Manicheismus

Manicheismus je již dnes vymizelé náboženské učení (jeho nejpozdější a nejzachovalejší formy s největším počtem památek byly nalezeny v Číně), které bylo založeno v Sasánovské říši babylonským prorokem Máním (přibližně roky 216-276) ve 3. století. Bylo ovlivněno gnosticismem a spojovalo v sobě staroperské náboženské představy zoroastrismu s křesťanstvím, apokalyptickým judaismem a buddhismem, přičemž se považovalo za vyvrcholení všech těchto náboženství a sám Mání (14.4.216 - +276) se pokládal za "Pečeť proroků" (tj. Noe, Abrahám, Buddha, Zarathuštra, Ježíš, sv. Pavel a dalších).

Podle tohoto učení existují dva etické principy, které jsou současně vlastními principy struktury života: dobro (světlo) a zlo (tma). Ty spolu bojují a jejich smísením vznikl svět. Manicheismus učí, že Ježíš Kristus přišel osvobodit části světla ze zajetí tmy a těla (tedy ta, která disponují přimíšenými prvky zla) od jejich hmotné závislosti jen zdánlivě. Oba morální protipóly a jejich konfrontace existují trvale, jsou věčné, kosmické. Tím se odlišuje od většinové křesťanské nauky, protože i ve chvíli, kdy je podle ní boj mezi protipóly dobra a zla pro jednotlivce dokonán smrtí a pro duši začíná dimenzionálně jiný, kvalitativně nový, unipolární život - pouze dobro (nebe) či pouze zlo (peklo), funguje v tomto učení princip bipolarity nadále. Princip dualismu dobra a zla a jejich prolnutí ve světě je ovšem živý trvale.

Manicheismus dělil své vyznavače do dvou tříd: na

• vyvolené (vzdělané) a
• naslouchající (laiky).

Manicheistická náboženská obec je rozdělena na pět hiearchických stupňů: mistry, biskupy, kněze, dokonalé a posluchače (laiky). Laikové sice nedosahují osvobození, ale nasloucháním a službou mistrům získávají předpoklady pro budoucí vyšší zrození. V čele hnutí stojí velekněz jako nástupce Máního.  

Vyvolení žili odděleně v klášterech přísným asketickým životem, věnovali se především studiu a modlitbám, ale pěstovali také umění. Naslouchající byli druhou třídou. Ti nemuseli žít asketicky, dodržovali pouze deset Máního přikázání. Protože Vyvolení nesměli pracovat, byli to Naslouchající, kteří je živili almužnami. Manichejství mělo od počátku pevně organizovanou církev v jejímž čele stál archégos, Máního nástupce. Z manicheistických hodnostářů to dále bylo dvanáct mistrů, sedmdesát dva biskupů a tři sta šedesát kněží. Tito hodnostáři pocházeli právě z řad Vyvolených.

Mání zemřel mučednickou smrtí mezi lety 274 a 277 na popud zoroastrovských kněží. Manicheismus se vzápětí stal velmi populární zejména v oblasti rozšíření aramejštiny. V Persii byl pronásledovaným, ovšem ani za hranicemi Persie to neměl jednoduché: byl pronásledovaným náboženstvím v římské říši, potírali jej i buddhisté v Asii, stejně jako taoisté nebo konfuciáni v Číně.

Až v roce 762 se k manicheismu přiklonil chán Ujgurské říše a až do jejího zániku v polovině 9. století plnil funkci státního náboženství. Manicheismus byl kromě toho rozšířený i v Evropě (kde zanikl v 7. století), severní Africe, přes Blízký východ (do 10. století, kdy ustoupil islámu) až po střední Asii (14. století) a Čínu, kde se udržel nejdéle. V Číně přežívaly komunity manichejců až do 17. století. Dodnes je manichejství formálně zakázaným náboženstvím ve Vietnamu

https://cs.wikipedia.org/wiki/Manicheismus

Mání (*216 - +276)

se cítil povolán k formulování vlastní gnostické náboženské nauky dvěma viděními kolem r. 229, resp. 240. Vyrostl v Babylónii, odešel do Indie a učil po svém návratu v jižním Íránu, resp. v Babylónii. Zemřel, pronásledován pro své učení, uvězněn na své poslední cestě v Gondéšápuru. Mání vystupoval s nárokem, že v jeho osobě se naplňuje buddhismus, zarathuštrismus a křesťanství. K tomu chtěl založit náboženství knihy a vyvinul vlastní písmo. Podle manichejské nauky tvoří světlo a temnota dvě od sebe oddělené říše, z nichž říše světla leží nad říší tmy; obě existují bez původu a od sebe oddělené před začátkem světa a lidí, kteří vznikají z boje obou říší. Struktury obou říší jsou podobné: 

Veliký otec je králem říše světla, současně však je s ní totožný, a právě tak je ztělesněn ve svých pěti prvcích, chápaných jako samostatné bytosti, a to rozumu, myšlení, úsudku, smyslech a rozvaze. 

