Půdní mikrobiom, půdní život

Edafon je odborný název pro organizmy, které žijí v půdě. Ať už mluvíme o jedincích menších než špendlíková hlavička, jako jsou bakterie, sinice, řasy, nebo větších, jako je žížala či krtek, ti všichni patří do tzv. půdního edafonu. Všechny tyto organizmy mají vliv na biologické procesy v půdě, které jsou velmi důležité pro růst zdravých rostlin. Půdní edafon (50 % houby, 20% bakterie, 20 % půdní bakterie, 10 % zvířata a hmyz) představuje až 10 % z organické hmoty v půdě. Půdu tvoří (poměry těchto jednotlivých složek se v průběhu roku různě mění):

• Vzduch 25%.
• Biosložka, organická hmota (edafon - půdní organismy, humus, kořeny) cca 2 - 10 %.

Aby se Země vrátila k původní funkčnosti (l plnému hydrologickému cyklu, je potřeba obnovit i cyklus živin a uhlíku), je třeba mít na paměti, že je potřeba vysadit ty správné rostliny (tzv. meziplodiny), které tvoří živiny (které obnoví koloběh živin, uhlíku a vody) a podpoří půdní život. Jakmile jsou nové rostliny na svém místě, budou znovu absorbovat živiny svými dlouhými kořeny (přísunu živin do vegetace, podpora mykorhizy a tím postupné zvýšení hladiny podzemní vody), které voda odebrala z půdy, tím se zastaví eroze a zvýší se kvalita půdy. Tímto zázračným způsobem se půda a voda v přírodě skutečně léčí samy! Je to opatření, které mění klima v místním měřítku, což je jediné dostupné opatření ke globální změně klimatu. Používáme tedy určitá regenerační opatření, jako jsou zemní práce, nebo rotační pastva a tím se bude infiltrovat více vody, která doplňuje vodonosné vrstvy a stabilizuje půdu. To katapultuje systém směrem k regeneraci, protože únik energie známý jako eroze je anulován. Tento energetický cyklus infiltrace vody udržuje delší období fotosyntézy a biologického rozkladu uhlíkového materiálu jako hnací síly přírody, vody, potenciálu. Tím se opraví půdní potravní síť (půdní mikrobiom), čímž se uvolní živiny a vytvoří půdní podmínky (struktura), které zvyšují účinnost infiltrace vody prostřednictvím nově vznikajícího humusu. To urychluje postupně růst rostlin a když se zásoba živin stabilizuje, ubývá plevel a diverzita a složitost exponenciálně stoupá. Jak tyto fotosyntetizéry pumpují uhlík do půdy a vyvíjejí rozsáhlé kořenové systémy, dále zvyšují dokončení výše uvedených cyklů. Mikrobi se živí exsudacemi cukru z kořenů živých rostlin a odumřelý rostlinný materiál se také rozkládá. Jak se půdní podmínky zlepšují a voda proniká, kořeny jdou hlouběji a stávají se ještě rozsáhlejšími, což umožňuje systému dokončit regeneraci. Tento velký skok umožňuje systému větší schopnost výměny plynů a infiltrace vody a lepšího zachycení většího množství uhlíku v půdě. Takto je klima pozitivně ovlivňováno, voda jde dovnitř, místo aby odtékala. Půda se opravuje a její mikroflóra prosperuje, místo aby byla vyhubována obděláváním a chemikáliemi, a uhlík se ukládá, když se půda prohlubuje, spíše než aby byla vyvrhována do atmosféry nebo znečišťovala vodní systémy. Kromě toho biologická rozmanitost vzkvétá, protože stále více zvířat, ptáků a podobně staví na těchto dalších vláknech v potravní síti daného ekosystému. Tato exponenciální regenerace je tedy způsobena vzájemně propojenými cykly, které ze sebe navzájem těží.

