Hladomor

Odhaduje se, že v letech 1920-1922 celkem zemřelo 5,1 sovětských občanů hladem a na jím způsobené nemoci. Byla to největší katastrofa v evropských dějinách od morové epidemie v polovině 14. století.

První světová válka a následná občanská válka v Rusku uvrhla zemi do obrovské bídy a zkázy. Když se v roce 1917 dostali bolševici převratem k moci, bylo v Rusko v troskách. Průmyslová výroba fungovala jen z části, železniční systém se kvůli nedostatku paliva a náhradních dílů téměř zhroutil, zemí se potulovaly nekonečné zástupy bezdomovců, válečných invalidů, žebráků a sirotků. Ale úplně nejhorší ze všeho byl hlad, který svíral většinu ruských měst. A právě hlad se ukázal jako největší hrozba bolševického režimu, který se krátce po začátku občanské války ocitl v bludném kruhu. Díky tomu, že bolševici nebyli schopni sehnat pro ruská města dostatek potravy, opouštěli dělníci své továrny a vraceli se na venkov, odkud většinou pocházeli a měli tam zázemí. Ti, co ve městech zůstali, místo toho aby dřeli v továrnách za směšnou sumu bezcenných rublů, za které se nedalo nic koupit, opouštěli továrny a snažili se přeplněnými vlaky dostat na venkov, kde byly bohaté venkovské trhy. Tam se snažili směnit své zboží za něco k jídlu. Dělníci nabízeli rolníkům různé věci, které většinou ukradli v továrnách, a které se na vesnici vždycky hodili. Hřebíky, petrolejová kamínka, kapesní zapalovače, sekyry, tabák, mýdlo a nebo ocelové pluhy nahradily ruble a Rusko se vrátilo k výměnnému obchodu. Domů se pak dělníci vraceli obtěžkány jídlem, díky kterému jejich rodiny přežívaly. Bez dělníků se továrny skoro zastavily a ruská města se stávala městy duchů. Právě začínala občanská válka proti Bílým a bez fungujícího průmyslu hrozilo, že Rudá armáda bude bez pušek, munice a uniforem. Kvůli nedostatku jídla zase hrozilo, že hladová armáda nebude bojovat. Bolševikům bylo jasné, že jestli s tím něco rychle neudělají, jejich režim se zhroutí jako domeček z karet. Jenže jak to udělat.

Problém nebyl nedostatek potravy. Na venkově jídlo bylo, ale rolníci ho odmítali státu prodávat za peníze, které neměly skoro žádnou hodnotu. Místo toho se rolníci z trhu stáhli a o města se nestarali, protože je nepotřebovali. Ve válce se venkov naučil být soběstačným a většinu z toho, co rolníci potřebovali, si sami vyrobili. Pěstoval se len a konopí na šaty a provazy, kácelo se dříví na nábytek, z jílu se dělalo nádobí, ze železného odpadu se kovaly srpy a kosy. V tomto krátkém období rolníkům vlastně nic nechybělo. Půdu po šlechticích a statkářích spravedlivě rozdělili mezi sebe, konečně pracovali na svém a jejich vesnicím vládl místní Sovět, který se skládal z lidí, které tam sami rolníci zvolili.

Aby bolševici přežili, museli zajistit dělníkům a armádě potraviny a donutit dělníky, aby zůstávali pracovat v továrnách. Toho mohli dosáhnout jen tím, že vezmou průmysl a dělníky do svých rukou a zkrotí rolníky. Bolševici tomu říkali válečný komunismus a v praxi to znamenalo, že všechno a všichni se musí podřídit potřebám války.

Je ironií osudu, že rolnicí byli do té doby největší podporovatelé bolševiků. Díky bolševikům měli svou půdu, a kdyby se k moci dostali Bílí, hrozilo, že o ni zas přijdou. Bolševici však potřebovali jídlo, aby nakrmili miliony hladových úst a jinde nebylo kde brát. V červnu roku 1918 tak na shromáždění Sovětu vyhlásil Trockij tzv. "bitvu o zrno", což v praxi znamenalo, že všechny obilné přebytky rolníků se staly majetkem státu. Okamžitě byly ustanoveny speciální oddíly ozbrojenců, které měly vyrážet na venkov a zabavovat přebytky.

