, Zachar a kol., 1973; Podhrázská, 2008)

Větrolam nesmí mít mezeru! Jakákoli větší "vrátka" ve stěně větrolamu (například cesta, vedoucí skrz porost) okamžitě přebírá funkci trysky - tedy zvyšuje rychlost větru za otvorem!

Větrolamy musí růst na straně převládajících větrů, což je obvykle sever a západ, a zároveň co nejméně stínit. Ideální živý větrolam sestává ze třech řad dřevin, z nichž krajní jsou nízké a prostřední vyšší. Nízké, husté okraje vítr navedou k vyšším, jeho dráha se tak plynule zvedne a prosviští nad zahradou. Část proudění pohltí sám plot a roztříštěné je propustí do zahrady jako osvěžující vánek. Okraje mohou tvořit nižší keře nebo košaté trvalky, střed vyšší keře nebo nižší stromky. 

I řídký plot výrazně ztlumí rychlost větru přibližně na vzdálenosti, která odpovídá 15 násobku jeho výšky. Poté vítr znovu nabírá svou původní rychlost. Hustší plot pak vítr odcloní na vzdálenost, která odpovídá až 30ti násobku jeho výšky.

Druhy keřů vhodné pro volně rostoucí živé ploty - větrolamy - do 4 metrů výšky:

Růže svraskalá a další tzv. sadové růže, růže šípková, líska a vrba (zajímavé jsou i jejich kultivary s kroucenými větvemi), dřišťál, poloopadavý ptačí zob, aronie, hloh, trnka, pustoryl, bez černý, pámelník, skalník, šeřík, kalina, komule, svída, zlatice, mahonie, cesmína, zákula, kdoulovec, celoterčník, vajgélie a další.

PROČ SÁZET VĚTROLAMY?

Silné větry jsou nepříjemné lidem i zvířatům, neprospívají ani rostlinám. Výsadbou větrolamu zajistíme krajině nejen esteticky přívětivější ráz, ale i zdroj potravy a úkrytů pro nejrůznější drobné živočichy. Pásmo stromů a keřů v brzké době po výsadbě obsadí mnoho druhů hmyzu a ptactva. Ježci také nepohrdnou novým biotopem v krajině (víte, že ježek potřebuje k dennímu odpočinku křoví? Pokud nejsou na jeho území husté keře, bude hledat alespoň hromady větví. Proto nebuďte přehnaně pořádní, nevyklízejte své pozemky od každé větvičky, od každého lístečku - myslete i na ostatní život v krajině a pokud doplníte výsadbu kamennými ostrůvky, poskytnete domov ještěrkám, slepýšům, často jsou k vidění i užovky.

Užitná hodnota spadaného listí, květů a plodů tkví v podpoře půdního života s dopadem na zlepšení mikroflóry zeminy. Jelikož výběr porostu samozřejmě směřujeme k původním druhům rostlin pro náš kraj, vytváříme vlastně díky výsadbě větrolamů jakýsi zdroj genofondu semen dané lokality - o "roznášku zdarma" se již postarají ptáci.

• Především v suchých oblastech chrání před větrnou erozí.

• Ochlazují a zvlhčují vzduch, zlepšují přízemní mikroklima, poskytují domov mnoha drobným živočichům.

• Pomáhají ke zvyšování zemědělských výnosů, protože chrání úrodu před větrem.

• Zabraňují i odvátí půdy, když na ní zemědělci zrovna nic nepěstují. 

• Větrolamy podporují malý vodní cyklus, zabraňují vysušování půdy a vegetace, pomáhají tvorbě rosy, zachycují sníh. 

Výběr porostu

Jako první sázíme tzv. pionýrské dřeviny. Jde o rostliny, které dokáží rychle vyrůst a plnit svou úlohu co nejdříve. Zároveň jsou to krátkověké dřeviny, jako například bříza, olše, které budou sloužit pouze do doby, než vyrostou dlouhověké stromy. Základem pro větrolam jsou stabilní a dlouhověké stromy s hlubokým kořenovým systémem - buky, duby, kaštany, lípy ... (Jehličnaté stromy na výsadbu větrolamů vhodné nejsou. Jejich mělké kořeny většinou silné nárazové větry neustojí a stromy se mohou vyvrátit.) Jako třetí se po okrajích z obou stran vysazují podrostové keře - šípky, černý bez, šeříky, rakytník, akát ... 

• Vhodné stromy na větrolam: Velmi dobré zakotvení v půdě má borovice, dub, javor, jilm, lípa, olše, ořešák. Méně hluboko kotvící kořenový systém má bříza, jasan, topol. Tyto dřeviny je vhodné umísťovat do středu ochranných lesních pásů.
• Japonské topoly je možné využít pro výsadby větrolamů, nebo jako zvukolam mezi rušnými komunikacemi a obytnými zónami. 
  