• Trávy jsou titánské pumpy cukru, uhlíku do půdy. V kombinaci s hnojem, který je cyklován rozmanitostí flóry a fauny a tím cyklus obnovy je prakticky dokončen.
• Půda ztrácí schopnost vázat CO2, pokud je ničena stále častějšími vlnami sucha a horka. Epizody sucha devastují i vegetaci a její schopnost oxid uhličitý pohlcovat, což vidíme nejlépe u nás, kde sucho zničilo více než třetinu smrkových lesů a borovic. Změna klimatu tak ve střední Evropě obrátila trend, v němž každoročně dřevní hmoty přirůstalo víc, než jí bylo vytěženo (červen 2020), zemědělství má dnes na lidské produkci skleníkových plynů podíl více než 20%.
  
• Živé organismy tvoří přibližně 5 % půdní hmoty. (to znamená okolo 6 tun na hektar, což je, pro představu, hmotnost třinácti krav). Ve zdravé půdě by mělo být alespoň dvě tuny žížal na hektar. To hmotností odpovídá pěti až šesti kravám, což už je pořádná síla! Ostatní půdní organismy včetně zmíněných bakterií a hub by měly vydat za dalších deset až patnáct krav (Ing. Jaroslav Záhora, CSc,).
• Velcí kopytníci mají totiž v souvislosti se změnami klimatu na krajinu pozitivní vliv. Díky pastvě nedochází k rozkladu organické hmoty rostlin a uvolňování CO2 do atmosféry. Trus velkých kopytníků totiž zanášejí do půdy brouci, takzvaní koprofágové, a pomáhají tak vázat uhlík a organickou hmotu v půdě. Ta pak funguje jako houba a udržuje vodu v krajině. "Příznivý vliv velkých kopytníků na zadržování vláhy v půdě je zřetelný i v rezervaci velkých kopytníků v Milovicích. 

Plevel

Plevel je z toho důvodu velmi cenný pro první záchranu poničené půdy, protože příroda vysadí právě ten plevel, který nejvíce pomáhá (což neznamená, že ho na záhoně musíme nechat). Kořeny rostlin mohou vylučovat speciální přírodě přátelskou chemii, která naleptává horniny. Rostlina své výdobytky dává do koloběhu skrze odumírající části vlastního těla. K zemskému jádru je ještě daleko, takže skrze těžení podloží rostlinami máme zajištěn trvalý (trvale udržitelný) přísun minerálů do koloběhu. Tento proces můžeme urychlit tím, že vysadíme ty nejefektivnější dynamické akumulátory na potřebná místa, tedy pod stromy které chceme hnojit.  

Dřevěné uhlí, biouhel

Houby

Zásadním činitelem, který půdu spoluvytváří, je život. Blízko nás v půdě žijí statisíce druhů organismů nejrůznějších tvarů a velikostí. Přesto je pořádně téměř nikdo neviděl. A právě do pozoruhodného mikrosvěta půdy a půdních organismů nás zavede náš průvodce. Setkáme se v něm s bizarním prostorem obývaném bakteriemi, houbami, žížalami, mravenci, mnohonožkami, stonožkami a dalšími živočichy, i s organismy, viditelnými pouze pod zvětšovacím sklem nebo mikroskopem, jako jsou chvostoskokové, pancířníci, hmyzenky, vidličnatky, drobnušky, roupice či miniaturní plži. Ti všichni se podílejí na tvorbě půdy rozkladem organické hmoty. Bez půdních organismů a bez neustálé konfrontace zrodu a zániku by nebylo půdy, bez půdy a mrtvé organické hmoty by odumřely půdní organismy, zajišťující, že svět kolem nás není jen mořem odumřelé biomasy.

• Houby zajišťují větší stabilitu půdy, působí proti erozi a zvyšují zadržování vody v půdě (mykorhiza), houby tvoří až 30 % veškeré půdní hmoty a na každý metr kořene stromů připadá kilometr podhoubí. Houby a další mikroorganismy se podílejí také na rozkladu dřeva, rozložené dřevo je zdrojem života pro nová semena, která se opět propojí s houbami a podpoří růst rostlin. Houby nad zemí rozkládají stromy, naopak houby pod zemí podporují odolnost a růst stromu. Houby ukládají uhlík z atmosféry do půdy.
• Pro strukturu půdy jsou nesmírně důležité houby, které žijí v symbióze se zemědělskými plodinami. Pomáhají jim překonávat sucho, zpřístupňovat živiny, chrání je před bakteriemi atd. A rostlina zase 25-30% všeho, co získá fotosyntézou ze slunce, věnuje do půdy, mimo jiné i těmto houbám. Mají vlastně uzavřenou takovou dohodu o vzájemně výhodné spolupráci. 