Protože bolševici potřebovali každého dobrého muže na frontě, skládala se "potravinová armáda", jak bolševici těmto oddílům říkali, z nezaměstnaných a z mužů, které armáda nechtěla. Není proto divu, že oddíly "potravinové armády" měly nízkou disciplínu, a i když to bolševici zpočátku zakazovali, používali proti rolníkům násilí. I když se mělo zabavovat jen přebytkové obilí, pologramotní výběrčí zabavovali v podstatě vše, na co přišli. Odváděli z vesnic dobytek, okrádali rolníky o majetek a peníze. Rolníci se bránili tím, že obilí před vojáky schovávali, v krajních případech docházelo dokonce ke vzpourám. Na vzpoury bolševici odpovídali nasazením Rudé armády, která vzbouřenou vesnici nemilosrdně srovnala se zemí.

Přes všechnu snahu rekvírovacích oddílů dopadla "bitva o zrno" v roce 1918 katastrofálně. Do konce roku vybrala potravinová armáda jen pětinu stanovených dodávek. I když tento neúspěch sváděli bolševici na lakomé rolníky, mohl za ni hlavně chaos během vybírání, neschopnost rekvírovacích oddílů, špatná železniční síť, ale i fakt, že si vojáci často zabavené obilí nechávali sami pro sebe a následně ho vyměnili za vodku.

V každém případě se Lenin rozhodl přitvrdit a již v lednu 1919 zavedl tzv. potravinovou reformu. V praxi to znamenalo, že vojáci mohli rolníkům oficiálně zabavovat veškeré potraviny, dobytek i zeleninu. Do té doby to platilo jen pro obilí. Čím dál častěji se přestával brát ohled na možnosti rolníků a rekvírovací oddíly nakonec dostaly rozkaz, že musí od rolníků vybrat tolik potravin, kolik je určeno, i kdyby to znamenalo, že jim zabaví veškeré zásoby i osivo. Není třeba říkat, že potravinová armáda tento rozkaz ochotně plnila a vojáci brali úplně vše. Toho roku udělala "bitva o zrno" z rolníků prakticky žebráky, kterým nezbývalo téměř nic k jídlu.

V roce 1920 zasáhly Rusko silné mrazy a po nich nastalo velké sucho. Velkou osevní část tak zničily mrazy, a když na jaře konečně vyrazily neduživé výhonky, spálilo je slunce. Tehdy byla úroda opravdu mizerná a rolníkům toho k přežití moc nezbývalo. Za normálních okolností by měli rolníci pro tuto situaci vytvořeny zásoby zrna v obecních sýpkách, ale bolševické rekvizice je o tyto zásoby připravily. Bolševiky špatná úroda nezajímala a pokračovali tak dál v rekvizicích. Vojáci brali naprosto vše a na konci roku už hladověla čtvrtina rolníků. V roce 1921 pak hladomor udeřil plnou vahou. Zemi znovu zasáhlo sucho a 20 % rolníků nesklidilo vůbec nic. Před válkou dosahovala ruská zemědělská produkce 20 milionů tun zrna ročně, v roce 1920 se snížila na 8,5 milionů tun zrna a v roce 1921 to bylo již 2,9 milionů tun.

Na jaře roku 1921 se už někteří rolníci museli uchýlit k pojídání trávy a kůry ze stromů, jedl se jíl a hlína. Hladomor ruku v ruce doprovázely různé nemoci a na smrt hladoví lidé tak podléhali chorobám stejně jako hladu. Miliony lidí začaly opouštět vesnice a směřovaly k železničním tratím s marnou nadějí, že odtud odcestují do míst, kde jídlo ještě je. Po tisících se mačkali na železničních zastávkách, kde pak i umírali, protože sovětská vláda odmítla přiznat, že vypukl hladomor a zakázala tak vlakům v oblastech zasažených hladomorem zastavovat. Návštěvníci postižených oblastí míjeli vesnici za vesnicí, jež nejevily žádné známky života, protože lidé, kteří v nich žili, odešli pryč, nebo leželi bez pomoci ve svých domech neschopni se pohnout.

Začátkem listopadu, kdy sníh přikryl poslední zbytky jídla, se objevily první případy kanibalismu. Uznávaný odborník na téma hladomoru v Rusku je Orlando Figes, který je mimo jiné autorem knihy Lidská tragédie o bolševické revoluci. V době, kdy Figes sbíral podklady pro svou knihu, objevil neplánovaně mnoho důkazů o kanibalismu, které se tehdy sovětské úřady pokoušely zatajit a desítky let ležely zahrabané v archivech. Figes např. nalezl výpověď vesničana Muchina o tom, jak ho hlad, společně se sousedy, dohnal až ke kanibalismu: "Září 1922. Od posledních Velikonoc nebylo ve vsi ani zrno obilí. Pokoušeli jsme se jíst všechno - trávu, stromovou kůru. Kočky a psi už byli taky dávno pryč. Včera jsem zakopl o mrtvé tělo malého chlapce, ne staršího než sedm let. Vzal jsem ho domů, odřezal maso a snědl ho. Bylo to za celý rok to nejlepší jídlo." Muchin byl následně zadržen a z vězení se pak hájil: "Nechápu, proč zatkli mě a ne moji ženu, nebo ostatní členy mé rodiny. Všichni jsme to lidské maso jedli. Všichni v naší vesnici jedí lidské maso. Bez něj by už nikdo nežil. Jediné pořádné jídlo, které se dá sehnat, je lidské maso."