Stejným způsobem se ztělesňuje král temnoty, totožný s říší tmy, v pěti zosobněních kouře, tmy, vody a větru. Těchto vždy pět zosobnění obou králů se chápe jak obrazně jako části říše tmy, resp. světla, tak jako zosobnění králů postavených nad nimi. Jako tato zosobnění sama jsou označována za syny nebo mocnosti svého krále, mají sama syny, kteří jim pomáhají při vykonávání jejich vlády. I ty nutno opět chápat konkrétně osobně jako alegorie jejich částečných oblastí vlády a moci. Jim jsou přiřazeny určité plody, kovy, zvířecí druhy a znaky zvěrokruhu, z nichž pocházejí hvězdy, pro ně typické. Ve válce, kterou začal král tmy proti světlu, plodí král světla Velkého ducha, který povolává matku života. Od ní pochází původní člověk. Teprve s ním vstupuje říše světla do boje s temnotou. Chrání ho synové, prvky nebo oděvy, totiž oheň, vítr, voda, světlo a éter, avšak on podléhá, a jeho pět prvků spolkne pět temných mocností. Zachrání ho živý duch, kterého zavolá král světla, avšak synové pračlověka jsou ještě smícháni s prvky temnoty. K osvobození světlých částí se vedle jiných opatření uvede do pohybu kosmos a tři světelná kola skrze Třetího vyslance vytvořeného králem světla. Ten se stará o to, aby se světlé části shromáždily v měsíci, až je plný, a předá je pak slunci, od něhož začíná nová, čistá říše světla. Aby pohnul mocnosti temnoty k vydání světla, ukazuje se Třetí vyslanec ve své ženské a mužské podobě. Z pohlavní touhy vydávají mužské mocnosti temnoty své semeno, ženské vyhánějí své plody těla. Z obojího povstávají na zemi rostliny, zvířata a démoni. Protože osvobození světla nelze zadržet, naplánují mocnosti temnoty přelud, který odkloní k sobě světlé části světa, přitažené postavou světla Třetího vyslance. Jako takový přelud je člověk stvořen podle mužské a ženské podoby Třetího vyslance, jako Adam a Eva. I když jsou zavázáni temnotě službou, jsou jim přimíchány světlé části. Proto od Adama a Evy, resp. jejich potomků, závisí pokrok osvobození. Aby je na to upomněl, posílá jin Třetí vyslanec Ježíše, jas, který zase povolává apoštoly, kteří člověku znovu přinášejí vědění, zatemnělé temnotou, o jeho vlastním světlém původu. Těmito apoštoly jsou např. Set, Noe, Enoš, Henoch, Sem, Abrahám, Buddha, Zarathuštra, Ježíš a Pavel. 

Z odpovědnosti člověka vyplynuly dvě zcela protichůdné etické premisy. Za prvé nesměly být světlé části ve věcech poškozeny, což se děje při každé životní činnosti člověka, za druhé by měly být osvobozeny, což je mj. možné jen oběhem plození, narození a smrti a právě proto vyžaduje provádění životu prospěšných činností. 

Kompromis je v manichejské formě obce. Na vrcholu obcí stáli vyvolení, kteří žili v celibátu a byli vegetariáni. Jim byli podřízeni takzvaní slyšící, kteří žili pohlavně a jedli maso, avšak nesměli sami porážet. Ne-manichejec, který nevyžadoval žádný stupeň vědění a zasvěcení, nebyl vykoupen a propadl temnotě. Na vrcholu obce stál Archegos; jemu bylo podřízeno 12 učitelů a pod nimi 72 biskupů, kteří zase stáli v čele řadě kněží. V průběhu svého pronásledování jako bludné nauky se manicheismus šířil z Předního Orientu do severní Afriky. Většina manichejců však žila v západním Turkestánu. Odtud se manicheismus dostal až do Číny. Když se zde dostal do konkurence s buddhismem, připravily mu v jiných zemích islamizace a mongolské bouře jeho konec počátkem 13. stol.

https://www.hedvabnastezka.cz/manicheismus/ 

Manicheismus je zvláštní a dnes téměř neznámé náboženství, které zaniklo ve 13. století. Budete si asi muset tuto kapitolo přečíst dvakrát, než ho trochu pochopíte. Jeho zakladatel Mání (asi 14.4. 216 - 276) zformuloval vlastní gnostickou náboženskou nauku po viděních, kterých se mu dostalo ve 12 a 24 letech. Narodil se v Babylonii a působil také v Íránu a Indii. Zemřel ve vězení, pronásledován zoroastriánskými knězi, kteří ho po smrti nechali ještě rozseknout napůl, ukřižovat a pověsit na městskou bránu. Zdá se, že jeho učení bylo přitažlivé už za jeho života.

Mání tvrdil, že v jeho učení a v jeho osobě se naplňuje buddhismus, zoroastriánství a křesťanství. Na rozdíl od ostatních světových náboženství, kde svaté knihy byly sepsány až dlouho po smrti proroků, sám napsal několik knih o správné víře. Bohužel se zachovaly jen ve fragmentech a citacích jiných autorů.