Mykorhiza, dialog mezi půdou a kořenem

Mykorhiza (wood wide web, celodřevěná síť), symbiotické oboustranně prospěšné soužití (mutualistický vztah - oboustranně prospěšný) kořenů vyšších rostlin a půdních hub se nazývá mykorhiza, základem je rovnovážný stav mezi organismy, při jeho porušení jde o parazitismus. V poslední době se ukazuje, že 70 - 90 % všech rostlin (rostliny nejsou autonomní, potřebují houby) je mykorhizních, proto má mykorhiza velmi velký vliv na život rostlin. Najdeme ji u stromů, dřevin, bylin, kulturních i zemědělských plodin. Mykorhizní sítě spolu s kořeny stromů představují velkou zásobu uhlíku. Na základě současného výzkumu víme, že mykorhizní sítě významně snižují rychlost, jakou se oxid uhličitý dostává z těchto zásobníků zpět do atmosféry (Petr Kohout z Mikrobiologického ústavu Akademie věd ČR).

• Konvenčně obhospodařovaná půda se po 6 litrech na m2 uzavírá a zbytek odtéká po povrchu, zatímco půda v organickém režimu je schopna přijmout až 35l na m2, aniž by došlo k povrchovému odtoku. Tady můžeme hledat cestu jak vrátit chlad (voda zatéká do hloubky a v období sucha krajinu chladí) a vodu přes otevření půdy srážkovým vodám.
• Malý a velký koloběh živin v půdě.
• V dusíkaté půdě například jetel nevytváří na svých kořenech hlízky, které produkují dusík, protože ho má rostlina dostatek v okolní půdě
• Jehličnaté dřeviny nemají vlásečnicové kořeny a se svoji jemnou výživou se musejí obracet na houbové partnery (to je důvod proč kolabuje zdravotní stav našich jehličnatých porostů - dusíkatá průmyslová hnojiva).
• Pro regeneraci organické půdní hmoty je nutné bezorebné hospodaření (např. při každém obracení půdy dochází ke ztrátě 20l vody na m2). Jedno zarytí pluhem má na půdní houbové partnery daleko dramatičtější dopad (postupná degradace půdy, dochází k postupnému rozpadu půdních agregátů, nejjemnější frakce zůstávají na povrchu podorničí a spolehlivě ho zaslepují (tvorba sekundárních uhličitanů) - při srážkách, půda je zavřená), než nejagresivnější fungicid. Proces vstupování do půdy (orba) necháváme kořenovému systému meziplodinových partnerů (meziplodinová směska zajišťuje co nejširší obnovu biodiverzity životních forem v půdě a na jejím povrchu), cílem je respektovat houbový svět v půdě. A také nezapomínat na nutnost trvalého vegetačního pokryvu půdy (meziplodinová směska a cílová plodina).
• Tvorba Humusu: Vše co se v půdě transformuje v podobě stabilní organické hmoty přichází z hora (starý pohled), nový pohled říká naopak, vše co v půdě zajišťuje stabilitu organické půdní hmoty pochází z produkce kořenů. Proto stačí jediné (místo zoufalé snahy zemědělců vrátit organickou hmotu do půdy), vypnout průmyslový dusík (pěstovaná rostlina ztrácí zájem o investice do půdy, produkce kořenových výměšků je snížena, ztrácí se zdroje pro půdní mikroorganismy a půdní bezobratlé, půdní struktura degraduje a rozpadají se půdní agregáty) a rostlina začne investovat organickou hmotu sama. Tam kde nebyla použita dusíkatá hnojiva, tam se regeneruje půdní struktura (půdní agregáty) rostlinnými investicemi, cestou kořenových výměšků (látky bohaté na energii, které stimulují bouřlivé aktivity mikrobů (v nehnojené půdě reprezentují významný podíl, cca 25% z primární rostlinné produkce). Pokud není půda degradovaná a nerozpadá se na základní částice písku, jílu a prachu (základní půdotvorné minerály), tak je možné doplňovat kořenové výměšky statkovými hnojivy a tím dosahovat zvýšených výnosů.
• Kořeny a výměšky meziplodinových směsek (planý oves, súdánská tráva, ředkve, lnička, hořčice habešská, řepka, koňský bob, vikev, jetel inkarnát atd.) mohou regenerovat degradovanou půdu 5 -30 x rychleji ve srovnání se statkovými hnojivy.