Zoufalé matky uřezávaly mrtvolám končetiny a vařily je v hrncích. Lidé jedli svoje příbuzné, často mrtvé už ani nepohřbívali a mrtvoly skladovali ve stodolách jako zásoby na zimu. Kradení mrtvol z hřbitovů se rozmohlo takovým způsobem, že hřbitovy museli hlídat vojáci. V Pugačevu přistihli jednu ženu, jak se svým dítětem jí mrtvolu svého muže. Policie jí nezatkla, ale nedojedené zbytky manžela chtěli policisté odvézt pryč. Žena se tomu zuřivě bránila a křičela na policisty: "My vám ho nedáme, to máme k jídlu, to je naše rodina a nikdo nemá právo nám ho vzít!"

Alexander Bykovec, který později odešel do USA, kde se stal hlavou ruské ortodoxní komunity v Detroitu, zažil hladomor jako dítě. Později vzpomínal. "Lidé začali jíst svůj vychrtlý dobytek, pak domácí mazlíčky, jako kočky a psy. Potulovali se kolem vesnic a hledali mrtvé koně a skot a pojídali je syrové. A když se toto vše vyčerpalo, začali po stovkách umírat. V některých případech, když už nebylo co jíst a nebyl nikdo, na koho se obrátit, začaly matky z hladu a vyšinutí mysli dokonce pojídat své vlastní děti."

V zimě roku 1921 dosáhlo hladové utrpení vrcholu a obchod s masem se stal pevnou součástí hladomoru. Lidé nejenom že jedli těla mrtvých, ale někteří kvůli masu začali lovit malé děti nebo jiné slabší jedince. Ve volžské oblasti se stalo lidské maso velmi ceněným zbožím a začal vzkvétat černý trh s částmi lidských těl.

"Existovaly gangy, které procházely městem a chytaly děti, vraždily je prodávaly lidské maso jako koňské, nebo hovězí. Musíme si také uvědomit, že oblast Volhy byla místem velké zločinnosti už před hladomorem. Byla to step, kde se pohybovaly bandy, které už před tím kradly dobytek a prodávaly maso místním sovětským úředníkům. Toto všechno se skutečně dělo, protože členové místních sovětů, majíce na starosti zásobování, byli nechvalně známí korupčníci. Taky byli pod obrovským tlakem Moskvy nebo oblastních středisek, aby dodali zboží do místních obchodů nebo závodních kuchyní požadované potraviny a museli brát, kde mohli. Proto v případě nouze, kterou si ústřední orgány strany nepřipouštěly (nebo možná ani neuvědomovaly), pokud přišel gang, který nabízel maso, nikdo se na nic neptal a úředníčci maso koupili. Rádo se souhlasilo s cenou, maso bylo dodáno do hladových závodních jídelen a nikdo nepátral po tom, zda šlo o lidské maso. Jsem si jist, že značná část masa v sovětských továrnách ve volžské oblasti bylo lidské maso, a kdo ví, zda nebylo dodáváno do Kremlu."

Sovětská vláda sledovala šíření hladomoru s hrůzou a nebyla schopna reagovat. Bylo to poprvé, kdy se bolševici setkali s problémem, který nešel řešit násilím. Existenci hladomoru bolševici přiznat nechtěli, protože za něj mohla jejich politika "válečného komunismu", takže nejdříve dělali, že se nic neděje. To samozřejmě nemohli dělat dlouho, protože jim po statisících umírali lidé, kteří živili jejich proletariát a vojáky. Nemluvě o tom, že právě z hladomorem postižených oblastí pocházelo mnoho vojáků Rudé armády a k těmto vojákům na frontě začaly přicházet zvěsti, že jim doma umírají hlady rodiny. Rudoarmějci tak odmítali bojovat a chtěli se vrátit domů k hladovějícím rodinám. Když se katastrofa nedala již dále popírat, obvinili bolševici z hladomoru bělogvardějce a západní imperialisty a snažili se do hladomorem nejvíce postižených oblastí posílat zrno a obílí. To bohužel nemělo a nemohlo mít žádný efekt, protože bolševici dělali jen to, že z hladem méně postižených oblastí převáželi obilí do hladem více postižených oblastí a hladomor se tak jen přemisťoval z místa na místo a šířil se jak oheň ve vyschlém lese. Tzv. bitvou o zrno bolševici prakticky zničili zemědělskou základnu své sovětské říše.

Naštěstí po ruské rolníky, Lenin nebyl Stalin a uvědomoval si, že se musí hladomor zastavit a vztah bolševiků k rolníkům radikálně změnit. To druhé později vyřešil tzv. NEP, tedy nová hospodářská politika bolševiků, která měla pozvednout zemědělskou produkci. Po zavedení nových reforem směli rolníci po zaplacení naturální daně volně nakládat se svou produkcí a bylo povoleno soukromě obchodovat a podnikat. Aby však nové reformy mohly vůbec začít fungovat, museli se jich rolníci dožít. A bez pomoci z venčí byl ruský venkov odsouzen k pomalé smrti hladem. Ač to udělal velmi nerad a s obrovským sebezapřením, 21. července požádal Lenin Gorkého, aby se ujal ruského lidového výboru na pomoc hladovějícím, a zároveň požádal své přátele v cizině o pomoc v boji s hladomorem. Gorkij okamžitě souhlasil a požádal zahraničí o jídlo a léky.

Jako první zareagoval Herbert Hoover, tehdejší ministr obchodu Spojených států. Hoover už dříve zorganizoval Americkou správu pomoci (ARA), která pomáhala s potravinami válkou poničené Evropě. I teď byla ARA ochotna pomoci, ale Hoover měl dvě podmínky. Bolševici museli propustit všechny americké vězně v Rusku a museli slíbit, že se nebudou vměšovat do rozdělování potravy. I když Lenin zuřil a Hooverovy podmínky považoval za velkou troufalost, musel nakonec souhlasit a ARA v Rusku rozjela svůj program potravinové pomoci.

Do léta roku 1922, kdy aktivity ARA vyvrcholily, rozdávali denně pracovníci této americké organizace jídlo 11 milionům lidí. ARA samozřejmě nepůsobila v Rusku jako jediná a ostatní humanitární organizace, jako byl Červený kříž a kvakeři, denně živily další tři miliony Rusů. Kromě potravin přicházely ze zahraničí tuny léků, díky kterým se podařilo zahnat tyfus, choleru, tyfoidní horečku a neštovice. Během své záchranné mise se humanitární pracovnicí setkávali s velkým množství případů kanibalismu a dokonce museli často chodit ozbrojení, aby se sami nestali obětmi hladových band a neskončili v hrncích nebo v udírnách. Díky nim bylo během hladomoru pořízeno mnoho fotografií a bolševikům se nepodařilo hladomor před světem ututlat jako Stalinův hladomor na Ukrajině v letech 1932 až 1933.

Humanitární organizace také musely zřizovat sirotčince, kde nasytily desetitisíce osiřelých dětí, které přišly díky hladu o své rodiče a bloudily krajem bez pomoci. V sirotčincích je pracovníci odhmyzili, vykoupali a zase je vrátili do světa. Do Ruska se pomalu vracela civilizace a hladomor se dal na ústup. Do konce roku 1922 případy úmrtí vyhladověním ustaly a odhaduje se, že Hooverova mise zachránila od jisté smrti hladem 9 milionů lidí. Ruští rolníci se díky jídlu a lékům zase postavili na nohy a díky osivu ze zahraničí se jim podařilo připravit sklizeň na příští rok.

Aktivity ARA a další organizacích skončily v červnu 1923, částečně proto, že už jich nebylo potřeba, a taky proto, že vyšlo najevo, že zatímco bolševici nechali Američany, aby živili 14 milionů svých lidí, nabízeli v zahraničí obilí za možnost nákupu průmyslového vybavení. V devadesátých letech se navíc zjistilo, že v dobách největšího hladomoru Trockij utrácel miliony dolarů za střelné zbraně z Německa. Odhaduje se, že v letech 1920-1922 celkem zemřelo 5,1 sovětských občanů hladem a na jím způsobené nemoci. Byla to největší katastrofa v evropských dějinách od morové epidemie v polovině 14. století.

https://www.armyweb.cz/clanek/valecny-komunismus-a-velky-hladomor-v-rusku

Sovětský hladomor v letech 1946-47 je méně známý, než "slavný" Holodomor let třicátých a má jiné pozadí, avšak na svědomí ho má stejný člověk - Josif Vissarionovič Stalin. Pojďme si poválečný hladomor v SSSR popsat podrobněji.