Manicheismus je dualistické náboženství založené na existenci dvou nesmiřitelných a rovnocenných principů. Světlo a temnota tvoří dvě od sebe oddělené říše; existující odděleně, bez původu již před začátkem světa. Lidé vznikli jako důsledek boje obou říší.

Veliký otec je králem říše světla, současně však je s ní totožný a ještě je ztělesněn v pěti hlavních projevech světla - jsou jimi rozum, myšlení, úsudek, smysly a rozvaha. Stejným způsobem je král temnoty totožný s říší tmy a má pět projevů - jsou jimi temnota, voda, vítr, spálená země a kouř. Tyto dílčí projevy se chápou jak obrazně jako části říše tmy, či světla, tak jako zosobnění králů postavených nad nimi. Těchto 2×5 králů je nazýváno syny, a sami mají také syny (menší bohy), kteří jim pomáhají při vykonávání jejich vlády. Jim jsou přiřazeny určité plody, kovy, zvířecí druhy a znaky zvěrokruhu, z nichž pocházejí hvězdy, pro ně typické.

Následkem boje říší světla a tmy mimo jiné je, že Král temnot (!) stvořil člověka, aby si skrze něj podrobil světlo, které se v něm (jako nejdokonalejším řetězci vývoje) koncentruje. Člověk ale obsahuje také temnotu, která vězní světlo. Elementy světla jsou uvězněny i ve zvířatech, rostlinách a zemi. Na lidech závisí osvobození světla. Jako připomínka tohoto úkolu jsou posíláni apoštolové, kteří člověku znovu přinášejí vědění, zatemnělé temnotou, o jeho vlastním světlém původu. Těmito apoštoly jsou např. Noe, Abrahám, Buddha, Zarathuštra, Ježíš a sv. Pavel.

V člověku stvořeném Králem temnoty kromě duše nacházíme i "anti-duši", duchovní Temnotu, která řídí hmotu a sama je "anti-Bůh". Špatnost vzniká, pokud je duše pohlcena "anti-duší". Hřích může být odpuštěn, protože duše je stále pod vlivem těla. Duše je trestána nikoliv za zhřešení, ale za to, že svého činu nelitovala.

Z odpovědnosti člověka osvobodit světlo plynou dva protichůdné etické závěry. Za prvé nesmí být světlé elementy ve věcech, rostlinách a zvířatech poškozeny, což se ale děje při každé životní činnosti člověka. Za druhé je nutné světlo osvobodit, což je možné jen oběhem plození, narození a smrti a to vyžaduje provádění životu prospěšných činností.

Řešení tohoto rozporu je v manichejské formě obce. Na vrcholu obcí stáli vyvolení, kteří žili v celibátu (potomci by vlastně byli dalším šířením hmoty a vězněním světla) a byli vegetariáni. Vyvolený se musel vyvarovat škodlivého kontaktu s Hmotou, nesměl tedy například provádět zemědělské práce týkající se sklizně, protože "strom pláče, když utrhneme jeho plod". Někteří se dokonce vyhýbali i chůzi, protože při ní je zraňováno Světlo v zemi. Vyvolený měl také žít v absolutní chudobě - nic nevlastní, nic si nemůže koupit a má právo na jeden šat ročně. Vysvobozování Světla probíhá mimo jiné trávením a okurky a melouny ho v sobě mají údajně nejvíce.

Vyvoleným byli podřízeni takzvaní slyšící (naslouchající), kteří žili pohlavně, jedli maso a živili almužnami vyvolené. Duše naslouchajících nebudou moci po smrti vejít přímo do Říše Světla, ale projdou převtělením a v dalším životě snad naleznou dostatek vnitřní síly k životnímu údělu Vyvoleného.

Ne-manichejec, nebyl vykoupen a propadl temnotě. Hlavou náboženské obce byl Archegos, nástupce Máního. Sídlil v al-Madajnu, později v Babylónu a nakonec v Samarkandu.

V průběhu svého pronásledování se manicheismus šířil i na Blízkém východě a v severní Africe. Nejvíce manichejců však žilo v západním Turkestánu. Před příchodem Arabů a islámu v 8. století byl dokonce hlavním náboženstvím v bohaté a vlivné Sogdianě (oblasti dnešního Uzbekistánu, Turkmenistánu a severního Afghánistánu), jejíž obchod a kultura silně ovlivňovaly i oblasti na východ včetně Číny. Také Ujguři v době svého rozmachu v 8. století přijali manicheismus za své oficiální náboženství (tehdy žili ještě na území dnešního Mongolska). V Číně byl v roce 843 manicheismus prvním "cizím" náboženstvím zakázaným císařským ediktem (brzy poté byly zakázány křesťanství, zoroastriánství a dokonce buddhismus). Ve střední Asii jej vytlačil islám a mongolské nájezdy. Nejdéle se zřejmě udržel v Hotanu a Turpanu a to až do 13.století. Poslední zmínka je z čínského pramene z roku 1374, kde se píše: "Jejich vůdce je třeba trestat oprátkou, ostatním, kteří je následují, po sto ranách těžkou holí a doživotní vyhnanství."

https://irenamauranovotna.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=471583

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si, co je nového