• Vhodné keře na větrolam: Keře dobře korigují vysušování kořenů větrolamového pásu přízemními proudy, zachytávají sníh, prach, dokonce i semínka plevelů. Nejvhodnější jsou: bez černý, brslen, čimišník, moruše, ptačí zob, šeřík, šípek, muchovník, dřín, tavolník, tušalaj, zimolez. 

Kvůli aerodynamice se tyto porosty sázejí do tvaru písmene A. Takto je možno dráhu větru usměrnit a jeho dopad posunout do větší vzdálenosti od obydlí nebo zahrady. Vzdálenost, kde dopadne vzdušný vír opět na zem, se rovná přibližně 10 - 20 násobku výšky větrolamu.

Pokud jde o malé zahrádky, jako větrolamy sázíme volné živé ploty z otužilých menších ovocných stromů - jabloně, mišpule, jeřáb sladkoplodý, muchovníky, které lze podsadit stínomilnými keři - svídou, trnkou, hlošinou, rakytníkem a stínomilnými trvalkami. 

Výsadba

Dřeviny na budoucí větrolam můžeme vysazovat na jaře i na podzim. Sázíme do děr cca 30 cm hlubokých (dle stáří semenáčů). Vzdálenost mezi řadami má být cca 1,5 - 2 m (nebo také podle techniky, kterou chceme meziřádky udržovat). Vzdálenost mezi jednotlivými dřevinami v řadě u stromů cca 1,5 m, u keřového patra podle druhu použitého keře tak, aby po dosažení konečné velikosti vznikal živý plot - tedy aby se rostliny přirozeně spojily. Doporučení pro ten který druh nám dá kvalifikovaný prodejce - nebojte se ptát!

Ke stromkům umísťujeme podpěru: kůl má být nejlépe z jižní strany, aby mladý kmínek chránil před prudkým letním sluncem. A pamatujeme si pravidlo vždy kůl zatloukat jako první, před vsazením stromku (abychom nepoškodili citlivé kořeny sazenic)!

Větrolam jako zdroj užitku pro domácnost

Další opomíjenou funkcí "domácích" větrolamů může být výroba otopu. Vypěstovat si vlastní dřevo není nic nereálného, nenáročných rychlerostoucích stromů je více. Pokud budete používat tzv. výmladkové hospodaření, dnes je častěji slyšet kopicování, nebudete potřebovat na kácení žádné povolení. Jde o probírku a seříznutí stromů v několikaletých cyklech s využitím přirozené vlastnosti některých stromů - obrůstání pařezů. Strom se tedy kvůli produkci topiva nezlikviduje, ale zmladí.

Pamatujte: Starší stromy hůře obráží, proto se kopicují stromy mladé, aby pařez neuhynul.

Nejvhodnější dobou kácení je období vegetačního klidu (konec podzimu až brzké jaro). Postarat se o lesní stromy není nic složitého - naopak je to podstatně jednodušší, než starost o náročné okrasné dřeviny. Stačí vybrat vhodné druhy - tedy ty, které nemají problém z pařezů dobře obrazit: břízy, habry, hlohy, jasany, javory, jedlé kaštany, jeřáby, jilmy, lípy, lísky, olše, vrby.

Velice populární je v současné době i nepůvodní dřevina (pro naše území), a to japonský topol (kříženec topolu černého /Populus nigra L./ a maximovičova /Populus maximowiczii Heennry/), který roste neuvěřitelně rychle a má velmi výhřevné dřevo (vyšší výhřevnost než smrk). 

Samozřejmě budeme vždy vybírat ty stromy, které se hodí pro naši půdu a klima - je jistě žádoucí, aby se dřevinám dařilo "samo", nepotřebujeme je neustále "obskakovat" a doufat, že s velkým štěstím přežijí zimu nepoškozené, nebo že ustojí letní vedra v dostatečné kondici...

Dle druhu porostu jsou mladé kmínky k těžbě (ke kopicování) připraveny již po 3 až 7 letech. Nádherné pro milovníky přírody je, že takovouto probírku můžeme provádět stále znovu a znovu, aniž bychom strom zahubili - dokonce tímto občasným zmlazením, pokud nehospodaříme příliš intenzivně, prodlužujeme jeho životnost. Kořenová síť zůstává zachována v plném rozsahu, takže další nárůst z pařezu je rychlejší než při nové výsadbě semenáčků. Jelikož vlastně lesík stále prosvětlujeme, daří se i spodní vegetaci - bylinám, keřům. Což má obrovsky pozitivní dopad na faunu dané lokality!