Mezi hladomory 30. a 40. let v SSSR je přirozeně několik zásadních rozdílů, ale také i několik společných rysů. Naprosto zásadní faktor je bolševické zničení venkova a přirozených procesů v zemědělství, které fungovaly stovky let. Tehdejší představa, že systém kolchozů dramaticky zefektivní zemědělskou činnost byla zcela naivní. Na naivitu bolševiků bohužel nedoplatili jen bolševici, ale především venkované. Hlavním rozdílem, oproti hladomoru let třicátých, bylo, že válka významným způsobem poničila Ukrajinu a Bělorusko a jejich zemědělská pole. Stejně tak Sovětský svaz ve válce přišel o mnoho mužů, kteří nyní v zemědělství chyběli. Podobně tomu bylo se zemědělskými stroji a tažnými zvířaty. Avšak, i přes všechny výše zmíněné nepříznivé okolnosti nebylo vypuknutí hladomoru nezbytné. Ano, přebytek by určitě v SSSR v nejbližších poválečných letech neměli, lidem by se nijak dobře nevedlo a žili by v bídě, avšak to žili sovětští občané prakticky pořád, nebo aspoň jejich velká většina. Ale hladomor?)

Stalin měl totiž své politické cíle, kvůli kterým hodlal klidně obětovat statisíce svých spoluobčanů, jak to už ostatně ukázal tolikrát předtím. Východní Evropa byla předním cílem sovětské politiky již ve 40. letech a poválečné uspořádání Evropy po 2. světová válce neskončilo zcela dle Stalinových vizí, což bylo třeba změnit. Rudá armáda došla pouze k Berlínu, ač bolševici již od říjnové revoluci snili o pochodu až k Atlantiku. Německého území se Sověti po válce zmocnili jen částečně, Rakouska rovněž. V Československu byl víceméně ještě částečně demokratický režim. V Řecku proti komunistům povstali vlastenci a vypukla občanská válka. Do toho Spojenci tlačili na svobodné volby v Polsku. Stalin dobře věděl, že pokud bude chtít zabrat další evropská území, musí udělat maximum proto, aby podpořil komunistické strany v Evropě, aby ve svých zemích převzaly moc a poté se z nich staly sovětské satelity.

Stalinův plán byl až ďábelsky jednoduchý. V Evropě po válce nebylo mnoho jídla, protože pole byla zničená či zaminovaná, mužů bylo málo. A tohle byla příležitost, jak soudruhům na západě vypomoci. Jako dar z nebes se proto muselo Stalinovi jevit sucho v roce 1947, které tvrdě udeřilo na země východní Evropy a mělo na svědomí obrovskou neúrodu. A protože východní země na Stalinův nátlak odmítly Marshallův plán, hrozil jim tehdy reálný hladomor. V kritickém okamžiku tak zasáhl "štědrý a laskavý" Sovětský svaz v čele s jeho vůdcem Stalinem, který poskytl suchem zdevastovaným zemím velkorysou potravinovou pomoc. V praxi nešlo o nic jiného, než o sebrání obilí rolníkům v SSSR (nejvíce pak na Ukrajině, v Bělorusku, v Moldavsku a v centrálním Rusku ) a dodání tohoto obilí do evropských zemí, ve kterých komunistické strany potřebovaly posílit své pozice.

Díky takhle jednoduché operaci, kterou de facto odsoudil řadu občanů SSSR ke smrti vyhladověním, vytvořil Stalin v mnoha Evropanech falešný pocit, že Sovětský svaz je bohatá a prosperující země, která se o ně postará a komunismus jako takový poskytuje velké potravinové přebytky. Tito lidé pak ochotně volili a podporovali komunistické strany, jejichž představitelé neměli s přesvědčováním obyvatel příliš práce. Do Polska, Východního Německa, Československa či Maďarska tak proudil jeden nákladní vlak za druhým plný potravinářské pšenice a kukuřice pro vepře, zatímco lidé v SSSR hladověli. Na Ukrajině byla situace nejhorší. Právě odtud ukradl Stalin nejvíce obilí, právě zde byla válka nejničivější a právě tato země přišla již před válkou o nejvíce lidí. Jen o málo lépe dopadlo Moldavsko a Bělorusko, a hned za nimi centrální Rusko. Odhaduje se, že poválečný hladomor má na svědomí 200 000 až 1,5 milionů lidí.

https://www.armyweb.cz/clanek/okno-do-historie-povalecny-hladomor-v-sssr? 

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si jako první, co je nového