Kompostování - kompost

12.12.2019 Voda pro půdu a půda pro vodu, Ing. Jaroslav Záhora, CSc.

• Půda je složena z hlavních minerálních částí jílu, prachu a písku, to co dělá půdní agregát stabilním jsou mikrobiální tmely a houbová vlákna, pokud prorůstají tímto seskupením, tak produkují navíc lepivé látky na bázi glomalinu a lepí ještě dokonaleji tyto agregáty, které se shlukují do větších a větších.
• Rozhraní mezi světem mikroorganismů a světem půdy je velmi ostré.
• V půdě jsou 2 světy, svět, který se spouští na nabídku zejména rychle rozpustných cukerných látek od rostlinných kořenů, který znamená explozi mikrobiálních aktivit, které nejsme schopni současnou technikou postihnout a potom svět velmi úsporných aktivit, spících mikroorganismů.
• Pokud bude voda uvězněna ve svrchních 3 - 10 cm mrtvé půdy (tato vrstva není zajímavá pro rostliny, jenom touto vrstvou musí proniknout, je to pro rostliny extrémní prostředí - buď je půda úplně provlhčená bez kyslíku, nebo naopak úplně suchá) a nebude stékat hlouběji, trvá to dlouho, je to špatné pro rostliny.
• Zhutnělá vrstvička z půdě se vytváří tak, že to nejjemnější se posouvá s gravitačními silami a shromažďuje se na kapilární bariéře. Kořenový systém, který se snaží pronikat, narazí na tuto vrstvičku a kořeny se deformují, kořeny dýchají. Ve srážkové vodě, která doputuje až sem a zastaví se, je prostor proto, aby se CO2 transformoval do podoby kyseliny uhličité a společně s migrujícími ionty vápníku (Ca) a hořčíku vytváří cementační tmely (CaCO3 + MgCO3), které ještě více zpevňují povrch toho zhutnělého podorničí. To je nástin biochemického pozadí. Proč se pohybují ionty vápníku a hořčíku? To souvisí s tím, že zemědělec je nucen v konvenčním zemědělství hnojit průmyslovým dusíkatým hnojivem v mírném nadbytku, který zůstává v orniční vrstvě po nějakou dobu, než ho mikroorganismy zpracují na nitráty. Nitráty jsou na chystány v přírodních systémech proto, aby homogenizovali nabídku dusíkatých látek (po prvním dešti se distribuují do půdy). V systému, kde chybí půdní agregáty a jsou volné kladné ionty se nitrátový aniont váže na vápník a hořčík a posouvá ho směrem dolů. Tím dochází v půdě k acidifikaci a měl by ji pomoci tím, že aplikuje dolomitický vápenec.
• V posledních 28 letech je vidět propad hnojení fosforem a draslíkem. Ztratil se zájem zemědělců o aplikaci organických látek a hnojiv do půdy, to má význam, pokud jsou tam zachovány staré funkční zbytky humusových látek. Pokud dojde k rozpadu a degradaci orniční vrstvy do jednotlivých složek, potom aplikace organické hmoty ztrácí na významu.
• Pohonem mikrobiálních aktivit v půdě (pokud je v půdě funkční organická hmota) jsou kořenové výměšky (exsudáty) - vznikají pohlcováním CO2, kterými je regenerována půdní organická hmota (půda je regenerována zevnitř).
• Existuje vzájemná komunikace a spolupráce mezi rostlinným kořenem, půdní mikroflórou a půdní agregáty, kde jsou schovány živiny v organických látkách. Dochází k regeneraci půdní organické hmoty zevnitř.
• Pokud do půdy nevstupujeme nějakým železným nářadím, tak se aktivizují vzdálenější místa prostřednictvím přátelských vláken a vytváří se zóna, která je obohacena rostlinnými glycidy a cukry. Ten proces, který vidíme na rozhraní kořene a půdní sféry, tak je v blízkosti míst, kde je zvýšené zdrojů fosforu, dusíku, síry.
• Pokud budeme pěstovat v osevním sledu bohaté, více druhé meziplodinové směsky a ty nechávat na povrchu půdy, tak se v podstatě budeme starat o setrvalou úrodnost půdy, nasytíme nejen sebe, ale i půdu a umožníme také zatékání dešťových srážek hluboko do půdy a tím se také budeme starat o významný zdroj pitné vody.

15.8.2021 Sucho začíná tam, kde končí život v půdě

• Malý koloběh (dialog kořene rostliny s bezprostředním půdním prostředím, spolupráce s baktérie rodu Rhizobium) - rostlina investuje cukry, díky tomu dochází k nárůstu mikroorganismů, ty rozkládají atraktivní látky ze spižíren složitějších organických látek v půdních agregátech, narůstá jejich biomasa, na tuto biomasu slyší predátoři, kteří začnou korigovat nárůst mikroorganismů, trávící vakuola využije to, co prvok potřebuje ke svému životu a přes buněčnou řiť odchází látky, kterými rostliny saturuje bezprostřední okolí svého kořene své živinové nároky a tak kapitalizuje svou prvotní investici cukrů. Díky rostlinám (fotosyntéza) si půda sama reguluje samoobnovování organických látek a míst pro život.
• Princip spolupráce hub (mykorhiza) probíhá s jehličnatými dřevinami, které nemají takové kořenové hlášení, které známe z bylin a nahrazují dodávání vody, klíčových elementů částečně přes symbiotické houby.
• Vláknité organismy (organismy, které na rozdíl od bakterií, vyžadují zhruba 10 x delší čas na navázání spolupráce, ale na druhé straně jsou schopny reflektovat heterogenitu půdy a zpřístupňovat vzdálenější zdroje pro rostlinu) zprostředkovávají pro rostliny vzdálené zdroje (prostřednictvím houbových vláken).
• Tato síť (mykorhiza) nemá význam jen pro získávání živin, je také důležitá pro krytí potřeb vody pro rostlinu, má význam informací o ataku různých rostlinných patogenů (rostlina se může s předstihem připravit). Má význam pro ochranné signální informační látky pro potenciální houbové patogeny.
  Mykorhiza u polních rostlin a stromů se velmi liší. U polních plodin nedochází k deformacím kořenů, houbová vlákna prorůstají do kořenových pletiv a vytváří arpusktuly (houba se větví do mnohonásobných stromečků, aby dosáhla co největšího výměnného povrchu). Spolupráce je zaměřena více na získávání fosforu a méně na získávání dusíku, pokud budeme mluvit o živinách.
• Strategie u lesních dřevin je zacílena na jiných druh hub a je provázena deformacemi kořenového systému a celou sítí, která navazuje na povrch kořene, neprorůstají do kořenových pletiv. U lesních dřevin je to přesně naopak, Spolupráce je zaměřena více na získávání dusíku a méně na získávání fosforu, pokud budeme mluvit o živinách. Pokud lesní dřeviny mají v půdním roztoku více dusíku, je základní funkce mykorhizy pro spolupráci diskriminována, podvedena a dochází k jistým změnám mikroflóry v genetických horizontech lesních půd.
• Velký koloběh - dialog kořene rostliny se vzdáleným půdním prostředím prostřednictvím houbových vláken, investuje cukerné látky tam, kde je atraktivnější nabídka. Princip zůstává stejný, já ti nabízím cukry a něco od toho očekávám a budu to sklízet.
• Pokud nahrazujeme živiny cíleně tím, že např. minerálním dusíkem, tak na to rostliny reagují spontánně až dvojnásobným růstem nadzemní biomasy, nezajímalo nás tolik, co se děje v půdním světě. Dnes vidíme, že základní funkce půdy selhávají a práme se co, se vlastně stalo, když jsme rostlině dali to co potřebuje, ale zapomněli jsme na půdu, která selhává a zhutňuje se.
• Kde v přírodě se nabízí dusík čisté chemické podobě? Nikde. Zjistíme, že přímá dodávka dusíku nemá v přírodě předobraz a bude to mít nějaké konsekvence, přináší zhoubné důsledky pro strukturu půdy. Diskriminuje se dodávka cukerných látek od rostliny pro půdní mikroorganismy, ty nejsou nutné pro zprostředkování dusíkaté výživy a dochází k rozpadu půdních makro agregátů, ty se rozpadají na mikro agregáty. Pokud půdě zprostředkováváme jenom minerální výživu, tak i stabilita mikroagregátů (mizí mikrobiální gely a tmely) ztrácí na významu, rozpadají se jednotlivá houbová vlákna a je uvolňováno bohatství dosud uzavřených pojištěných organických a minerálních forem živin, které byli uvnitř těchto rozpadajících se agregátů. Dlouhou dobu hospodář nepozoruje žádné závažné změny. Nakonec dochází k restrukturalizaci půdních vrstev tak, že dochází k rozpadu půdních agregátů a k pohybu těch nejjemnějších frakcí a ty se zastavují tak, kde už dále odtékat nemohou, na povrchu podorničí, po kterém jela slupice orebného zařízení a která zaslepila poslední existující kanálky půdních živočichů.
• Pokud je půda degradovaná, nastal rozpad půdních makro a mikro agregátů (zmizely mikrobiální gely a tmely), dochází k erozi půdy. Jako opatření je nutné na 4 roky oset tuto půdu směsí produkčních trav, srhy, lipnice, kostřavy, vojtěšky (po prvním roce se vrací žížaly do kořenového systému vojtěšky a začnou strukturu půdy měnit na houbovitou), případně jetele a dát této půdě klid, nemít nároky na produkci. 

4.7.2018 Půda jako živý ekosystém. Dialog mezi půdou a kořenem

• Konvenčně obhospodařovaná půda se po 6 litrech na m2 uzavírá a zbytek odtéká po povrchu, zatímco půda v organickém režimu je schopna přijmout až 35l na m2, aniž by došlo k povrchovému odtoku. Tady můžeme hledat cestu jak vrátit chlad (voda zatéká do hloubky a v období sucha krajinu chladí) a vodu přes otevření půdy srážkovým vodám.
• Malý a velký koloběh živin v půdě.
• V dusíkaté půdě například jetel nevytváří na svých kořenech hlízky, které produkují dusík, protože ho má rostlina dostatek v okolní půdě.
• Jehličnaté dřeviny nemají vlásečnicové kořeny a se svoji jemnou výživou se musejí obracet na houbové partnery (to je důvod proč kolabuje zdravotní stav našich jehličnatých porostů - dusíkatá průmyslová hnojiva).
• Pro regeneraci organické půdní hmoty je nutné bezorebné hospodaření (např. při každém obracení půdy dochází ke ztrátě 20l vody na m2). Jedno zarytí pluhem má na půdní houbové partnery daleko dramatičtější dopad (postupná degradace půdy, dochází k postupnému rozpadu půdních agregátů, nejjemnější frakce zůstávají na povrchu podorničí a spolehlivě ho zaslepují (tvorba sekundárních uhličitanů) - při srážkách, půda je zavřená), než nejagresivnější fungicid. Proces vstupování do půdy (orba) necháváme kořenovému systému meziplodinových partnerů (meziplodinová směska zajišťuje co nejširší obnovu biodiverzity životních forem v půdě a na jejím povrchu), cílem je respektovat houbový svět v půdě. A také nezapomínat na nutnost trvalého vegetačního pokryvu půdy (meziplodinová směska a cílová plodina).
• Tvorba Humusu: Vše co se v půdě transformuje v podobě stabilní organické hmoty přichází z hora (starý pohled), nový pohled říká naopak, vše co v půdě zajišťuje stabilitu organické půdní hmoty pochází z produkce kořenů. Proto stačí jediné (místo zoufalé snahy zemědělců vrátit organickou hmotu do půdy), vypnout průmyslový dusík (pěstovaná rostlina ztrácí zájem o investice do půdy, produkce kořenových výměšků je snížena, ztrácí se zdroje pro půdní mikroorganismy a půdní bezobratlé, půdní struktura degraduje a rozpadají se půdní agregáty) a rostlina začne investovat organickou hmotu sama. Tam kde nebyla použita dusíkatá hnojiva, tam se regeneruje půdní struktura (půdní agregáty) rostlinnými investicemi, cestou kořenových výměšků (látky bohaté na energii, které stimulují bouřlivé aktivity mikrobů (v nehnojené půdě reprezentují významný podíl, cca 25% z primární rostlinné produkce). Pokud není půda degradovaná a nerozpadá se na základní částice písku, jílu a prachu (základní půdotvorné minerály), tak je možné doplňovat kořenové výměšky statkovými hnojivy a tím dosahovat zvýšených výnosů.
• Kořeny a výměšky meziplodinových směsek (např. planý oves, súdánská tráva, ředkve, lnička, hořčice habešská, řepka, koňský bob, vikev, jetel inkarnát atd.) mohou regenerovat degradovanou půdu 5 -30 x rychleji ve srovnání se statkovými hnojivy.

31.5.2021 Oba rody, svinka (někdy nazývaná nesprávně sviňka) i stinka, patří k suchozemským korýšům z čeledi svinkovitých. Jsou si podobné, mají oválná těla se spoustou nohou, a žijí na vlhkých a temných místech, např. pod kameny, květináči, mrtvým dřevem apod. Jsou světloplaché, a tudíž aktivní hlavně večer nebo v noci, a živí se sinicemi, plísněmi, mikrobiálními povlaky, tlejícími rostlinami nebo jinými organickými zbytky, čímž přispívají ke koloběhu živin.

• Asi nejznámější a nejrozšířenější je svinka obecná (Armadillidium vulgare). Na délku je velká něco přes centimetr, má sedm párů článkovaných nohou, dva páry článkovaných tykadel a článkované, tmavě šedé tělo zploštělého tvaru kryté zakulaceným lesklým a hladkým"krunýřem" ze zpevněných štítků. Při napadení, např. mravenci nebo pavouky, se dokáže v sebeobraně svinout do kuličky (svinutí se označuje jako volvace).

• Stinka obecná (Porcellio scaber) měří max. 1,5 cm, její příbuzná stinka zední (Oniscus asellus) je ještě o trošku větší (v ČR žijí i další druhy stinek, tyhle jsou ale nejhojnější). Oba druhy mají rovněž článkované šedé tělo (světlejší než svinka) se sedmi páry končetin. Při nebezpečí se však na rozdíl od svinky neumějí svinout do kuličky, zato však vylučují odpadní látky páchnoucí po čpavku.

Výskyt svinek a stinek na zahradě ovlivňuje především pH půdy. Mají rády neutrální až zásaditou půdu, která vyhovuje tvorbě povrchu jejich těla (svrchní štítky svinek jsou zpevněné vápenatými solemi). I proto je můžete vidět na rozpadajících se zdech, na nichž si doplňují obsah vápníku.

Svinky i stinky se množí vajíčky, která samičky nosí ve vaku na spodní straně těla a chrání je, dokud se z nich nevylíhnou malí potomci (miniaturní verze dospělých jedinců). Ti opouštějí úkryt za několik dnů, osamostatňují se a po třech měsících dospívají. Mohou žít dva až tři roky. Oba rody žijí v menších skupinách různě starých jedinců. Při výskytu ve sklepech mohou poškodit uskladněnou zeleninu (hlavně brambory nebo mrkev), na zahradě ale nijak neškodí.

https://www.nkz.cz/praxe/ekologie-priroda/svinky-stinky-na-zahrade-nelikvidujte-ale-vitejte?

Nejnovější články na našem blogu

Přečtěte si jako první, co je nového