Výmladkové hospodaření naši předci prováděli na celých lesních plochách, my můžeme i na kousíčku lesa-větrolamu.

https://www.equichannel.cz/vetrolamy-v-pastvinach

Sklizeň dřeva z větrolamu

Rodové statky a malé farmy potřebují po obvodu větrolamy pro lepší mikroklima. Je výhodné spojit funkci větrolamu a trvalé produkce dřeva. Pro rychlý efekt vytváříme naše větrolamy ze dvou řad rychlerostoucích topolů a hned vedle dalších dvou řad stromů, které rostou pomaleji, ale budou žít déle. Hybridní topoly mají krátký život, ale při pravidelném kácení u země jsou takřka nesmrtelné, pařezy vždy znovu obrazí a vyrostou nové kmeny. V tomto případě kácíme na vysoko, tzv. polardujeme, aby topol méně obrážel od země a spíše dříve odumřel a uvolnil místo následným dřevinám. Jeho biomasa (odumírající kořeny, seštěpkované větve, každoroční listí) obohacuje půdu 

Rychle rostoucí japonské topoly mají až nečekaně těžké a poměrně výhřevné dřevo. Buk a dub určitě nenahradí, ale rostou 10 x rychleji.

Živý plot

• Kalina obecná je jedním ze dvou původních českých druhů kalin, druhým je kalina tušalaj (V. lantana). Kaliny dosahují výšky až čtyř metrů a i díky tomu se často využívají jako živé mohutné ploty či dělicí stěny. Jsou vhodné také jako alternativa k choulostivým dřínům nebo magnoliím. Keře kaliny obecné snášejí řez velmi dobře, lze je proto podle potřeby tvarovat, abychom této mohutné dřevině dodali určitou strukturu, celkově pěkný vzhled, a hlavně abychom docílili mnoha květů. Zcela bez problémů lze kalinu obecnou seříznout už brzy po odkvětu ve výšce asi 30 cm nad zemí. Keř pak zůstane nízký a velmi pěkně zahuštěný. Pokud je však rostlina silně napadena škůdcem bázlivcem kalinovým, je radikální řez nutný už v březnu, aby tento polétavý brouk (a jeho larvy) nezlikvidoval ve větvích všechny listy. Přestárlé a poškozené výhony pravidelně odstraňujeme, užitečné je i občasné prosvětlení, které do koruny pustí víc slunce a vzduchu. Tento opadavý keř má vstřícné, laločnaté listy podobné javoru, které se na podzim barví do odstínů oranžové a červené. Na podzim na něm dozrávají korálově červené peckovičky, které jsou velmi ozdobné, ale jedovaté.
  

15.4.2023 Biokoridor, který se povedl. Takto by však měla vypadat celá ČR a EU. Opakuje zásadní chyba, dělají se jen jednoliniové výsadby, takže větrolamná funkce bude zatím prakticky nulová a hodně nízká, namísto aspoň tří linií cik cak (neprůhlednost), aby rostoucí koruny zadržovaly dobře vítr a horizontální srážky a co nejvíce chladily i sebe navzájem. A doplnit keře. Pokud je jen jedna linie stromů, budou trpět rozpalem slunce a jakékoli zaschnutí udělá velkou díru v linii, na rozdíl od těch více násobných linií, které se navzájem chrání. Zde tedy dávám vzorový mezní pás, tažený skvěle po vrstevnici, kousek od Šumperka o šíři cca 40 m se stromy ve čtyřech liniích s keři. Toto je tedy multifunkční prvek: stín, chlazení i ukládáním uhlíku, větrolamnost, keře a stromy jedlé, nektarodárné a semenaplodící traviny. Biotop i pro hmyz, ptáky (možnost odsedu dravců, pak není problém s přemnožením hlodavců) a zvěř, zádrž vody, omezení větrné eroze, zachytávání srážek nejen vertikálních, ale i horizontálních, i stoku vody po poli nad ním. Úkryty pro zvěř a hnízda, nory, podpora ÚSES, ochrana půdního edafonu, obnova prostupnosti krajiny, vynucuje nutnost hospodařit nad a pod mezním pásem po vrstevnici, což je všeobecně nutná, byť radikální, ale zcela zásadní celospolečenská potřeba.

• Pás si pak vynutí i snížení chemie v krajině používané na ornou. A samozřejmě jedlé ekostabilizační prvky zvýší potravinovou soběstačnost. A než mít jednu linku ovocných stromů, je lepší jich mít 3, 4 řady v nové krajinné kontuře. Na snímcích je biokoridor v rámci pozemkových úprav a ÚSES. Takto by však měla vypadat celá ČR a EU.
• https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jiri-malik-biokoridor-ktery-se-povedl.takto-by-vsak-mela-vypadat-cela-cr-a-eu?

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového